Ellmauer Halt, lezení cestou Leuchsweg až do tmy

Ellmauer Halt 2.344 m je nejvyšší vrchol vápencového pohoří Kaisergebirge. Pohoří Kaisergebirge leží v Tyrolsku, patří do skupiny Severních vápencových Alp v části pohoří Wilder Kaiser.


Text: Johny; Akce: 18.8.2018


Ellmauer Halt

Původně jsme měli lezecký lehký a dlouhý hike v plánu jako přípravu na výstup na Grossglockner hřebenem Stüdlgrat. Okolnosti to zařídily naopak a překvapivě tahle deseti délka byla mnohem náročnější, než co jsme šli pár týdnů zpět štrůdlhřebenem na GG. Po nastudování topa cesty Leuchsweg jsme došli k závěru, že se jedná o pohodovou záležitost, to jsme se tedy docela spletli.

Přespíme na parkovišti ve Wochenbrunneralm, ráno se bavíme pozorováním zvěře v ohradě, popíjíme kávičku… pohoda. Sbalíme lezení na deseti délku, vzhledem k tomu, že se má jednat o trojkové lezení, jdeme v normálních botách.



Vyrážíme zvolna a dojdeme lesem na Gruttenhütte, kde se v klidu občerstvíme. Pokračujeme dál, ve výšce nad 1.600 m už moc zeleného není, začíná převažovat kamení. Stezka je ale vyšláplá a vede k zajištěné cestě, která vede odbočkou kolem a Ellmauer Haltu k jeho západnímu štítu. Ferrata je hodně jednoduchá, vystoupáme po ní do pozice, kde se rozděluje na pravou cestu vedoucí na top, kterou se budeme vracet a na levou cestu, která nás zavede k jihozápadnímu štítu.



Pokračujeme sestupovou ferratou a pak se dostáváme na suťové pole, které je hodně otravné. Scházíme ho, traverzujeme ke skále a hledáme nástup.



Po chvíli hledání vidíme první borhák. Pohled na hodinky není moc povzbudivý, dvě odpoledne jsou pryč, ten příchod byl časově úplně mimo topo, ale představa návratu suťovištěm je děsivá. Logicky si řekneme, že menší peklo bude těch deset lehkých délek, nahoře pěšinkou dojdeme k ferratě a po ní přes top Ellmu zpátky kolem malé chatky Babenstuberhütte.

Mnoo, v téhle oblasti je obtížnost značená asi trochu jinak, jak jsem si pak ověřil ostatně na sportovkách následně. Takže naše III je spíš tak IV, -V a rozhodně to v normálních botách nelezeme nijak rychle, poctivě jistíme, friendujeme, smycujeme. Traverzů je dost, po zahliněných římsách s různou vegetací. Návrat slaněním je tak nereálný.



Postupně se dostaneme do poloviny. Lůca tahá a často je to o hledání cesty, párkrát se vrací. V jednom místě se dostává mimo, asi 5 metrů, když to zjistí, rozhodne se o traverz po šikmé desce namísto návratu do bodu chyby. Obhodí si smyci kolem šutru, dá presso, čapne další kámen do ruky a přehoupne se. No, ten kámen v její ruce drží dobře, ale se skálou moc nedrží a s rachotem vypadává i s Lůcou (tohle divadlo je mi skryté, jsem níž). Slyším jen DOBER!!!!!, což činím a zároveň se přimlasknu ke skále, kolem hlavy mi lítají šutry, jeden mě vezme do ruky, kterou jistím… naštěstí to byl menší kousek a nemá to následky. Šutr na kterém byla smyce vydržel, Lůca je OK, jen má pár značek na zadku od skály. Nějak se dostane po nižší římse na původní cestu, zakempí ve štandu a dává se z tohohle adrenalinu dohromady. Lana jsou ovšem tímhle nouzovým manévrem zapikovaná a nejde s nimi ani hnout. Takže je beru jako fixy a přes půlloďáky s prusíky dolézám, cestou vybírám friendy a zůstává jedna preska ve smyci, která Lůce zachránila kůži, pro tu si Lůca doleze sama horem, už se oklepala. Koukneme na hodinky a musíme pohnout, tímhle tempem budeme nahoře za světla, ale chce to jít.



Dál už je cesta víc jasná, přelézáme soutěsky, hrany, dolezáme top, slunce je u obzoru, nádherná scenérie. Rozhlížíme se po avizované pěšině, ale kde nic, tu nic.



Hmm, asi bude za skálou… jo, tak za skálou je kulový, naopak se nám otevírá pohled na ohromný suťový stoupák se skálou kolem, na skále nahoře daleko před námi bude ferrata, výškově to je cca 300 m, po skále bůhví jak těžké, jít do boku vlevo sutí vylučujeme. Fakt si od plic zanadávám, protože jediné řešení je sprint za zbytku světla skálou po pravé straně s koncovým prudkým skalním dolezem, který asi už zatemníme a budeme ho vymýšlet v kuželech čelovky. Lůca toho má plné zuby, volný kámen v ruce jí zapsal do reflexů nesmazatelnou stopou, ale lepší řešení taky nemá, takže vyrážíme. Adrenalin sklepal únavu a strojově přelézáme skály. Jsou místa, kde bychom se za normálních okolností i dojistili, ale v tempu co valíme to je pitomost, světlo má prioritu. Posledních výškových 50 m už máme tmu, na čelovky a podle mapy v mobilu lezeme skálu. I když je prudká, je naštěstí lezitelná i v botách. Podle GPS už mám být na ferratě, kleju jak námořník, podle GPS jsem už za cestou a kde nic, tu nic. Najednou na mě Lůca zakřičí “ZNAČKA!” kouknu směrem jejího kuželu a na skále je červenej znak a o kus dál vidím ocelové lano, jéé tak teď už jen po ferratě dolů.

Úleva, pauza, dojíme dopijeme co máme a vyrážíme tupě po drátech. U topu Ellmauer Haltu odbočíme ke kříži, kocháme se světly okolních obcí pod námi, včetně Kufsteinu.



No, takže vrchol máme a úplně s klidným svědomím můžeme pokračovat. Blížíme se k Babenstuberhütte, když jsme asi 5 m od ní, otevřou se okenice a z ní vyleze květáková hlava týpka co si nouzový nocleh přivlastnil s kámošem jako výletní nocleh. No naštěstí my v nouzi nejsme, takže po krátkém pokecu pokračujeme. Sestoupíme ferratou a cestou až ke Gruttenhütte, kde nás očekává chatařka, která pečlivě monitorovala naše bludičky. Naznačí nám, že potloukat se v noci po horách není úplně tak O.K., prodá mi jedno nealko a valíme dál. Do spacáku zalézáme po druhé ráno, pozdní hodina mi nebrání si dát vysněné pivo a slané čipsy, což byla imaginace v mé hlavě asi poslední dvě hodiny šlapání.

Tohle podšvihlý topo, podle kterého jsme šli, nám připravilo fakt prima vzrůšo výlet :-)


Video z akce:

Odkaz na cestu na Bergsteigen

OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer