Větrný Rainerhorn na skialpech

Rainerhorn, jako druhá nejvyšší hora skupiny Venedigergruppe v návštěvnosti zaostává za tou nejvyšší, která je technicky méně náročná. Se svými 3559 metry se vejde mezi desítku nejvyšších vrcholů, ale jen ve zdrojích, které vyšší Hofmannspitze berou jako součást masivu Grossglockneru a ne jako samostatnou horu.

Spolu se sousedními Schwarze Wand, Hoher Zaun a samotným velkým Benátčenem bývá zařazován do přechodu, zvaného Koruna Venedigeru.


Akce 23.-24. 2. 2019, text: Lucka,


“Ale pojedeme jen když bude fakt luxusní předpověď, jo?” Tak začíná náš výlet, kterým se nechceme unavit ne ten následující, týdenní. Rosničky slibují dva slunečné dny s mírným větříčkem a příznivou lavinovou prognózu. To si přece nemůžeme nechat ujít!

Ze tří možných si vybíráme výstup od jihu, protože přes Neue Prager hütte už to známe z loňského výstupu na Grossvenediger a dlouhé údolí pod Kürsingerhütte nás příliš neláká. Tím se odsuzujeme k nejdelší možné příjezdové cestě (Praha - Mnichov - Kufstein Mittersill - Felbertauerntunnel - Matrei - Prägraten - Hinterbichl). Na konci Hinterbichlu pokračujeme přes potok a úzkou silničkou až k lomu. Naštěstí už je sjízdná. Vedle silnice je prohrnutý plácek pro pár aut. Vejdeme se v pohodě, jsme tu sami. Sezóna na velké kopce ještě nezačala.


Z parkoviště přecházíme mostek na levý břeh potoka a necháváme za sebou zamrzlý lom. Na začátku cesty nás vítá pípající Ortovox Checkpoint. Stoupáme zasněženou silnicí, přes kterou už se přehnala řada jarních lavin a zpestřila nám výstup překážkovou dráhou přes hlínu a větve. Stoupáme dál údolím. Míjíme druhý lom a po pár prudších stoupáních se dostáváme ke křížku se značkou 1900 mnm. Celou dobu nás zpomaluje prudký vítr. Předpověď vyšla tak napůl. Ne že by bylo polojasno, azúro se povedlo, ale fouká dost zostra.

Údolí se rozšiřuje, cesta se narovnává. Místy se sluníčko probojovalo až na asfalt. Jestli pořádně nenapadne, tak se tu v březnu bude chodit pěšky. V létě vede silnice až k Johannishütte (2121 m). Cedulka "Kein Winterraum". V závětří kůlničky svačíme a pokračujeme dalších osm set výškových metrů na Defreggerhaus.


Kouksek za chatou začíná nákladní lanovka k obsluze vyššího souseda. Vede po skalním hřebeni Mullwitzköpfl. Držíme se od ní na dohled a skalnatý terén obcházíme zprava. Vítr žene sněhové jehličky přímo do xichtu. Stopy předchozích alpinistů zmizely pod navátým sněhem. Podle mapy je chata za skalnatým vrškem. Nastoupáme mírně nalevo a na horizontu zjistíme, že jsme se hřebenu s lanovkou přiblížili možná moc. Od chaty nás dělí traverz v prudkém svahu. Vůbec se mi do navátého sněhu nechce. S velkým respektem a levou nohou skoro za uchem se opatrně šoupu kupředu. Dodržujeme velký odstup. U chaty podle zavátých stop zjišťuji, že se tudy asi i běžně chodí.

Mezi chatou Defreggerhaus a nákladní lanovkou, ke které je přilepený i winterraum se tvoří větrný tunel. Ledové krystaly letí do údolí a část z nich se usazuje před dveřmi našeho bydlení. Odkopeme dveře, otevírající se ven. Odložíme pár věcí a po drobné sváče zkusíme vrchol ještě dneska.

Obcházíme chatu žlabem od meteostanice stoupáme na hřebínek. Žlutá letní směrovka ukazuje na Venediger doleva dolů. Z vedlejší cedule, varující před ledovcovými trhlinami kouká jen horní roh. Tak snad jsou i pasti na mamuty v ledovci pořádně zapadané.


Na pásech sjíždíme pár metrů mezi skalkami na ledovec. Čeká nás dlouhý travers do sedla Schwarze Wand a Rainerhorn. Ten se nad námi celou dobou tyčí svou skalnatou stranou a přibližuje se pořádně pomalu. Bojujeme se silným protivětrem. Kromě toho, že proti nám šlehá kusy ledu, utemoval sníh na ledovci do bizarních patvarů, po kterých se jde pěkně blbě.

Připozďuje se a jdeme pomalu. Vítr sílí. Jsme skoro v sedle a na vrchol ještě zbývá. Nechceme se vracet po tmě. Vrchol odkládáme na zítra a v sílícím větru sjíždíme do winterraumu. Znovu odkopeme dveře a cepínem vysvobodíme sekyrku, zamrzlou v kýblu ledu. Zatopíme v kamnech a zahříváme se čajem a večeří. Venku se žení čerti a nepřestanou ani se setměním. Doufáme, že se to do rána aspoň trochu uklidní.

Ráno doplňujeme termosky horkým čajem a beze spěchu vyrážíme. Cestu už známe, ale ve srovnání s unaveným včerejškem ubíhá mnohem rychleji. Brzy jsme zase v sedle a míříme doleva na Rainerhorn. Za horizontem vykukuje Grossvenediger a pod ním obrovská ledovcová pláň. Na lyžích se vyhrabeme ještě přes pár navátých dun a pod výraznou skalkou zouváme lyže. Přála jsem si závětří, ale smůla. Sundaváme pásy a na mačkách se hrabeme prudkým sněhovým svahem podél vrcholového hřebínku. Trochu traverzujeme a na vrchol přicházíme skoro ze severu. Sníh je odvátý na holou skálu.


Na vrcholovou fotku si musím kleknout, aby mě vítr neodhodil do údolí. Dlouho se tu neopalujeme. Zatahuje se, tak mažeme dolů. Sjezd připomíná spíš jízdu po betonových schodech. O architektura větru není zrovna příjemný terén na lyžování. Vybíráme si navátá pole. Připomínají prašan, ale tahají za nohy.

Zpet pod skalkou vylezeme na hřebínek a sjíždíme k chatě. Místo traverzu, kterým jsme přišli, sjíždíme prudký svah rovnou dolů. Hezky po jednom. Asi nejlepší kousek dne. Pokračujeme slalom mezi skalkami a vyfoukanými plotnami až do žlabu, kterým končí klasická sjezdová trasa k Johannishütte.

Tady už je poněkud jarněji. Sněhové ocasy nad hřebeny připomínají, jak krušně nám před chvílí bylo. Je nad nulou a sníh měkne. Čeká nás ještě trocha kličkování mezi vytátou silnicí a hnědými laviništi. Nakonec to není tak hrozné a před druhou jsme u auta.



0 zobrazení
OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer