Swedeman. Triatlonový výlet daleko na sever.

Kdyby mě někdo poslal koupat se pod největší švédský vodopád, tak ho pošlu do háje. Ale co když jsem se dobrovolně přihlásila na závod, který něčím takovým začíná a končí výběhem na místní "Ještěd"?

Swedeman je nejsevernějším závodem Xtri World Tour a moje premiéra v této sérii.

07/2025

Z loňského ironmanového nadšení jsem ještě nevyrostla a tentokrát mě čeká trošku větší sousto. Se slzou v oku opouštím pražské tropy (vážně je to moje oblíbené počasí) a míříme do studeného Švédska, konkrétně do zimního střediska jménem Åre.

V roli povinného supporta se mnou jede David, díky kterému tímto znovu děkuji za loňského Krušnomana a Wintermama. Nevděčnou úlohou supporta (za kterou jsem neskonale vděčná), je připravit depo, vylovit si svého závodníka z jezera, zopakovat mu každý pokyn šestkrát, protože má uši zalité ledovou vodou, a postarat se, aby z depa odjel na kole. V průběhu cyklistické části funguje jako mobilní občerstvovací stanice a morální podpora, načež po celém dni na nohou a za volantem obuje běžecké boty a za odměnu si dá výklus do cíle se svým, tou dobou již polochcíplým, závodníkem.

Na mapě je to směrem nahoru

Je pondělí odpoledne a my se rozpálenou německou dálnicí řítíme do přístavu v Rostocku. Stíháme krátkou zastávku těsně před naloděním. Hohe Düne je písečný val kousek od přístavu. Rychlá koupačka, nebo spíš procházka v měkkých vodách Baltu a hurá do trajektu.

Brzy ráno se budíme na švédském pobřeží. Je dávno světlo. To nás teď bude pronásledovat dalších pár nocí. 

Cestou se učíme základní švédská slovíčka a necháváme si je číst překladačem v mobilu. Taková moderní forma slovního fotbalu na dlouhé přejezdy.

Jedno z prvních slovíček, které si procvičíme, je autoservis (švédsky bilservice), ale stejně tu skoro všichni mluví anglicky. Auto nabylo dojmu, že to zatím bylo málo napínavé. Jakýsi senzor potřebuje diagnostiku zrovna, když všichni spí. A zrovna nemáme Saaba ani Volvo...

Na sedmý pokus to dobře dopadne a jedeme dál. Osmdesátkou. Občas se můžeme rozšoupnout i na devadesát, ale opatrně, protože každá vesnice uprostřed lesů má svůj radar.

Pomalu, ale jistě se posouváme na sever. V občasném signálu uprostřed hlubokých lesů najdeme nocleh. Jak jinak než chatka u jezera. V instrukcích přijde pár kódů a bydlíme. Na louce stojí několik karavanů a do vedlejší chatky dorazí postarší týpek s naloženým kolem, se kterým se dělíme o večeři.

V noci přijde déšť. Ráno hledíme na mokrou louku okýnkem ve tvaru kosočtverce a ambice brzy vyrazit se pomalu rozpouští. Kávu na cestu v místní restauraci podává rodačka z Brna. Už třetím rokem si tu čistí hlavu.

Pokračujeme dál nekonečnými lesy. Podél silnice rostou barevné pruhy invazivní lupiny, jinak nic. Pořád čekáme, kdy se na nás přijde podívat nějaký ten paroháč, ale jsou schovaní.

S narůstající zeměpisnou šířkou řídnou lesy a otevírají se výhledy na louky a jezera.

Posledních padesát kilometrů jedeme po silnici E14. Aspoň si můžu prohlédnout kus trasy závodu. Dobré je, že míst k zastavení auta je dost. Hodně bude záležet na počasí.

We are in Åre

Následujících pár dní budeme bydlet v chatičce kousek od dějiště závodu, na kraji střediska Åre Björnen. Domeček má vlastní kuchyň, pračku, spaní na bidýlku a naprosto famózní výhled z terasy. Lepší to být nemohlo.

Základna triatlonu Swedeman je dole ve městě v obrovském hotelu se sportovišti zvaném Holiday Club. Tam probíhá také registrace závodníků. Už od čtvrtka, v době, kdy je v cíli očekáván vítěz závodu Xtri Solo Point Five. Poloviční trasa se běží o dva dny dřív a bez supportu. Ze sociálních sítí se dozvídáme, že pro vysoký stav vody bylo jejich plavání přesunuto do jezera Åresjön. Pořadatelé své rozhodnutí dokazují videem, kdy do proudu pod vodopádem experimentálně nahnali plavce, co umí sto metrů za minutu. V záběru stojí na místě. Trochu děsivé. O hlavním závodě se rozhodne zítra podle stavu vody. "Sólisti" sice mají plavání na "klidné" vodě rovnou v Åre, ale vítr z ní dělá pořádné moře. Cyklistiku si užijí celou v dešti, takže slušný all-inclusive.

Po registraci a přivítání prvních dvou závodníků se vydáme na průzkum města. Odpoledne se počasí vylepší, tak se jedeme podívat na běžecká depa. T2 je kousek od chatky a T2a o pár kilometrů dál. Fröå Gruva je bývalý měděný důl, dnes turistická atrakce. Renovované kolo na čerpání vody je stále funkční. Dlouhý převod dřevěnými fošnami strašidelně skřípe ve větru. Nikde nikdo. Počasí zalézá pod kůži, tak se radši vracíme do chatičky.

V pátek probíhá na břehu jezera social swim pro závodníky, ale radši se jdu projet na kole, páč se mi nechce sušit neopren. Voda má třináct stupňů, vzduch o dva míň. Dám si lehkou vyjížďku k malému vodopádu za městem. Všechno funguje.

Večer před závodem je hladina jezera jako zrcadlo. Vypadá to až neuvěřitelně. Ještě ráno po ní běžely obrovské vlny.

Vstávání a koupání pěkně za světla

Budík zvoní ve 2:30. Venku je světlo. Těžko se na to zvyká, ale zrovna se to hodí. Zapomínám, jak nekřesťanská hodina vlastně je, když se aspoň napůl soukám do neoprénu. Ve čtyři odjíždí autobusy od Holiday Clubu. Na stopadesát plavců si při nástupu aktivuje čipy na zápěstí a postupně usedá do pohodlných sedadel s jednosměrnou jízdenkou směr start. Vedle mě přisedne chlapec z Norska. Těch je tu víc než Švédů. Mají to kousek. Tenhle je na Xtri poprvé jako já, jinak už závodí deset let.

Cesta se docela táhne. Autobus sjíždí z asfaltu na hliněnou cestu. Chvíli přemýšlím, co tu sakra budeme dělat na kole, než mi dojde, že tohle je jen cesta na start. Z vody polezeme úplně jinde. Kdesi uprostřed lesa najednou zastavíme a pokračujeme pěšky k pláži. Kde se vzala, tu se vzala, na břehu jezera hraje ABBA. Dvě tety ve flitrovaných nočních košilích poskakují vedle repráku a plaší veverky. Závodníci se mezitím cachtají v mělké vodě nebo se rozcvičují na břehu. Start je letos kousek posunutý, protože tradiční místo zaplavila vysoká voda.

"Všichni ven", zavelí Stuart, ředitel celé téhle taškařice. Krátký briefing. Cestou jsou tři bójky. První dvě budeme mít po levé ruce, třetí po pravé. Prostě left-left-right. Je to jasný. Můžeme startovat.

Tři - dva - jedna - teď!

Je pět ráno a naše černé mraveniště se rozbíhá mělčinou. Hop, ještě hop a už plaveme. Voda je krásně čistá. Tady na startu na 13 stupňů, pod vodopádem je prý znatelně chladnější. Zatím to jde. Mám dlouhý zateplený neopren, pod ním neoprenové triko, ponožky a čepici přes uši, které mi i tak postupně zalívá studená voda. Nádech na pravou stranu přináší lehké oslnění sluncem, jež se vznáší nízko nad hladinou. Ještě, že jsem nakonec zvolila tmavé brýle.

Startovní pole je roztažené hodně do šířky. U první bójky je mělčina, kde bychom prý normálně mohli běžet. V průzračné vodě vidím na dno, ale nedosáhnu.

Proplaveme zúžený kanál a kolem druhé bójky se stáčíme k vodopádu. Plaveme podél protějšího břehu až ke třetí bóji. To už jsem ve vodě hodinu. Prsty na rukou tuhnou, malíčky dávno nejdou narovnat. Voda začíná podivně houpat, ale pořád to docela jde. Napravo se objevuje vodopád. Z perspektivy plaveckých brýlí na hladině si to moc nedokážu vychutnat. V ranním slunci se rozstřikuje vodní mlha. Točíme se napravo kolem třetí bójky. Na briefingu říkali "miřte přímo na výlez z vody". Je dobře vidět a není daleko. Koukám kolem sebe. Ve zpěněné vodě vidím žluté hlavičky daleko napravo i nalevo. Co je správný směr? Mířím tedy na vlajky na břehu, když zaostřím postavičky, potácející se na mělčině. Není moc času přemýšlet, co tam blbnou, protože za chvíli mě tam proud sveze taky. Nemá smysl snažit se nějak držet směr v takové vodě. Prostě se jen nějak dostat na břeh a zbytek dojít. Tedy spíš doplazit po hladkých kamenech. Metr od břehu je voda chvíli po kolena, chvíli po krk. Proud podráží nohy. Ze břehu musíme vypadat jak banda opilců.

Dvě dobré duše v gumových gatích nám pomáhají z vody. Chytám se podané ruky a nechci se pustit. Motá se mi hlava. Podávají si nás jak na běžícím pásu. Další ruka a ...co dál? To mám jako stát sama? Z lesa se vynoří David a podává mi sandály, které obouvám na neoprenové ponožky stažené papírovou páskou. Ta k jeho překvapení vydržela. Vyběhneme lesní pěšinou do depa T1, kde si teprve můžu sundat neopren a chrstnout na sebe teplou vodu z kanystru. To mě zahřeje dost na to, aby si moje tělo uvědomilo, jaká mi je vlastně zima. Rozklepu se tak, že trefit se nohou do boty je téměř nadlidský výkon. Díky Davidovi odbíhám se vším co potřebuju až k čáře, kde můžu nasednout na kolo.

Jejich tempo je vražedné

Čeká mě 205 kilometrů rovinatou krajinou lesů a jezer, kde králem je vítr. Předpověď říká, že dopoledne, kdy jedeme proti němu, bude mírný, pak zesílí. To nezní tak zle. V mírném sjezdu mě předjede pár borců zalehnutých s lokty na hrazdě a aerodynamickou helmou. Mezi nimi fousáč na krásném aerodynamickém Cannondalu a v plandající žluté větrovce. Na cedulce čtu jméno Richard. Ještě se párkrát potkáme.

Krčím se na svém krásném lehkém kole, skvělém do alpských stoupání, ale prostě mi to tak nejede. Na trase nastoupáme necelé dva tisíce výškových metrů a dokonce ani já nepotřebuju používat brzdy. Nikde. (Když nepočítám jeden kruhák u nájezdu na hlavní). Žádné delší výjezdy, žádné prudké sjezdy. Pořád šlapat. Pořád točit nohama bez odpočinku. Z vody jsem vylezla na docela dobrém místě, ale tady postupně ztrácím. 

Dlouho jedeme po hlavní silnici číslo 14 směrem na východ. Na šedesátém kilometru z ní odbočíme do velké smyčky kolem jezera Näldsjön. David jede celou dobu se mnou v autě, zastavuje kde se dá a podává, co si řeknu. A když si neřeknu, tak prostě něco. Jediná no-support zóna přichází na kilometru 125 za městem Krokom, kdy se vracíme na hlavní. Aniž bych si toho nevšimla, protože trvá jen sedm kilometrů s už jedeme po větru. Ten mezitím nabral na síle s žene mě k cíli. Aspoň že tak, protože vlastní síly dochází. Tempo je pro mě poněkud vražedné. Drobná objížďka kolem dalšího jezera s definitivně se vracíme na hlavní. Od pořadatele jdou zprávy, že práce na silnici u Mörsilu výrazně zdržují dopravu. Závodníci na kolech snadno předjedou kolonu aut, čekající na semaforu. Ne tak supporti.  Některým už se prý stalo, že byli v depu dřív, než jejich podpůrné vozidlo. David jede radši dost napřed. V koloně se zase potkám s Richardem, se kterým se vzájemně předjíždíme celou dobu. "Jak se naši supporti dostanou do depa?" Ptá se v legraci. Po krajnici předjíždíme řadu stojících aut a hádáme, jak dlouho to může trvat. Spousta čekajících má na zadním okénku žlutou nálepku a číslem závodníka. Dost z nich je vybavena nosiči na kolo a ručně malovanou espézedkou. Počítám čísla a čekám, kdy uvidím Davida. Je na tom docela dobře. Konečně ocením, že tady na severu je většina aut na baterky. Předjíždět takovou kolonu v Praze, tak bych se dusila už v půlce.

Patnáct kilometrů před cílem začíná pršet. Jen tak, abych si nemyslela, že suché boty a čisté kolo vydrží celou dobu. Už nemá cenu se oblékat. Zbývá pár vlnek a závěrečný výjezd do depa T2 v lyžařském středisku Åre Björnen. Mám za sebou svou asi nejrychlejší dvoustovku, ale na dobré umístění to nestačí. Navíc mi kolo sebralo tolik sil, že běh už bude jen boj o přežití.

Už jen běhat…

V depu se o mě postará David. Sebere mi kolo a mokré věci, podá běžecké boty a batůžek. Můžu vyběhnout. Tedy vyjít. Moje nohy jsou úplně gumové a na nový pohyb si těžko zvykají. Za chvili doženu Richarda.

"Hi, how are you?"

"I am tired, and you?"

O moc víc si toho neřekneme. 

Na čtvrtém kilometru přichází občerstvovací stanice u lyžařské chaty, kudy se pak běží ještě jednou na kopec. Voda, cola, gumové medvídky. Strava šampiona.

Tady končí štěrková cesta a začíná bahnitá pěšina. Dokud stoupáme, je to jen bláto a pár potoků. Podaří se mi předejít pár závodníků. Otevírá se náhorní plošina pod Åreskutanem a vyhlídky do nádherné krajiny lesů a jezer. Teď se dáme doprava směrem na Huså, o pár hodin později to bude rovnou nahoru na 1420 metrů vysoký Åreskutan.

Jsou tři odpoledne a volá David. Ano, dokonce je tu signál. Ve 14:56 zavřeli Horu pro špatné počasí. Stihlo tam vyrazit prvních osm závodníků, ostatní půjdou bezpečnější spodní trasou. Nezdá se být tak hrozně, ale později budeme moct shlédnout videa z vichřice, krupobití a viditelnosti na dva metry. Škoda. Ale přiznám se, že už toho mám docela dost a v tuhle chvíli mi to vůbec nevadí.

Z občasného skákání přes kaluže se stává trvalé čvachtání v rašeliništi. Doporučení zavázat si pořádně tkaničky byla velmi dobře míněná rada. Nemá smysl snažit se držet boty suché. Moje oranžové kecky mění barvu podle toho, jestli zrovna zapadnu do černé bažiny nebo přebrodím průzračný potůček. Když si myslím, že to bude tak maximálně po kotníky, přijde lehké překvápko. Žbluňknu oběma nohama až nad kolena. Bláto mi vystříkne i na čepici, takže vypadám, jako kdybych tu s někým zápasila. V dalším potůčku si opláchnu obličej a "běžím" dál.

Sbíhám do Huså, kde se potkám s Davidem. Za vesnicí míjím další občerstvovačku, vezmu si pár medvídků, ale už je ani nejím. Chytá mě krize a nechce se pustit. Následujících pár kilometrů mě David doprovází po štěrkové cestě. Pak naše trasa mizí zase v lese a David se jede připravit do depa T2a ve Fröå Gruva. Během dvouminutové zastávky tu probíhá bezpečnostní kontrola každého závodníka a povinného vybavení. V batůžku musíme kromě jídla a pití mít celou dobu nepromokavou bundu i kalhoty, píšťalku, lékárničku a aspoň dvě trika, jež mohou být i na těle. Pro supporta to samé, plus odsud oba čelovky. 

Na kopec sice dnes už nikdo nepoběží, ale jinak všechno probíhá podle pravidel. Časový limit byl 18:30, což s vypětím všech sil stíhám na minutu přesně. Žluté finišerské tričko dostanou ti, co byli na kopci a ti, co by tam byli puštěni, kdyby bývalo nebylo tak hnusně. Ti, co přiběhli po limitu, dostanou v cíli tričko bílé. Každopádně to mám těsně .

David už mi jde naproti. Bezpečnostní kontrola probíhá spíš formálně, protože nás čeká už "jen" devět kilometrů po cestách a bikových trailech, převážně z kopce. Mám toho docela dost, takže Davidovi, který se těšil, že si po celém dni zaběhá, kazím průměr. Opravdu jsem ráda, že už nemusím na tu horu, co se schovává kdesi v mraku. A protože zmoknout nechceme, táhne mě David jak může.

Na úplný závěr prudký seběh zábavnou stezkou Trollstigen. Ne, že bych měla sílu si užívat barevné houbičky, vyřezávané figurky a umění z rezavých plechovek, ale znamená to, že jsme skoro v cíli. Podél lanovky seběhneme na náměstí v Åre.

Cíl!

Přežili jsme to!

Děkuju za podporu!

Dostaneme plechovku coly a skořicový muffin. Vyfotíme se a jdeme na základnu v Holiday Clubu, kde nás čeká teplá polívka.

Ze 169 přihlášených nakonec startovalo 142 závodníků, 138 dokončilo. Mezi nimi jsem celkově 93. a desátá z patnácti žen. To je o něco hůř, než jsem si představovala, ale cenná zkušenost.

Vítězka byla o víc jak dvě hodiny rychlejší a to dokonce předevčírem vyhrála i poloviční závod Solo Point Five. Klobouk dolů.

Chvíle odpočinku, ale jen chvíle

V neděli celý den prší. Hlavním bodem programu je dostavit se na vyhlášení, zatleskat těm nejrychlejším, vyzvednout si tričko a dát si oběd. Není kam spěchat, takže se protáhne skoro do večeře. Sbalit všechny ty věci zabere zbytek dne. Ještě, že naše chatička má pračku. Tu musíme opustit v pondělí a to má být zrovna hezky. Tak hezky, že jdeme na kopec projít zbytek "neodškrtnuté" trasy závodu.

Ne, že by mi to přišlo jako dobrý nápad, ale nechám se přemluvit. Aspoň se můžu podívat, o co jsem přišla. A musím říct, že o dost. Z odbočky stoupáme přímo vzhůru, kolem Lilkiskutanu traverzujeme několik sněhových polí a závěrečných 300 výškových metrů je strmý výstup v kamení. Okolní krajina je naprosto fantastická. Byla by škoda se sem nepodívat.

Cestou potkáme slečnu, co dostala za úkol posbírat oranžové fáborky značící trasu. Jsou docela dobře vidět, ale jinak by to asi vypadalo v té fujavici, co se přehnala v sobotu. Vrcholová chatka má typickou červenou barvu a servíruje horké nápoje, vafle se sýrem a marmeládou (oboje najednou) a sendviče se sobím masem. Výhled je naprosto luxusní. Dolů sbíháme turistickou stezkou podél propletených tras místního bikeparku. Je to docela výška. Åre máme jako na dlani. Dokonce si můžu prohlédnout "houbičkovou" Trollí stezku. Nakonec jsem ráda, že jsem se nahoru vyhrabala.

U chatky se ještě potkáme a paní Tinou a děkujeme za moc pěkné ubytování. Dokonce se můžeme i osprchovat. Univerzálním platidlem je pár plechovek Plzně. Ještě dostáváme varování, ať si v Norsku dáváme pozor na rychlost, že pokuty jsou vysoké. No když už je tam draho i pro Švédy... děkujeme za upozornění.

Cesta zpátky na jih bude dlouhá, tak máme naplánovaných pár zajímavých zastávek. První přijde brzy. Během závodu jsem si moc neužila vodopád.

Tännforsen je největším a nejsilnějším vodopádem ve Švédsku. Voda řeky Åreälven padá mezi jezery Tännsjön a Öster-Noren celkem o 38 metrů. Parkujeme v "depu" a jdeme po turistickém chodníčku na vyhlídku. Už v sobotu byl výrazný nadstav, teď je po nedělním dešti ještě o něco víc. Obrovské množství vody se valí přes skalní práh z horního jezera a s rachotem dopadá o pár desítek metrů níž. Bílá mlha se rozstřikuje o výšky. Je to neuvěřitelná síla. Jsem docela ráda, že  to vidím až po závodě. Tam někde dole na pravém břehu je cíl našeho plavání.

Ještě večer dojedeme do Trondheimu, třetího největšího města Norska. Ráno navštívíme pár hlavních pamětihodností, mezi něž patří katedrála Nidaros, největší gotický chrám ve Skandinávii, bývalé sklady - barevné domečky podél řeky Nidelva a pevnost Kristiansen. K ní vede strmá ulice se speciálním výtahem pro cyklisty. Kolejnice, v níž jezdí opěrka pro pravou nohu. Za tu se cyklista zapře a nechá se vytlačit do kopce... pokud to tedy ustojí. Bohužel, zrovna je v rekonstrukci.

Pomalu na jih

Jedeme dál na jih. Za dnešek nás čeká 650 kilometrů. To není tak moc, ale Norsko není zemi rychlé jízdy. Posouváme se neuvěřitelně pomalu. Můžeme si dovolit jen pár krátkých zastávek.

Dombås - novodobý kostel s automatickými dveřmi. Zmáčknu tlačítko a ukáže se zajímavý interiér. Vyleze jakási teta a povídá: We are closed. Stačilo, viděli jsme, děkujeme, jedeme dál. Naopak jeden z nejstarších je ve vesnici jménem Lom. Dřevěný z dvanáctého století. Typicky černou barvu mají tyto stavby díky konzervačnímu nátěru dehtem z borového dřeva.

Cesta nás vede mezi několika národními parky, přes hory a doly nádhernou přírodou. Míjíme nejvyšší horu Norska Galdhoppigen, kam se snad budu mít čas podívat příště. Výhledy do černobílé krajiny plné zbytků sněhu jsou famózní.

Sjíždíme k fjordu Sognefjorden a další masiv projedeme hromadou tunelů. Nejdelší z nich, Lærdalstunnelen, měří 24 kilometrů a ve čtvrtinách je rozšířený do barevně osvětlené jeskyně. Celá tahle silnice je neuvěřitelným dílem dopravních inženýrů.

Jízdu končíme kousek za Eidfjord ve vyřezávaném penzionu u silnice. Nemůžu se rozhodnout, jestli mi to víc připomíná pohádku nebo detektivku. Jasno mi v tom udělá až pan domácí. Jednoznačně detektivka. Na takovém místě začínají úspěšně zfilmované hororové příběhy.

V Eidfjordu bude za tři týdny startovat zlatý hřeb celého Xtri a mistrovství světa v extrémním triatlonu - Norseman. Jdeme se podívat na místo, kde se vylézá z vody. Pár borců tu zrovna trénuje. Cyklistická trasa začíná ostrým výjezdem na náhorní plošinu Hardangervidda. První část silnici kličkuje tunely a nabírá výšku v hluboké soutěsce, do níž teče vodopád Vøringsfossen. V Norsku patří k nejnavštěvovanějším. Celkově na něm řeka klesá o úctyhodných 182 metrů, nejvyšší stupeň padá o celých 163 metrů. Krásná podívaná. Stoupání pokračuje už mírněji náhorní plošinou. Odsud jedu kus na kole. Vítr fouká naštěstí do zad. Silnice je docela úzká a není nouze o kamiony. Předjíždí velmi slušně, ale i tak je to v tom větru slušná facka. Krajnice téměř chybí. Když potkám cyklistu, tak je buď naložený brašnami, nebo evidentně trénuje na Norsemana. 

Přespíme kus před Oslem a další den strávíme cestou na trajekt, tentokrát do Ystadu. Kousek od hranic se nachází známý hřbitov aut Båstnäs. V době, kdy prodej autodílů ze Švédska do Norska byl lukrativním byznysem tu dva místní bratři nahromadili obrovské množtsví starších aut. Ekonomická situace se změnila, zájem opadl a už víc než čtvrtstoletí tu starým železem prorůstá příroda. Přijíždíme sem po hlinité cestě uprostřed lesů, kde dodržování sedmdesátikilometrové rychlosti hlídá radar. 

Přes noc se plavíme do polského Swinoujscie a zbývá už jen rychle německá dálnice. Bez víkendů téměř dva týdny na cestě a doufám že se do Skandinávie brzy podívám znovu.

Velké díky patří Davidovi za podporu v závodě i za to, že se mnou celou tu cestu absolvoval.