aneb moje premiéra na punkovém Krušnomanu
srpen 2024
Po celé dlouhé věčnosti bez jakéhokoliv závodění je čas splnit si jeden sen. Vždycky jsem si chtěla zkusit dlouhý triatlon. Rozhodnutí padlo před rokem a půl v době, kdy jsem se zlomenou nohou o berlích skákala skoro každý den do bazénu se aspoň trochu hýbat. Když jsem se po dvou a půl měsících učila stát na pravé noze, přišla jsem s myšlenkou, že příští sezonu budu závodit. Loňské léto bylo celé bez běhání, protože to jediné s hřebem v holenní kosti tak nějak nešlo. Na podzim druhá operace a v zimě jsem začínala popobíhat. Běh je tedy rozhodně největším postrachem celého triatlonu.
Zpět do současnosti. Na KOT punk otevřený trénink jsem dostala výborný tip, že tohle by se mi mohlo líbit. A taky líbilo.
Chybějící zkušenost nahrazuji dobrými radami od kamarádů, kterým tímto moc děkuji. Není čas na přemýšlení, jestli to náhodou není na začátek trochu velké sousto. Jsme na cestě do Krušných hor. Do areálu Klíny musíme oklikou, protože v Litvínovské chemičce zrovna našli válečnou pumu a mají strach, aby nevyhodila do vzduchu půlku města. Ohňostroj se naštěstí nekoná a dorazíme včas.
"To jste přijeli na týden?", slyšíme na uvítanou. Přípravu jsme nepodcenili a protože nevíme, co všechno ještě můžeme potřebovat, jsme vybaveni jak za polární kruh.
Všichni účastníci a supporti se potkají v pátek večer na úvodní rozpravě, kde Tomáš vysvětlí celou trasu tréninkové výzvy na ručně malovaných obrázcích vysoké umělecké hodnoty. Ostatní účastníci si vypráví, kolik už za sebou mají různých ***manů. K tomu tématu bohužel nic nemám. Když přiznám, že tohle je můj první triatlon, vysloužím si poněkud udivené pohledy, možná trochu s obavami o můj život.
"To jsi si nevybrala zrovna lehký začátek"
Uklidňuje mě aspoň předpověď počasí, která na zítra slibuje moje oblíbené vedro.
4:30 zvoní budík. To byl blbej nápad se hlásit na něco tak dlouhého...
5:00 odjíždíme jako jedno z posledních aut z Klínů k jezeru Barbora.
5:30 je setkání všech účastníků před startem. Připravit si věci na kolo, nasoukat se do neoprénu a seřadit se na společnou fotografii deset minut před startem.
Dlouhá trasa se jmenuje PUNK, krátká ROCK. Dohromady je nás tu třicet, na punkové části jsem jediná žena. Každý si počítá sám dva nebo čtyři kilometrové okruhy.
6:00 se všichni vrhají do příjemně teplé vody. Žádná zběsilá vřava se nekoná. Tak malý počet účastníků se mi líbí. I když skoro mám strach, abych pak nejela celý den sama.
Vychází slunce a mlha nad hladinou se rozpouští. Plaveme podél břehu zátoky k reflexní vestě pověšené na plotě. Plácnout, nezakopnout na mělčině a zase zpátky. To celé čtyřikrát. Poblíž obrátky jsme varováni před zjevením exhibicionisty na břehu. Doporučen nádech na jednu stranu. To bohužel neumím. Zážitek tím dostává i nevyžádané zpestření.
Druhou polovinu plavání se za mnou veze žlutá čepice. Později se dozvídám, že to je jediný zahraniční účastník, který přiletěl až z Británie. Ještě o něm bude řeč.
Docela to uteče a z vody lezu třetí mezi pankáči. Začíná horký letní den a na kolo není potřeba se nějak extra oblékat. Úspěch mají kartonové krabice jako kobereček na převlékání. Žádné sušení ani čištění, šup s tím do popelnice a v autě zůstává uklizeno. To si organizuje David, zatímco já už frčím pod první kopec. Úvodní rovina je akorát tak na snídani a doplnění energie po plavání. Jinak je trasa Krušnomanu mimořádně kopcovitá. Polovinu dne se pohybujeme vždycky kousek po hřebeni, ze kterého sjedeme strašně daleko a hluboko do podhůří, abychom se otočili na kruháku a celé to šlapali zpátky. A pak znovu a znovu.
První výjezd je na dlouhou louku. Jede se mi dobře. Dojedu dva účastníky a trochu mě překvapí, že je předjíždím. Na hřebeni mě předjede David s autem, a skrz stažené okénko se ptá, jak se mi jede.
"Je ti dobře?"
"Jo, výborně."
"Jsi si jistá, že víš, co děláš?"
Dává najevo obavy, jestli jsem to poněkud nepřepálila. Mě se ale jede dobře, ikdyž trochu mě to znejistí. Diví se i ostatní. "Co tady dělá ta holka?"
To co se mi podaří nahnad do kopce následně ztrácím ve sjezdech. Dojede mě pár účastníků a povídají si.
"Řekl někdo tomu anglickemu klukovi, že se tady nehákuje?" Tenhle Dejvid (pro rozlišení) přijel sám, bez supportu a s jedním půllitrovým bidonem. Teplota pekelné stoupá. David na mě čeká před sjezdem s plnými bidony. Tenhle týpek k němu přijede a žadoní o vodu. David se ho ujme s tím, že když se mě bude držet, dostane pití i příště.
Před sjezdem do Hrobu se mě další účastník ptá, jestli může jet za mnou, že nemá mapu. Jasně, jen ho upozorním, že sjezdy mi moc nejdou. Prý to nevadí. Vydrží to dvě zatáčky a mění názor. Mizí mi celkem rychle. Cestou nahoru zase pár lidí dojedu.
Tak to pokračuje i při sjezdu do Dubí a do Krupky. David mě vždycky čeká nahoře a jeho auto vypadá jako pojízdná prodejna potravin. Vždycky dostanu, co potřebuju a ještě něco navíc, abych mohla vesele pokračovat dál.
I support se musí postarat o sebe, takže na Cínovci staví na ledovou kávu, že které na mě ještě trochu zbude. Vidíme se na Vitišce. Naberu si zásoby na část Německa, aby David stihl rychlou svíčkovou.
Přichází mírnější část trasy s dlouhým sjezdem a zbývá už jen pár kopců. Dva v Německu a dva v Česku. Na hranici si říkám o chlazený slazený kefír. Další kopec z Horního Jiřetína se mi taky jede dobře. Zbývá jeden. Nahoře se ještě potkávám s Davidem, projíždím Klíny a sjíždím do Litvínova. Než se vrátím nahoru, David mi připraví běžecké věci.
Ze všeho toho doplňování energie už se mi lepí huba, tak chci vybíhat jen s půllitrovkou vody v ruce. David mi podává lahvičku vody v pevném skupenství. Geniální ochlazení, které mi v ruce postupně taje na pití.
Skoro mě překvapuje, že můžu běžet. Takový klus se budu snažit udržet dokud to půjde. Přede mnou jsou tři účastníci. Dva z nich potkávám docela brzy a pomalu předbíhám. David mezitím uklidí moje kolo a bere si svoje rychlé na baterky. Dojede mě asi po hodině a dostávám další dobroty. Mám se přímo královsky. Původní propočet byl doběhnout do půlnoci. Předstartovní informace zněla, že hospoda zavírá v jedenáct. Přicházím tedy s výzvou stihnout ještě dneska cílové pivo.
V dlouhém seběhu z Bradáčova do Českého Jiřetína nás dožene Dejvid. Běží docela svižně. Má vestičku, v ní dva gely a lahvičku na dvě deci vody. Tenhle závodník prý má za sebou několik Norsemanů, tak snad ví, co dělá.
Během cyklistické části David schoval tajné zásoby vody na dvou místech trati. Stačí skočit do kopřiv a vytáhne dvě PETky s vodou. Máme přebytek, tak jednu podává Dejvidovi. Očekává, že se napije a zbytek si vezme a sebou. Jako opařený sleduje Dejvida, jak si celou láhev zvrhne na hlavu a pokračuje s dvoudeckou.
Mezitím na mě o pár set metrů vepředu útočí jezevčík. Kdyby dosáhl výš než na tkaničky a kdyby ho neodvedl jeho šestiletý páníček, nevím, jestli bych pokračovala. Už zase společně se dostáváme k přehradě Fláje a užíváme si nálety hmyzu ve večerním bezvětří. Tady jsem si myslela, že dávno pobežím s čelovkou. Tu si beru až kousek před Dlouhou Loukou. Přibližně tou dobou se do cíle dostává první účastník. Nikdo další přede mnou na trati není. Zbývá 12 km, vyškrábat se na Loučnou, nepřerazit se v seběhu podél obory a dál klesat až pod odbočku na výživný závěr. Tady někde bych měla hotový maraton za 5:20. Výběh sjezdovkou je jen takový legrační bonus. David mi dává hůlky a práskne do baterek. Sjezdovku vyjede napřímo. Pomalu vybíhám za ním. Už vidím světla sportovního areálu. Cíl je z boku sportovní haly. Probíhám slavobránou a cílovou páskou, na které je pro každého napsáno "KRUŠNOMAN finisher". Je 22:38, mám za sebou svůj první triatlon a mám velkou radost.
Cílové foto a gratulace a dokonce stíháme i to pivo. Dejvid dobíhá asi třičtvrtě hodiny po mě. Do půlnoci to stihnou ještě další dva účastníci.
Vyhlašuji první cenu pro nejlepší doprovod. Tu za mě vyhrává jednoznačně David. Jemu patří mě díky za pohodový průběh celé akce.
Ráno se všichni potkáme na společné snídani a vyhlášení všech účastníků. Díky Tomášovi za pořádání tak pěkné akce a díky všem za úsměvy cestou.
Comments