Nejvyšší silnice v Alpách: ledovcová Ötztaler Gletscherstraße na kole

Když se řekne alpská silniční cyklistika, vybavíme si zvučné názvy a slavné průsmyky jako Stelvio, Tourmalet nebo Galibier. Méně známá, ale neméně působivá je Ötztaler Gletscherstraße nad Söldenem v Tyrolsku. Patnáctikilometrový výjezd do lyžařského střediska neslouží jako klasické sedlo. Je to vlastně taková slepá ulička pouze pro návštěvníky ledovce. O to víc se mistři stavitelé nemazali se sklonem a zanechali nám tu pořádnou výzvu, na kterou se podíváme v krásném zářijovém počasí. 

09/2025

Sölden, srdce Ötztalu

Sölden leží v Tyrolsku v nadmořské výšce 1 350 metrů a je známý především jako špičkové lyžařské středisko plné luxusních hotelů a restaurací. Díky dvěma ledovcům – Rettenbach a Tiefenbach – zde sezóna začíná už na podzim a pokračuje i v době, kdy se v údolí dávno prohánějí cyklisté v kraťasech. Ostatně i letní využití lyžařských lanovek je zasvěceno bikerům. Kromě nich dorazí také turisti a horolezci, takže v Söldenu je pořád co dělat. Před deseti lety se tu dokonce natáčela bondovka Spectre, což připomíná muzeum s názvem Elements 007.

Ötztaler Gletscherstraße v číslech

Ledovcová silnice byla postavena roku 1972 a dnes patří k nejvyšším asfaltovým cestám v Rakousku. Měří téměř 15 kilometrů a vede z centra Söldenu až do výšky kolem 2 830 metrů. Převýšení přes 1 450 metrů je výzvou samo o sobě a průměrný sklon téměř 11% jí mezi silničními cyklisty řadí mezi velmi náročné výjezdy. 

Na části silnice je položený krásný nový asfalt, ale ve vrchních partiích je znát zub počasí a hlavně stopy po zubech sněžné techniky, jež se nepříjemně zaryly do asfaltového povrchu a zanechaly ho mírně drncavý. 

U mezistanice lanovky a horského restaurantu Rettenbach se silnice rozdvojuje. Napravo, západním směrem, stoupají dvě serpentiny kolem kapličky až na rozlehlé parkoviště (2798 m), které je označené jako nejvyšší alpská silnice. To je tak trochu mystifikace, protože levá odbočka vede do 1750 m dlouhého tunelu Rosi-Mittermeier, na jehož konci se dostáváme do výšky 2830 metrů nad mořem. Právě tady se nachází nejvyšší asfalt v Alpách, na konci jak jinak než nejvyššího tunelu v Evropě. Za ním se dá ještě sjet na parkoviště u stanice Tiefenbach, ale žádnou velkou slavobránu tu nečekejte. Tunel je sice běžně osvětlený, ale vlastní světla jsou vřele doporučována.

Od odbočky v horní části Soldenu (1400 m n. m.) měří Ötztalská ledovcová silnice 14,5 km a nastoupá 1450 metrů do závratných výšin. A pokud si chcete dát plnotučnou verzi, začněte nejníže, co to jde, tedy v údolí u řeky Inn a nahoře navštivte obě parkoviště ledovců Tiefenbach i Rettenbach. Čeká vás stodvacetikilometrový výlet s převýšením 2450 metrů.

Jak se jede do říše ledu

Abychom se neochudili o žádné výškové metry, dáme si celé stoupání pěkně od podlahy. Tedy z údolí od řeky Inn. Začínáme tedy v nadmořské výšce 660 metrů a míříme o více než dva kilometry výše. Sice je asi nejkrásnější den z celého září a teploty vyloženě letní, ale i tak to chce nějakou tu náhradní vrstvu s sebou. V mém případě to jistí oblíbená neestetická namotávka kolem řidítek. 

Ubytování jsme našli ve vesničce Haiming, kde kromě rafťáckého a kaňoningového centra není nic zajímavého. Jako bonus mají ve stěně hned za barákem krátkou ferratu a zajištěnou klettergarten. 

Projedeme Haimingem a míjíme Ötztal-Bahnhof, kde vlastně celé údolí začíná a kde také končí říčka Ötztaler Ache v proudu Innu. Tady na kruháku, kde ze silnice B171 odbočuje silnice B186, začíná naše stoupání. Nejdřív mírně, s občasnými rovinkami, abychom se rozehřáli na to, co přijde za Soldenem. 

První vesnice, kterou projíždíme má významné jméno Oezt - jako celé údolí. Jméno bude všem povědomé nejspíš kvůli ledovému muži Ötzimu, jehož mumifikovamé ostatky byly nalezeny v roce 1991 vysoko v horách. Kromě ubytovacích a restauračních zařízení najdeme v Otzu zajištěné sportovní lezení, přibližovací lanovku do lyžařského střediska a odbočku na stoupání do dvoutisícového sedla Kühtai. Mimo jiné tudy projíždí známý silniční závod Ötztaler Radmaraton, který na 230 kilometrové trase přes čtyři sedla nastoupá 5,5 kilometru a zavítá i do sousední Itálie. Takže vlastně jedeme jen na takový drobný výlet…

Stoupáme po hlavní silnici přes Tumpen, Umhausen a další vesničky. Provoz tak akorát, cyklistů málo. Míjíme několik odboček na krátké ferraty, z toho dvě podél vodopádu, jedna přímo nad silnicí. Takový Jubiläums - Klettersteig "Lehner Wasserfall" má variantu E, která je za vyššího stavu vody obzvláště výživná. 

Deset procent a víc

Dostáváme se do Söldenu, místního hlavního střediska. V ulicích předjíždíme bikery na sjezďácích, co zrovna míří k lanovce. Dáme si krátkou pauzu a kafe u benzínky, než začne to pravé stoupání. 

To se láme za posledními domy, kde odbočujeme doprava a vzhůru. Tady začíná ledovcová silnice a stoupání, které už nepoleví. Kilometry přibývají pomalu, zato výškové metry naskakují rychle. Provoz se omezuje na sraz nadšenců Ferrari. Výhoda je, že tihle, narozdíl od moderních elektromobilů, nejdou přeslechnout a žádné překvapení za zatáčkou nehrozí. 

Dvakrát podjedeme lanovku na Gaislachkogel a po čtyřech serpentinách mírně sjíždíme k mýtnici. Kromě jedné tedy za přepážkou hlídá provoz stádečko krav. Otevírá se výhled na dlouhou rampu a za ní zbytky ledovce Rettenbach s lanovkami. Údaj k procentu stoupání málokdy spadne na jednociferný. 

Lanovka Gletscherexpres končí ve výšce 2650 metrů. Tady se silnice rozdvojuje. Nejdřív zajedeme na parkoviště s památníkem nejvyšší alpské silnice. 2798 metrů ale není nejvyšší kóta, které dneska dosáhneme. Vyfotíme se u ocelového rámu a sjíždíme tři zatáčky k lyžařskému středisku. Pusto, prázdno, zavřeno. Šedomodrá masa ledovce se leskne v odpoledním slunci a hladina jezírka se skoro nehýbe. 

Pořád je na krátký rukáv. Na konec září neuvěřitelně teplo, ikdyž brzy nám trochu zamrzne úsměv. Vjíždíme do 1750 metrů dlouhého tunelu. Už od začátku je vidět světlo na jeho konci, celý je osvětlený, ze stropu občas kape voda a je tu výrazně chladněji. Naštěstí je to do kopce. Přímo na jeho konci je slibované nejvyšší asfaltové místo v Alpách. 2830 metrů. Ani značka tu není, jen konec tunelu. 

Silnice končí o kousek níž na parkovišti stanice Tiefenbachgletscher. Jsme tu úplně sami. Na štěrku stojí pár zaparkovaných stavebních strojů a ve stráni nad silnicí probíhá stavba solární elektrárny. 

Tím máme stoupání za sebou a čeká nás dlouhý sjezd. Občerstvení z vlastních zásob, protože restaurace má předsezónní pauzu. Teď je ten správný čas na sebe navrstvit všechno z kapes, případně řídítek a rozvážně vyrazit vzhůru dolů stejnou trasou.

Ve vrchních částech je asfaltka lehce rozbitá mrazem a pásy od rolby, později přichází krásný nový povrch, což mě ovšem nebrání viset pořád připosraně na brzdách. Jak ztrácíme výšku, zase se otepluje. Provoz přichází až na hlavní silnici, kde stavíme u stejné benzínky a zrovna obdivujeme jakési vozidlo, co asi ujelo z natáčení bondovky. Odklopí se střecha, řidič vystoupí jak z vany. Taky prý karbon…akorát nechápe, proč my šlapeme. A protože jsme si ráno nepřivstali a do kopce jeli pomalu, tak to dolů stíháme akorát tak do tmy.

A co dál kolem? Kromě již zmíněné trasy silničního maratonu, jejíž části se dají jet oběma směry, odbočuje kousek za Soldenem mírnější stoupání do Ventu, dalšího východiska letních i zimních horských aktivit. Stoupání na hraniční Timmelsjoch (Passo Rombo 2474 m) projíždí mýtnicí se známým motocyklovým muzeem.