Zuckerhüttl
Aktualizováno: 27. 8. 2022
Sundání loňského pytle z cukrového klobouku.
07/ 2021, Lucka
Před rokem jsme v bílé tmě přešli ledovec a škrábali se v téměř nulové viditelnosti přes kameny, pokryté odlupující se námrazou. Se staženými zadky jsme slezli dolů na sníh a podívali se aspoň na vedlejší Wilder Pfaff. Když se mraky na chvíli rozestoupily, viděli jsme, jak vysoko se nám podařilo dostat a jak blbě jsme si v mlze nalezli mimo cestu.
Letos jsem tu znovu a tentokrát v dámské společnosti parkuji na stejném místě nad Söldenem. Večer přijíždíme ještě za světla, takže se na výlet stíhame i vyspat.
Budík zvoní v šest. Ambice jsou velmi mírné: vyrazit do osmi. Něco málo jsme stihly připravit včera, ale hromadu tašek, batohů a krabic v autě i kolem něj je prostě náročné zvládnout. Jsme na začátku týdenního výletu. I tak si k snídani můžeme dovolit míchaná vajíčka na benzínovém vařiči.
Dobré ráno... Dobrou chuť :-) motivační výhledy
Vyrážíme před osmou. Dnešní plán je dostat se na chatu Hildesheimer Hütte a přečkat tam noční slejvák, než zítra vyrazíme na Zuckerhüttl. Předpověď se mění, ale jen v tom, kdy začne padat voda. Rosničky z celého světa bsa shodují, že ji bude hodně.
Nám bude stačit dopoledne. Chata je o půl druhého kilometrů výš než parkujeme a cesta není záludná. Nejdřív stoupá dlouhým údolím potoka Windache a pak pod lanem nákladní lanovky na Hildesheimer Hütte (2850 m). Podle množství vody v uplynulých dnech dost pršelo. I tak stříká na rozkvetlou louku kolem první chatičky několik umělých zavlažovačů jak na fotbalovém hřišti.
V noci pršelo a večer bude zas Chaloupky v údolí Windachtal stoupání na chatu
Proti nám kráčí pan v holínkách. Hildesheimer Hütte?" Tipuje, kam jdeme. "Ja. Und morgen Zuckerhüttl" podiveně ukazuje něco jako "vy dvě?" No jasně, dědo...ukazuji cepín na batohu. Zakroutí hlavou, zasměje se a jde si po svých.
V údolí ještě sluníčko barví rozkvetlé louky, ale jak stoupáme výš stahují se kolem nás mraky. Mizí vegetace a my šlapeme pěšinou mezi balvany. Před jednou jsme na chatě.
Počasí ještě není tak zlé. Jdeme se ubytovat, odpočinout u pece a posilnit se polívkou. Ještě by to chtělo odpolední procházku. Sotva dojdeme ke křížku na skále nad chatou, spadnou první kapky. Tak rychle schovat foťák a zpátky do chaty.
Sice ještě nezačne úplná smršť, ale uvnitř je líp. Teprve večer se z nebe otočí konev.
pod nákladní lanovkou Hildesheimer hutte prý že Baden Verboten...
Druhý den vstáváme v šest. Venku je skoro jasno. V půl osmé opouštíme chatu jako první výprava. Za námi brzy následují další.
Kolem značky Baden Verboten scházíme sněhem k jezírku a pak dolů po skále zajištěné ocelovým lanem. Na začátku výstupu klesáme, abychom přešly rokli s potokem, začínajícím někde u lyžařských vleků a padajícím do údolí, odkud jsme přišly včera. Nad námi trčí na obzoru lanovky Stubaiského lyžařského areálu.
Traverzujeme sněhovými poli a viklavými balvany ke skalnatému žebru Aperer Pfaff. Jdeme horem, po skále. Pod námi vidíme trojici, jež to bere víc sněhem. Chvíli pochybujeme, ale značka je u nás. Ono to vyjde tak nějak prašť jako bouchni, na ledovci se potkáme.
Stoupáme, teď už jen po sněhu, do sedla Pfafenjoch (3207 m). V noci trochu nasněžilo, tak si prošlapáváme novou stopu na skoro neznatelné včerejší. Sníh je měkký a jde se dobře.
Přehoupneme se přes kamennou hradbu na sněhové pláně nad Stubaií. Traverzujeme podél severního svahu Pfafenkogelu a Zuckerhüttlu až do sedla Pfafensattel (3344 m). Tady začíná stoupání ke skalnaté pyramidě cukrového klobouku.
zajištěný sestup od chaty Do sedla Pfaffenjoch Traverz podél jižní stěny
Brzy jsme pod tou hromadou kamení, schováváme mačky pod jeden placatý a pokračujeme vzhůru. Cesta je občas značená červenými čárkami na skále, které jsou v té změti dobře maskované. Poznávám místo, kde jsme se loni otočili. Jsme od něj víc nalevo. Ani teď není postup úplně jasný. Johanka volí jakýsi freeride příliš vlevo a vyleze z něj s velmi intenzivním zážitkem a třesoucími se koleny. Já stoupám tudy, kudy vidím scházet dva chlapce, což se ukáže jako pohodlnější. Výš pak nacházíme slaňáky, podle kterých se dá orientovat.
Pod skalnatým vrcholem Na hřebeni Skoro nahoře
Pár minut po jedenácté jsme u kříže. Výhledy naprosto luxusní. Kochání nám ale poněkud zkrátí strach z mraku, valícího se od Söldenu. Sebereme si svých pět švestek a lezeme dolů. Spadne pár vloček a víc nic.
Sestup stejnou cestou celkem odsejpá. Ze sedla jdeme dál po sněhu, jako šli ráno ti tři.
U chaty odpočíváme na lavičce, když si všimnu, že všichni stojí u zábradlí a hledí do propasti. Zvědavost mi nedá. Pod námi krouží obrovský dravý pták. Vznáší se na stoupavém vzduchu a občas sedne na kámen. Později se dozvídám, že to byl orlosup a vidět ho je raritou.
Cestou dolů potkáme ještě zvědavého sviště, co s námi hraje na schovávanou mezi kameny. Brzy míjíme významný bod, houbu, vyrůstající z kravského hovna. Odsud je to do údolí co by kamenem dohodil a zbytek dokutálel.
Vzhůru dolů Jsme pod dohledem Významný orientační bod
V potoce u cesty najdeme luxusní hypotremální lázně a po wellness dokonce vyleze sluníčko. Scházíme štěrkovou silnicí. Mávneme na první auto, co sjíždí od chat. Přisedne ke dvěma domorodcům s klobouky s pérem. Paní, co řídí už tudy asi párkrát jela. V zatáčkách se držíme zuby nehty. "Zuckerhüttl?" ptají se se zájmem. "Ja, já" - "alone?" - "nene, dvě jsme byly." Když odpovídáme, že bez guida, nevěřícně kroutí hlavou.
Vystupujeme dole u závory, přímo u našeho auta. Ušetřili nám minimálně hodinu nepříjemného klesání. O to dřív si můžeme uvařit večeři a plánovat další kopec.
Komentáře