Zuckerhüttl

Sundání loňského pytle z cukrového klobouku.


07/ 2021, Lucka


Před rokem jsme v bílé tmě přešli ledovec a škrábali se v téměř nulové viditelnosti přes kameny, pokryté odlupující se námrazou. Se staženými zadky jsme slezli dolů na sníh a podívali se aspoň na vedlejší Wilder Pfaff. Když se mraky na chvíli rozestoupily, viděli jsme, jak vysoko se nám podařilo dostat a jak blbě jsme si v mlze nalezli mimo cestu.

Letos jsem tu znovu a tentokrát v dámské společnosti parkuji na stejném místě nad Söldenem. Večer přijíždíme ještě za světla, takže se na výlet stíhame i vyspat.

Budík zvoní v šest. Ambice jsou velmi mírné: vyrazit do osmi. Něco málo jsme stihly připravit včera, ale hromadu tašek, batohů a krabic v autě i kolem něj je prostě náročné zvládnout. Jsme na začátku týdenního výletu. I tak si k snídani můžeme dovolit míchaná vajíčka na benzínovém vařiči.


Vyrážíme před osmou. Dnešní plán je dostat se na chatu Hildesheimer Hütte a přečkat tam noční slejvák, než zítra vyrazíme na Zuckerhüttl. Předpověď se mění, ale jen v tom, kdy začne padat voda. Rosničky z celého světa bsa shodují, že ji bude hodně.

Nám bude stačit dopoledne. Chata je o půl druhého kilometrů výš než parkujeme a cesta není záludná. Nejdřív stoupá dlouhým údolím potoka Windache a pak pod lanem nákladní lanovky na Hildesheimer Hütte (2850 m). Podle množství vody v uplynulých dnech dost pršelo. I tak stříká na rozkvetlou louku kolem první chatičky několik umělých zavlažovačů jak na fotbalovém hřišti.


Proti nám kráčí pan v holínkách. Hildesheimer Hütte?" Tipuje, kam jdeme. "Ja. Und morgen Zuckerhüttl" podiveně ukazuje něco jako "vy dvě?" No jasně, dědo...ukazuji cepín na batohu. Zakroutí hlavou, zasměje se a jde si po svých.

V údolí ještě sluníčko barví rozkvetlé louky, ale jak stoupáme výš stahují se kolem nás mraky. Mizí vegetace a my šlapeme pěšinou mezi balvany. Před jednou jsme na chatě.

Počasí ještě není tak zlé. Jdeme se ubytovat, odpočinout u pece a posilnit se polívkou. Ještě by to chtělo odpolední procházku. Sotva dojdeme ke křížku na skále nad chatou, spadnou první kapky. Tak rychle schovat foťák a zpátky do chaty.

Sice ještě nezačne úplná smršť, ale uvnitř je líp. Teprve večer se z nebe otočí konev.


Druhý den vstáváme v šest. Venku je skoro jasno. V půl osmé opouštíme chatu jako první výprava. Za námi brzy následují další.

Kolem značky Baden Verboten scházíme sněhem k jezírku a pak dolů po skále zajištěné ocelovým lanem. Na začátku výstupu klesáme, abychom přešly rokli s potokem, začínajícím někde u lyžařských vleků a padajícím do údolí, odkud jsme přišly včera. Nad námi trčí na obzoru lanovky Stubaiského lyžařského areálu.

Traverzujeme sněhovými poli a viklavými balvany ke skalnatému žebru Aperer Pfaff. Jdeme horem, po skále. Pod námi vidíme trojici, jež to bere víc sněhem. Chvíli pochybujeme, ale značka je u nás. Ono to vyjde tak nějak prašť jako bouchni, na ledovci se potkáme.

Stoupáme, teď už jen po sněhu, do sedla Pfafenjoch (3207 m). V noci trochu nasněžilo, tak si prošlapáváme novou stopu na skoro neznatelné včerejší. Sníh je měkký a jde se dobře.

Přehoupneme se přes kamennou hradbu na sněhové pláně nad Stubaií. Traverzujeme podél severního svahu Pfafenkogelu a Zuckerhüttlu až do sedla Pfafensattel (3344 m). Tady začíná stoupání ke skalnaté pyramidě cukrového klobouku.


Brzy jsme pod tou hromadou kamení, schováváme mačky pod jeden placatý a pokračujeme vzhůru. Cesta je občas značená červenými čárkami na skále, které jsou v té změti dobře maskované. Poznávám místo, kde jsme se loni otočili. Jsme od něj víc nalevo. Ani teď není postup úplně jasný. Johanka volí jakýsi freeride příliš vlevo a vyleze z něj s velmi intenzivním zážitkem a třesoucími se koleny. Já stoupám tudy, kudy vidím scházet dva chlapce, což se ukáže jako pohodlnější. Výš pak nacházíme slaňáky, podle kterých se dá orientovat.


Pár minut po jedenácté jsme u kříže. Výhledy naprosto luxusní. Kochání nám ale poněkud zkrátí strach z mraku, valícího se od Söldenu. Sebereme si svých pět švestek a lezeme dolů. Spadne pár vloček a víc nic.


Sestup stejnou cestou celkem odsejpá. Ze sedla jdeme dál po sněhu, jako šli ráno ti tři.

U chaty odpočíváme na lavičce, když si všimnu, že všichni stojí u zábradlí a hledí do propasti. Zvědavost mi nedá. Pod námi krouží obrovský dravý pták. Vznáší se na stoupavém vzduchu a občas sedne na kámen. Později se dozvídám, že to byl orlosup a vidět ho je raritou.

Cestou dolů potkáme ještě zvědavého sviště, co s námi hraje na schovávanou mezi kameny. Brzy míjíme významný bod, houbu, vyrůstající z kravského hovna. Odsud je to do údolí co by kamenem dohodil a zbytek dokutálel.


V potoce u cesty najdeme luxusní hypotremální lázně a po wellness dokonce vyleze sluníčko. Scházíme štěrkovou silnicí. Mávneme na první auto, co sjíždí od chat. Přisedne ke dvěma domorodcům s klobouky s pérem. Paní, co řídí už tudy asi párkrát jela. V zatáčkách se držíme zuby nehty. "Zuckerhüttl?" ptají se se zájmem. "Ja, já" - "alone?" - "nene, dvě jsme byly." Když odpovídáme, že bez guida, nevěřícně kroutí hlavou.


Vystupujeme dole u závory, přímo u našeho auta. Ušetřili nám minimálně hodinu nepříjemného klesání. O to dřív si můžeme uvařit večeři a plánovat další kopec.