Z podzimního bláta do slunečné Paklenice


Říjen 2020, text: Lucka


Kam nás ještě pustí? Tuto otázku si poslední dobou pokládáme příliš často a odpovědi čím dál víc zavání domácím alkoholismem.

Na lezení do Paklenice se chystáme už delší dobu, ale přeci jen to není úplně za rohem. Jak se mapa okolních států červená a zužuje výběr mnohem hůř než deštivé počasí, vzdálenosti se stávají relativními. Vlastně je to jen pár hodin v autě a pár dálničních známek, co nás dělí od pěti dnů lezení na sluníčku. Vitamín D nám nikdo zadarmo nedá, tak se o své zdraví, včetně psychického, postaráme sami.

Na cestu z Prahy je potřeba počítat kolem deseti hodin, když to jede. Mapy dávají vybrat mezi trasou přes Dolní Dvořiště, přes Znojmo nebo přes Brno. Jsou i východnější varianty, ale momentálně se Slovenska nebo Maďarska nesmíme dotknout ani vzorkem pneumatik. Rakouská dálniční známka se určitě vyplatí. Zdánlivě nejpřímější trasa přes České Budějovice a Linz je opepřená ještě dvěma mýtnicemi s cenovkami 5,5 a 9,5E. Nejlíp z toho vychází Znojmo a Vídeň. Slovinsko se profrčí co by dup a chorvatským dálnicím se moc vyhnout nedá.


Národní park Paklenica se rozkládá v okolí dvou krasových říčních kaňonů, nazvaných Velká a Malá Paklenica, v jižní části chorvatského pohoří Velebit. Právě obě ústí soutěsek jsou hlavními vstupními branami.

Informace ohledně vstupů, otevírací doby i atrakcí NP Paklenica jsou poměrně slušně zpracované na jejich webu.

Dopředu mám ověřeno, že kemp doporučený na stránkách národního parku funguje. To ale chceme řešit až večer po lezení. Denního světla není nazbyt.

Na vrátnici kupujeme pětidenní vstupní kartu a jeden den vjezdu pro auto. To se platí každý den extra 10 kun. Horní parkoviště je necelé 2 km autem od vjezdu. Další den zkusíme jít pěšky od spodního parkoviště a u zdravotní procházky už zůstaneme.


"Kemping?" vystřelí otázku jeden ze strážců. "Ale jo, hodil by se".

"Dobrá cena, horká voda..." chytí se děda příležitosti. Chybí mi snad jen oblíbené "Hello, my friend".

Načmárá na papír telefonní číslo a mapu přejezdu do vedlejší vesnice Seline, kde je vstup do malé soutěsky.

Poděkujeme a založíme plánek do auta. Vzpomeneme si na něj po lezení a rozhodneme se dát mu šanci. Zastavíme na adrese s cedulí Apartmány Ante. Nikde nikdo. Hmmm...jsme zas naletěli…. Telefon zvoní. "Jednu minutu" ozve se na druhém konci, jako kdyby věděl, kdo volá.

Pan Ante přijde, zamává a směřuje nás do branky o pár metrů dál. Parkujeme v olivové zahradě s čerstvě dostavěnou budkou kuchyňky a toalet. Penzion už má dva roky, kemp zkouší nově. Check-in probíhá sdělením křestních jmen. Auto i stan si můžeme dát kamkoliv, jsme tu sami. Dokonce smíme ochutnat biopapriky z Anteho zahrádky.


Lezení je povoleno jen ve Velké soutěsce, jejíž dolní část projdeme po dlážděném chodníku s možností nákupu suvenýrů. Ve starých štolách v nejhlubší části kaňonu je poměrně nové návštěvnické centrum Podzemni grad Paklenice. Před několika lety (2016) vzniklo úpravou komplexu tunelů z doby studené války mezi Jugoslávií a Sovětským svazem. Tehdy, v roce 1950 začala Jugoslávská armáda budovat sklad vojenského materiálu a úkryt pro nejvyšší představitelé moci. Nikdy ho ale úplně nedokončili.

Mnohem slavnější je postava filmového Vinnetoua, jež se kaňonem proháněl sledován bandity a německým filmovým štábem. Dřevěné cedulky dnes usnadňují nadšencům dohledávání míst, kde se westernové scény odehrávaly.


Podél turistického chodníku je odjištěno spousta sportovních cest, jedna vedle druhé. Topy jsou většinou osazené bytelnou karabinou. Jističi stojí seřazení ve dvoumetrových rozestupech jak na umělé stěně po pracovní době.

Na schodišti vstupu do návštěvnického centra postává skupinka strážců parku a s doutnajícími vajgly u pusy dohlíží na dodržování pořádku. Ještě u páté expresky vzpomínám na doby, kdy se v hospodách ještě smělo kouřit.

Největší provoz je tu teď v říjnu pár hodin kolem poledne, kdy do cest svítí sluníčko. Chladnější rána a večery máme skoro sami pro sebe. Umím si představit, že uprostřed léta to bude naopak. Celkově je oblast dost frekventovaná, tak není divu, že v lehčích cestách jsou některé chyty vyleštěné do hladka.


Do Paklenice se hodně jezdí za lezením vícedélek. Teď ve velkých stěnách moc lidí nevidíme. Po nedávných deštích vytéká hlavně ze skal za řekou dost vody, i když lezení ve spodní části je v pohodě.

Jednu dlouhou cestu si zkusíme v masivu Klukovi ispod Vlake hned u parkoviště. Bílé skály zalité sluncem pálí do očí jako kdyby bylo léto. S každou délkou se řada aut pod námi zmenšuje a splývá v blyštící se proužek předních skel. Vítr skoro nefouká, takže lezeme v krátkých rukávech a užíváme si vyhlídky.


Kromě lezení se dá projít soutěskou a vystoupat až na vrchol Aniča Kuk, ze kterého je vidět na hory i na moře. A jak už to ve vápencových masivech bývá, i zdejší pohoří je proděravělé otvory, velkými jako ústa staré ženy. Jeskyní bychom tu našli nespočet. Pro turisty je zpřístupněná Manita Pec, do které se odbočuje na druhou stranu než na Aniča Kuk. Krápníkové dómy můžeme navštívit jen s průvodcem.


Do Malé Paklenice vyrazíme spíš za divokou přírodou bez davu turistů v plážových žabkách. Cesta vede často přímo korytem potoka po ohlazených balvanech roztodivných tvarů. Obě soutěsky se dají propojit dlouhým jednodenním výletem. Ten si ale necháváme na nějaké příště, až přijedeme na delší dobu. Tentokrát si o tom necháme vyprávět od kamaráda Soba, který to zvládl i s bonusem na Vaganski vrh, nejvyšší horu celého Velebitu.

My se spokojíme s dvouhodinovou rychlovycházkou. I ta ale rozhodně stojí za to. Bílé vápencové stěny se tyčí do nebe. V méně strmých částech se listy fíkovníků barví do zlata. S teplým večerním světlem kontrastují studené mokré kameny, po kterých skáču mezi tůňkami na dně soutěsky.


Na poslední noc se za námi mají zastavit kamarádi na cestě z Dubrovníku. Píšeme Antemu, který se jinak staví každé ráno, a s hubou od ucha k uchu haleká "Hooonzoooo! Dobře spali?".

Tentokrát přijde i večer s milou pozorností, lahví místního bílého vína. "Kamarádi no problem, eura od nich mi přinesete ráno do práce na vrátnici, až pojedete na lezení". Pro stan se vrátíme až odpoledne, abychom ho ráno nemuseli tak intenzivně ždímat od rosy.

Pět dní uteklo jako voda z tajícího sněhu a my sedíme v autě s tím, že víc natrénujeme a přijedeme zase.

OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer