top of page

Patagonie. Zápisky z konce světa

Národní parky na jihu Argentiny a Chile, nádherná příroda, neohrabaní tučňáci a dlouhé přejezdy místní dopravou. Dva a půl týden v patnáctičlenné skupině a za nezvykle přívětivého počasí. To vše z pohledu průvodce.



únor/ březen 2024


"Jeeee, ty tam jedeš zadarmo, to se máš! Já chci taky dělat takovou práci..." Taková oblíbená reakce většiny kamarádů na moje "výlety". Má vůbec průvodce šanci si zájezd užít? Samozřejmě…svým způsobem… :-) 


Budík zvoní ve 3:15 a za hodinu mám na letišti sraz se čtrnácti klienty. Jako průvodce jsem jediná. Na přestupu v Paříži přistáváme dokonce s předstihem a dvě hodiny čekání vyplním online checkinem našeho prvního ubytování v Buenos Aires. Mobilní verze formuláře neumožňuje vyplnit datum narození jinak, než nalistovat v kalendáři po měsících. Vzhledem k tomu, že ve skupině patřím mezi mladší, zabere mi tahle hra celé čekání a ještě v letadle zuřivě jezdím prstem po displeji. "Nee, to není jak to vypadá, já na tom mobilu fakt nejsem závislá, prosím."

Air France nabízí bohaté občerstvení po celou dobu letu včetně "domácího" vína v plastových lahvičkách, což aspoň na trochu zkrátí čtrnáctihodinový let do Buenos Aires. Oddychnu si, když všichni mají svá zavazadla a procedura na recepci se zbytečně neprotahuje. Do postele se dostávám přesně 24 hodin poté, co jsem ještě doma opustila vlastní peřinu.



Ráno si užívám výhled na velkoměsto z třináctého patra a těším se, až přeletíme na jih do čistého vzduchu. Pár hodin do přejezdu na letiště stačí akorát tak k vyřízení organizačních záležitostí. Mimo jiné se stávám milionářem. Argentinské peso aktuálně patří mezi nejméně stabilní měny na světě. Ze směnárny odcházím s igelitkou bankovek a můžu jen doufat, že si za ně i po dvou týdnech ještě něco koupím. Odpoledne celá skupina nasedá do taxíků a řítí se městem na vnitrostátní letiště. Z moderního centra plného výškových budov projíždíme nízkou zástavbou pestrobarevných domečků. Trochu jiný svět, kde se vycházka nedoporučuje. Těžko si představit, v jakých podmínkách se tu bydlí.

Odevzdáme batohy, které jsme povětšinou přinesli ještě zabalené z předchozího letu. Až na drobné pokárání od bezpečnostní hlídky za fotografie v prostoru odbavení proběhne všechno hladce. Vášnivý fotograf, kterému jistá pravidla budu připomínat celý zájezd, je donucen vymazat kompromitující materiál i z odpadkového koše a všichni si můžeme chvíli odpočinout při čekání na odlet. Cenný čas, kdy jsme všichni pohromadě a vzhůru, využívám k okénku organizačních informací a seznamovacímu kolečku. Ti aktivnější už stejně všechna jména znají, tak aspoň dostanou šanci na sebe něco prozradit.

Z Aeroparque Jorge Newbery vzlétáme přímo nad hnědé vody Rio de La Plata. Delta dvou řek působí spíš jako bahnité moře. Přes její zčeřené vlny je v dálce vidět Uruguay. Přeletíme skoro celou Argentinu až do El Calafate.  Z výšky jsou jasně vidět obě velká jezera i horský hřebem za nimi. Přistáváme na břehu Lago Argentino. Řidič minubusu se jmenuje Enzo a je mistr ve zdržování. Do hostelu nás ale doveze v pořádku a řekne si o fotku celé skupiny, která se o pár vteřin později objeví na Instagramu společnosti. Tak se to dělá. "Vezl jsem hosty až z daleké República Checa"



Hlavně rychle všechny ubytovat, ať můžou vyrazit do města. To neplatí pro mě. S paní majitelkou zařizuji autobusy na další dny. Sympatická blondýnka Sandra sotva vidí přes recepční pult, ale umí zprostředkovat dopravu po celé oblasti. Jinak bychom se v takové skupině neměli šanci dostat do přeplněných linkových autobusů.

Teprve potom můžu vyrazit do víru (prachu) (malo)města s nákupním seznamem. Vítají mě všudypřítomní pouliční psi. Jedna smečka střeží lví sochu. Kápo se vyvaluje my pytli odpadků a tváří se majestátně jako sádrový lev vedle.

V supermarketu se zrovna rozbily chladící boxy, takže sýry a uzeniny běžím nakoupit co večerky na druhý konec města. Než odškrtám seznam dobrot, které zítra ponesu do prvního kempu, přebalím batoh a zodpovím individuální dotazy, je půl jedné.

A to ještě nevím, že ráno budu připravovat snídani. Děvečka co měla na šestou nachystat jídlo, zaspala. V zájmu urychlení celého procesu pak místo ranní kávy (instantní z termosky) krájím chleba a servírují na ubrousky, které máme ekologicky místo talířků. Taxi gang naštěstí přijíždí včas a my se můžeme vesele družit na autobusovém nádraží.


Po dvou dnech na cestě stojíme před branou národního parku 


Po třech hodinách cesty rozlehlou prérií přijíždíme do městečka El Chalten. Už z dálky se můžeme kochat krásnými panoramaty horských štítů, jimž vévodí Fitz Roy. Žulový masiv jedné z nejobtížnějších hor bude přitahovat naše pohledy celý den.



Vítá nás nezvykle teplé a slunečné počasí, jež rychle barví naše obličeje do růžova. Jako průvodkyně samozřejmě všem připomínám opalovací krémy, abych pak následující dva dny nenápadně schovávala úplně rudé čelo. Procházíme spořádaně na druhý konec města a stoupáme k laguně Capri. Skupina na sebe vzorně čeká a s jednou větší zastávkou by vyhlídku na Rio de las Vueltas jsme u jezera za necelé tři hodiny. Žádný ultrahiker s námi nejde. Účastníci vyrazili s krosnami jak do války. S vybavením pro skupinu nejsem výjimkou. Na dnešní večer mám v itineráři ochutnávky místních produktů. Pozitivní na tom je, že nás je "jen" patnáct a že zítra z té váhy navíc bude už jen hromádka plastu. Na večerním servíruji pohoštění na vypůjčených víčkách od ešusů, za která děkuji nejmenovaným dobrovolníkům.



Tábořiště u Laguny Capri je skryté v nízkém pabukovém lesíku a přímo ze břehu vzhlížíme na majestátní Fitz Roy. Původní název Cerro Chalten znamená jazyce Tehuelche "kouřící hora". Charakteristický mrak, táhnoucí se od jeho vrcholu, dnes jaksi chybí. Je slunečno a téměř bezvětří. Voda z jezera je pitná, což všichni v maximální míře respektujeme. Ne tak skupinky jednodenních výletníků, jež si na vedlejší pláži koupají nohy. Tábořiště v NP Los Glaciares jsou vyhrazená místa v lese se zdrojem pitné vody a jednou kadibudkou pro odvážné. Tomu bohužel odpovídá i koncentrace poházených toaleťáků v lesíku za ní.


Všechno má své řešení 


Přichází první defekt a to ucházející karimatka. Na další tři noci nic moc. Manžel postižené účastnice se hrdinně nabízí seběhnout ráno na otočku do Chaltenu pro novou. Nakonec je stejně všechno jinak. Sotva ráno pohnu zipem od stanu, už nade mnou stojí několik hlav s návrhy. Dalšímu se po jedné noci ve stanu udělalo nedobře a raději by sešel zpátky do města. Tím se řeší chybějící karimatka, ale neměl by jít sám. Cvičný seběh tedy vychází na mě. Údělem jediného průvodce je, že by se po většinu času potřeboval aspoň rozpůlit. Trn z paty mi vytrhne Čech Ondra, který jde trek opačným směrem a našeho ochořelého rád doprovodí. Dokonce ho společně se dvěma Američany svezou až do hostelu v El Calafate. Ufff. Nemohlo to dopadnout líp!



Jdeme tedy všichni do dalšího kempu, kde necháme stany a nalehko vyrážíme k Laguně de los Tres. "Vezměte si všichni hůlky a nějakou větrovku, nahoře dost fouká". Ani tady se průvan nekoná. Když vystoupáme kamenitou stezkou na morénovou hráz, slunce peče jak u moře a vítr ani nechladí. Mezi stovkami ostatních turistů marně počítám do čtrnácti. Dorazili všichni. Podle libosti si obejdeme všechny vyhlídky a když se vracím na místo srazu, dostávám záludnou otázku: "Luci, nemáš něco na nohu?" - "Třeba botu?"

Tou nohou byl myšlený bolavý kotník. Na ten bych měla tejpu, kterou lepím na obnaženou dámskou nožku pod bedlivým dohledem téměř celé skupiny. Kotník ani klientka nemění tvar ani barvu, stát může, chodit taky. Dolů tedy opatrně a povinně s hůlkami, které dodávám z vlastních zásob. Voda z řeky pod kempem supluje sáček s ledem a ráno bude líp.

Večerní povídání o patagonské fauně a flóře nám zpestří drzý pták Karančo. Prochází mezi stany a nenápadně obhlíží, co by kde ukradl. Nízký průlet přímo nad našimi hlavami byl samozřejmě předem domluvená show a klienti napjatě čekají, jestli přijde i pásovec nebo dokonce puma. 



Kolečko rozpustí až studený vítr a dešťové kapky, jež nás mají provázet celý zítřek. Každý za sebou zatáhne zip plátěného domečku a večerní klid ruší jen hlučná partička přímo vedle mého stanu, komunikující v azbuce.

Tři dny stará předpověď zatím vychází. Ráno je mokro. Minimálně do dalšího kempu musíme dojít, takže neochotně vstáváme. Nahoře se žení čerti, ale my dostáváme jen pár odfouknutých kapek. Stany sbalíme relativně suché a za snesitelného mrholení se vydáváme na pochod kolem dvou jezer s názvy Madre a Hija, tedy matka a dcera. Marka je delší a stezka vede nahoře na stráni. Na konci dcery dávám svačinovou pauzu. Oblázková pláž by lákala ke koupání, ale nikomu se nechce. Přidáváme vrstvu proti větru a pokračujeme strašidelným lesem. Pokroucené kmeny starých pabuků, stojících i ležících, by za mlžného šera rozbouřily fantazii i otrlým zálesákům.



Scházíme do údolí Rio Fitz Roy, jímž stoupáme do tábořiště Agostini u Laguny Torre. Vyhlídky se zatím nekonají. Žulová jehla Cerro Torre se schovává v mraku, z něhož každou chvíli něco vypadne.


Nejkrásnější výhledy v Los Glaciares 


Nalehko vyrážíme kolem jezera na vyhlídku Maestri. Jméno dostala podle horolezce, jež se proslavil sporným výstupem na obávaný vrchol. Po svém dalším pokusu zanechal ve stěně kompresorovou vrtačku, jež dala název jedné z dnešních horolezeckých cest. Obcházíme po severní moréně až do místa, odkud je krásně vidět na stékající ledovec Glaciar Torre.

Na zpáteční cestě se na nás usměje sluníčko. Pozorujeme horolezce, jak na kladce překonávají lanový most přes řeku a mizí kdesi na druhé straně ve světě bez turistů. Trochu závidím. Aspoň se pak vrátím k jezeru na koupel mezi modrobílými krami. To si  přece nemůžu nechat ujít.



Zbývá nám už jen sejít zpátky do El Chaltenu. Ráno si užijeme východ slunce na skále nad kempem a vyrážíme na sestup. O půl jedenácté nás čeká řidič soukromého minibusu, jež nás odveze zpátky do Calafate a na ledovec Perito Moreno. Dáme krátkou pauzu na doplnění energie v supermarketu. Instrukce "nezdržujte se tam moc dlouho" mi poněkud naboří ospalá pokladní. Ona ještě dneska nemusí stihnout padající kusy ledu o téměř tři stovky kilometrů jinde. Vzdušnou čarou to tak daleko není, ale musíme objet obě dvě velká jezera. 



Perito Moreno a stovky odstínů modré 


Příjezd nám zpestří policejní kontrola v souvislosti s automobilovými závody. Příslušník nastoupí do mikrobusu a zeptá se, zda převážíme konopné produkty. Nikdo se nehlásí. Chudáka psa pustí očichat naše boty. Když to přežije, můžeme pokračovat k ledovci.

Od infocentra vyrážíme po kilometrech ocelových lávek s nespočtem vyhlídek. Nejsem tady poprvé, ale stejně mě ten pohled uchvátí. Stojím přímo naproti čelu obrovského Perito Moreno, jež stéká z ledovcového pole daleko v horách. Srážky přichází z chilské strany a ukládají se v podobě masy sněhu a ledu pohybující se směrem k nám. To se prostě neomrzí.  Čekáme, kde zrovna odpadne kus ledu a šplouchnutím rozvíří tyrkysovou hladinu.



Zpátky v Calafate zbývá čas tak akorát sehnat večeři a zabalit se na autobusový přejezd. 


Přes hranice do dalšího parku jen půl dne autobusem  


Zbytek večera trávím vyplňováním deklaračních formulářů pro hraniční přechod. To ještě nevím, že celé do cvičení je úplně zbytečné, protože autobus místo udávaného Rio Don Guillermo pojede přes Doroteu. Papíry, které prý už nerozdávají tak musíme vyplnit stejně na hranici v rámci rentgenové kontroly na čerstvé potraviny. 

Po zábavné proceduře sjíždíme do Puerto Natales. V odpoledním slunci se lesknou plechové střechy malých barevných domečků. Ubytujeme se u nerudného tlusťocha, který měl raději provozovat hospodu na mýtince. Tady se neřeší, jestli se klienti vrátí. Ráno před šestou rozdávám snídaňové balíčky v rámci pokračující houskové diety. Na autobusovém nádraží všichni srkají barevné džusíky s brčkem, aby se posilnili na dvouhodinovou cestu do národního parku.


Instagram vs. reality 


Postupně se dostaneme do prvního kempu, kde se všichni musí vlastnoručně upsat na recepci. Spaní ve stanu je větší byrokracie než kterýkoliv hotel. Ubytování musíme urychlit, abychom včas vyrazili na hlavní vyhlídku výletu Base de las Torres. Zo je dvacetikilometrový výšlap nalehko se závěrečným kamenitým výšvihem v zástupu proudícím oběma směry. Všichni sem musí. Výjimkou nejsou ani dámy v městské garderobě, zabírající oba jízdní pruhy. Ověšeny kabelkou a s lahví vody v ruce supí prašnou cestou k nejnavštěvovanějšímu místu celého parku. Takové to "instagram vs. reality".



Na výskoky a úsměvy na balvanu s jezerem a třemi žulovými věžemi v pozadí se stojí fronta. Tedy ne, že by tu nebylo krásně, když člověk trochu zvedne zrak a ty davy nevidí. Po hodině se zapojíme do sestupujícího vláčku.


Trek W v parku Torres del Paine 


V kempu nás čekají druhé ochutnávky.  Vzhledem k tomu, že se tu dají vyhodit odpadky, mohla jsem se rozšoupnout i na pisco sour ve skle. Spojíme přenosné dřevěné stoly na jeden velký mejdan, který rozpustí až komáři. Zítra nás čeká obávaný šestnáctikilometrový pochod na těžko. Prostě je potřeba přejít do dalšího kempu a není to jak zkrátit. Času je dost a počasí úplně letní. Nakonec je to den nejlepších vyhlídek. Pokroucené stromy s modrou hladinou jezera připomínají spíš středomořské léto. To vydrží celou cestu až do kempu Francés.



Checkin je takový průvodcovský oříšek. Rezervuje se dost dopředu a i tak nebylo dost volných platforem pro stany. Tři dvojice tedy musí do erárních stanu na muřích nožičkách. Našel by se dostatek dobrovolníků a jeden potřebný s jednoplášťovým stanem. Vždy se ale najde někdo s přesvědčením, že potřebuje víc než ostatní a celý proces se protahuje. VIP místa navíc zahrnují welcome drink, který nechám na baru rozlít pro celou skupinu. S ochutnávkou místního vína v panácích si dám výběh skoro na nejvyšší platformu, kde máme večerní sezení. Obsluha nejdřív nechápe moje divné požadavky, pak se jimi baví, včetně sázek, jestli to donesu celé.



Předpověď na třetí den se stále zhoršuje, ikdyž zvuky "bouřky" jsou jen padající séraky z blízkého ledovce. Pršet začne dokonce už v noci. Ráno se setkáme v barevných nepromokavých modelech a přecházíme kilometr džunglí do kempu Italiano. Tady si v promočených regálech necháváme batohy a nalehko stoupáme na Mirador Francés. Střídavě prší a přestává. Horní polovina ledovce se schovává v mraku. Stejně tak protější Los Cuernos. Čekáme, jestli zrovna odpadne kousek serakové laviny. Z kempu jsme rachot tříštícího se ledu slyšeli každou chvíli a teď jak na potvoru nic. Až na zpáteční cestě se naskytne příležitost pro dobrou fotku.

Zbývají tři hodiny do posledního kempu. Stráně jsou poseté suchými vybledlými kmeny mezi nimiž se zelená nízká vegetace. Tyhle pokroucené zbytky jsou následkem požárů, které občas postihnou národní park. Jako autor jednoho z nich se proslavil i náš krajan. Před téměř dvaceti lety "vyčistil" celé údolí. Nová vegetace si už dávno našla cestu ke slunci, ale na větší stromy si ještě pár let počkáme.



Kemp Paine Grande je druhým hlavním vstupem do parku. někteří překládají název “Big Pain”, možná podle toho, jak se cítili cestou. Paine ale v původním jazyce Teuelche znamená "modrá".  Na recepci se zdržím skenováním patnácti pasů všech účastníků. "Una guía sola?". Diví se recepční velikosti skupiny. Nojo, česká agencia. A bez nosiče. Podle instrukcí stavíme stany a před vlezlým počasím se schováváme do společné kuchyňky a jídelny. Ta je ostatně jediným místem, kde se smí vařit. Podle toho tu je dostatečně živo až do pozdních večerních hodin.

Podařilo se mi ukecat místo pro stany až do odpoledne, takže je nemusíme skládat ráno mokré. Spíš se budeme celý den bát, aby je neodnesl vítr, který s nimi cloumal celou noc. Vyrážíme už v osm, abychom měli rezervu na odpolední odjezd. Skupina to pochopí jako vyhlášení časovky a vyrazí dost zběsile. Když se navíc odpojí dva slabší jedinci, kterým se tak daleko nechce, šlapou všichni až překvapivě stejně rychle.



Vyhlídka na ledovec Grey je jednou z odboček trasy "W". Dál by pokračoval náročnější okruh "O", ale ten až příště a v jiném počtu. Stojíme na skalním výběžku přímo proti jednomu z ramen ledovce. Do dálky se táhne modrobílá řeka praskajícího ledu. Kry od velikosti kopaciho míče až po parník odplouvají po větru dál na jezero. Prosvítá sluníčko. To se prostě neokouká.


Lodičky a Kinedryl 


V kempu zbývá dost času na balení, jídlo i čekání u mola. Tam přesouváme debatní kroužek v dostatečném předstihu, aby se celá skupina vešla na loď. Z paluby katamaránu hledíme zpátky do odpoledního slunce přes vodu, vířící za hlučnými motory. Ledovec Francés a Los Cuernos vidíme s odstupem krásně vedle sebe. Přestupem na autobus nabereme slušné zpoždění, takže do Puerto Natales přijíždíme po desáté.

Checkin na hostelu U Nerudného pána by proběhl rychleji, kdyby mezi klienty nebyl onen věčně nespokojený. Máme pár hodin na přebalení, trochu spánku a snídani, než zase půjdeme zpátky na autobusák. Ze svého spánku si ještě ukrajuji komunikací s dalšími hotely a dopravci.



Po tříhodinovém přejezdu do Punta Arenas nás čeká výlet za tučňáky. Abychom se mohli nalodit, vezou nás z autobusáku do přístavu. Domluvím jeden mikrobus tak, aby celá skupina byla pohromadě. Jak počítám "svoje ovečky", klepou mi na rameno cizí účastníci a ptají se, kam mají jít.

Na palubě dostáváme bezpečnostní instrukce a záchrannou vestu, kterou musíme mít kdykoliv vylezeme na palubu. Hned po vyplutí nás vítá skupinka delfínů a další následují. Pozorujeme zvlněnou hladinu víc jak hodinovou cestu. Velryby se neukážou.

Připlouváme na malý skalnatý ostrov Isla Magdalena. Následuje další sada pravidel, jak se máme pohybovat jen vyhrazeným koridorem a na nic nesahat. Jeden ze zákazu zněl "nekřičet". Hned po vystoupení jsou tedy všichni návštěvníci svolání megafonem k ceduli, kde si pravidla zopakují. Pak teprve smíme vyrazit na vytyčenou trasu. Tučňáci ani rackové se nenechají rušit. Sedí si ve svých hnízdech, načechrávají pelichající peří nebo se kolíbají po pobřeží. Člověk by si jen sedl a pozoroval. Ptačího křiku, peří i trusu je všude plno. Povolená hodina na ostrově končí a jsme nahnáni zpátky do lodi. Probíhá výklad o životě tučňáků v angličtině a španělštině. V mezičase překládám pro klienty a vyhrožuji kontrolou batohů, jestli nepašují ochočeného tučňáka.



Cesta na konec světa je dlouhá 


Zbývá všechny ubytovat a zařídit na zítra checkin na autobusáku. Vybírám tedy od všech cestovní pasy.

"Víte, jak se jmenuje ten, co má všechny pasy? - Pásovec!", vykřikne jeden z účastníků. Mám tedy přezdívku po zbytek zájezdu. Možná lepší, než třeba lama.

Pásovec tedy běží na autobusák a ukecá registraci i bez imigračních potvrzení, kteří si, jak doufám, všichni pečlivě uschovali na zítřejší opuštění země.

Čeká nás celodenní přejezd na konec světa. Jedenáct hodin v autobuse zahrnuje trajekt přes Magellanův průliv, hraniční přechod uprostřed rozlehlé pampy, krásné výhledy v závěru cesty a ztuhlé končetiny z dlouhého sezení. Představa tří nocí v jednom ubytovacím zařízení bez neustálého stěhování je velmi příjemná. Máme k dispozici čtyři apartmány pro čtyři osoby, takže rozdělení je jasné. Tedy až na onoho specialistu, který má pocit, že mu jeho kamarád svou neúčastí vykoupil extra místo pro nohy a VIP ubytování. Své požadavky mi sděluje během výkladu zítřejšího treku národním parkem. Mám to nějak zařídit a když mu nevyhovím přijde stížnost na CK. Odpověď nejvyššího, kterou obdržím v kopii pana uklidní natolik, že po zbytek zájezdu nevznáší žádné další požadavky. Možná tomu také pomohlo pár nadávek od ostatních klientů, kteří mu sdělují, že neměl jezdit se skupinou. Narozdíl ode mě si můžou dovolit i ostřejší vyjádření.



Národní park Tierra del Fuego 


Následující den je program napůl individuální. Společně dojedeme do národního parku na konci světa a každý si zvolí pěší trasu dle svých možností. Pro průvodce je to tedy den odpočinku od počítání oveček. Nakonec jdeme ve dvou a těch tras stihneme v mírném poklusu několik. Zážitek je obohacený o divoké koně s ptáky na hřbetě, vodopád, parní vlak, razítko z nejjižnější pošty, papoušky, maják, slejvák i duhu. Lesy, jezera nekonečné výhledy jsou samozřejmostí. Pro jistotu si dáme i hrst modrých bobulí z trnitého Calafate, abychom se sem mohli vrátit. Říká se totiž, že kdo tyto plody ochutná, do Patagonie se vrátí. Tak proč si to nepojistit, že?

Po návratu z parku si nehodím nohy na stůl, ale beru je na ramena. Na to-do listu mám rezervaci hospody na společnou večeři, fakultativního lodního výletu a dalších drobností. Když se se setměním vrátím na ubytovnu, mám v nohách něco málo přes maraton.

Výstup na Lagunu Esmeralda je tedy jen takovou krátkou vycházkou. Od mé poslední návštěvy přibylo dřevěných chodníku nad bažinou, narostl počet turistů a výskyt bobrů se snížil na nulu. 



Suvenýry, básničky a bublinky nad Atlantikem 


Tím máme pěší turistiku za sebou a klienti řeší závěrečné nákupy. Probírají balíčky argentinských pesos, kde největší bankovkou je tisícovka, jež aktuálně hodnotu asi tak jednoho dolaru. Z platidel se stává sběratelská hra s obrázky

"Vyměním jaguára za kondora"

"Já chci taky toho jelínka"

"Ty máš dva pány, nedal bys mi jednoho místo paní, prosím"

V autobuse je živěji než ve školních lavicích.

Na závěrečné večeři mě skupina překvapí uměleckým nadáním. 6 ze 14 klientů se účastní vyhlášené soutěže o nejlepší básničku zájezdu a jsou to opravdové skvosty. Dali si záležet a přednáší vtipné verše plné čerstvých zážitků. Vyhrává můj favorit a jako hlavní cenu bere, jak jinak, tričko s logem.

Zájezd ještě ale úplně nekončí. Přesuny budou dlouhé. Po volném dopolední v Ushuaii, kdy pár odvážlivců vyrazí na plavbu za lachtany, se přesouváme na letiště. V rámci čekání podávám informace k zítřejším možnostem v Buenos Aires a po očku obdivuji dřevěnou konstrukci haly terminálu. Tříhodinový let je vlastně fofr. Čas je relativní a my si zvykli na jiné měřítko. Zvlášť, když jsme následně vrženi do rachotu a smogu velkoměsta. Odjet taxíkem z menšího Aeroparque je poněkud  složitější než z mezinárodního terminálu. Hra s QR kódy sežere dost času, takže na hotelu je většina klientů ráda, když dostanou svoji postel. To platí i pro mě. Nehodlám se hnout minimálně do rána, kdy mě čeká pořádná hotelová snídaně. Po těch patagonských houskách s marmeládou je to za odměnu.



Společně jedeme do přístavní čtvrti La Boca. V průvodcích se píše něco o typické atmosféře a pouličním tanci tanga. Zůstaly barevné domečky, ale na ulicích se přes davy turistů už dávno tančit nedá. Maximálně tak se za pět dolarů vyfotit s tanečnicí a nebo si koupit fotbalový dres.

Odsud má každý z našeho taxigangu jiné plány. Přizpůsobím se své skupince a nechám se odvézt ke hřbitovu Recoletta. Fronta na turistický vstup mě odradí od jakéhokoliv pokusu dostat se dovnitř. Jdu tedy pěšky městem do centra, kde vyměním poslední pesos na cestu na letiště a s lahví vína jako suvenýrem se vracím čekat na recepci. Směna obrázkových bankovek jede mezi klienty ve velkém.



Cesta na letiště trvá něco přes půl hodiny. Jeden z naších řidičů cestou málem zabloudí, jiní dva závodí v divoké kličkované mezi auty v šesti jízdních pruzích.

Na bezpečnostní kontrole dostáváme dotaz, zda máme v batohu zapalovač. Jistě, jako vždycky. Tak to se prý nesmí. V Argentině mají speciální pravidla. Nechávají nás tedy hrabat v batohu, který jsme před pár minutami tak krásně zamotali do fólie. To se týká jen mě a klienta za mnou. Ostatních se také ptali. To odkývali, že ne, aniž by otázce rozuměli. Že by panika? Tak uvidíme.

V rámci čekání musím ještě rozdat závěrečné hodnotící dotazníky. Kromě nespokojeného pána, co si stěžoval e-mailem, přijde chvála, samé desítky a dokonce jedna jedenáctka. Tak tedy děkuji, že jste to se mnou vydrželi a jsem ráda, že se všichni vracíme pořádku a se spoustou zážitků. Na to si pak ve dvě ráno nad Atlantikem priťukneme šampaňským z papírových kelímků Air France.






Comentários


bottom of page