Přechod Weisseespitze

aneb tři mouchy jednou ranou: aklimatizace, testování vybavení a sundání pytle z minula.


Weisseespitze (3526 m) se tyčí nad lyžařským areálem Kaunertal a svou severní stěnou budí respekt. Před měsícem jsme do ní vyrazili a překvapeni hromadami sněhu koncem května se probrodili skoro k vrcholu. Ale jen skoro - pod poslední skalkou jsme si strategicky zavěsili pytel na příště.

akce: 29.-30.6. 2019, text: Lucka


Je konec června, koupaliště praskají ve švech a zmrzlinářské vozy nestíhají pokrývat spotřebu horkých dní ve městě. Za necelý týden odlétáme do Tádžiskistkánu na trek ve Fanských horách. Přemýšlíme, kde si trochu zchladit hlavu a předzásobit se červenými krvinkami. Druhá nejvyšší alpská silnice vede pod kopec, jehož severku známe skoro celou, ale vrcholový kříž jsme neviděli. Weisseespitze nad Kaunertalem je vítězná volba.

Už v pátek v noci parkujeme ve slušných 2750 m. Spacáku skoro ani netřeba. Ráno se nikam neženeme, takže vyrážíme rovnou do pěkného horka. A pěkně s plnou polní. Poslední možnost otestovat vyvavení, třeba nový batoh.

Severní stěna mezitím svlékla zimní kabát a skiareál využívá krátké léto k modernizaci. Stojíme pod velkým jeřábem a pohledem hledáme, kudy jsme se to před pár týdny hrabali po krk ve sněhu. Dnes máme jiné plány.

Vyrážíme podél sloupů od vleku Nörderjoch I a před koncem přecházíme nalevo. Stáčíme se na východ do sedla Nörderschartl, kde stále sedí stará budka dávno zrušeného vleku. Dostáváme se nad velký serak po naší pravici a točíme se na jih, čelem k italké hranici. Pořád ještě jdeme bez maček. Sníh je měkký a boří se tak akorát. Přecházíme staré laviniště a na jednom z kamenů, který byl ještě na podzim součástí hřebene nad námi, svačíme. Je takové vedro, že skalnatý hřebínek odhazuje kameny.

Čeká nás prudší část výstupu. Těsně pod hřebenem se leskne modrý led. Dlouhá vodorovná trhlina kus pod ním značí nejprudší část. Pohorky vylepšíme mačkami a bereme to zleva. Obcházíme rozšklebenou bránu do ledového království a držíme si uctivý odstup od skalek. I tak se dostaneme do místa, kde to vypadá, že se vymácháme jako minule. Johny vyorá krátkou brázdu vpravo a povrch zase tvrdne, že už jsou mu vidět nohy. V prackách má Johny technické cepíny a tak si libuje v prudkém, kde je pod deseti centimetry ledová deska. V hodně ledovaté prudké pasáži se s hůlkami za Johnym nevydám a prolezu docela kompaktní skalkou nalevo od ledu.

Blížíme se na hřeben. Proužek firnu mezi rozsypanou skálou a třpytícím se ledem se zužuje. Protáhneme se a jsme na hřebeni. Otevírají se výhledy na oslepující bílou pláň ledovce Gepatchferner, Weisskugel a dál do Itálie.

Připojujeme se na téměř neznatelnou stopu od Rauherkopfhütte a zdoláváme záverečný výšlap na bílou kouli jménem Weisseespitze, italsky Cima del lago bianco.

Vrcholový kříž je kousek za horizontem, tak se zpočátku hrneme ke sloupku meteostanice uprostřed bílé pláně. Weisseespitze rozhodne není žádná špice. Křížek s nápisy Gruß Gott a Berg Heil stojí až na hraně skály s výhledem na Italské Valle Lunga a Lago di Resia. Tedy výhledy jsou naprosto luxusní. Weisskugel, Hintere Hintereisspitze, Hintere Schwarze, Simiaun, Kreuzspitze, Vorderer a Hinterer Brochkogel, Wildspitze a další nádhery Ötztálských Alp. Už jich známe docela dost.

Teplota trenýrková, slunce peče a vzduch se ani nehne. Plánovali jsme přejít do dalšího sedla, ale měníme plán. Takové fotbalové hřiště...tady by se náš stan vešel stokrát. Do večera spousta času na kochání a vaření čaje ze sněhu.

Ledovcem od Branderburgerhaus přicházejí dvě lanová družstva. Chvíli je na vrcholu rušno. Každý se nachytá a aspoň jednou se proboří v měkkém sněhu kolem skalem až nad koleno. Vyvalujeme se na placatém kameni, sušíme vlastní boty a smějeme se jim. Na odchodu se vůdce skupiny zeptá, jestli tu plánujeme spát. „hmmm...bivak“ nese se pak jako tichá pošta po laně, na které se vážou.

Stíny se prodlužují a my už máme v sobě tolik čaje, že by tu snad ani neměl zbývat žádný sníh. V závětří skalky s křížem stavíme stan a ani nečekáme na západ slunce. Včerejší cesta se kvůli začínajícím prázdninám protáhla.

V noci jsou 4 stupně, na sněhu to je test Johnyho třísezonního spacáku - moc se nevyspal. Prospíme východ a než se ráno sbalíme, už je zase na tričko. Opět nás navštíví velká skupina, boss se ptá, kudy do Kaunertalu. Ukazuji dve možnosti. Ledovec, kterým jsme včera přišli a hřebínek, kudy půjdeme dnes dolů. Ten se jim moc nezdá. Sborově zazpívají u kříže a vyrazí do ledu.

My dokončíme kolečko sestupem na Faginjoch a sjezdovkou dolů. Prudkým hřebínkem vede vyšlapaná pěšinka v suchém kamení. Místy se všechno pod nohama hýbe, ale jde se i s těžkým batohem líp, než jsem čekala. Celou dobu shlížíme na stavební stroje, co v sede budují základy nové lanovky. Z výšky vypadaní jako hračky. Přehoupneme se přes dva vršky a míjíme dva vysílače se solárními panely.

Nejhorší je sesypat se do sedla a nepřerazit se. Tyhle hračky na naftu ukousaly kus pěšiny nad betonovým základem. Už na podzim by sem měla jezdit nová superspeciální lanovka. Pohodlně až do oblak...pokrok nezastavíš...

Seběhneme rozbředlou rolbovou cestou a na staveništi dolní stanice si zase zaprasíme boty. Celkem nenáročný výlet, ale splnil všechna očekávání. Přespali jsme nejvýš jak to šlo a už víme, že Johnyho batoh s námi do Tádžikistánu pojede. Hlavně si chválí bederák a přestává ženským závidět zadnici, na které by bágl držel :-)

Za odměnu knedlkoule a koupačka mezi ledovými krami v jezírku Weissee.



0 zobrazení
OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer