Z nejjižnějšího bodu ČR mezi Lipnem a Schwarzenberským kanálem až na kraj Šumavy

Stezka kolem Česka - etapa 1: Dolní Dvořiště - Nové Údolí

akce: duben 2020, text: Lucka

O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


Stezka kolem Česka je náš nový projekt. V době, kdy máme omezený rozlet přišla na řadu dříve odkládaná myšlenka. Rozhodli jsme se obejít celé Česko podél hranice. Ne přímo po čáře, ale tak, abychom v její blízkosti viděli a poznali co nejvíce krásných a mnohdy zapomenutých míst.

Začneme symbolicky v nejjižnějším bodě ČR, kam se na závěr celého okruhu vrátíme. Jednotlivé etapy budeme přidávat tak, jak čas a počasí dovolí. Na první etapu máme čtyřdenní víkend. Na pražském Hlavním nádraží nasedáme do rychlíku směr České Budějovice a díky dřívějšímu příjezdu (ano, i tohle se v ČD někdy stane…) náhradní autobusové dopravy stíháme přestup na vláček o hodinu dřív.

Po šesté odpolední už vystupujeme ve stanici Horní Dvořiště. Díky ušetřené hodině byla cesta o kousek kratší, než autem do Alp. Opouštíme konečnou stanici a po silnici jdeme do stejnojmenné obce. Nikde nikdo, jen na večerce bliká nápis “otevřeno”. Odcházíme po modré do polí.


Poprvé se se státní hranicí potkáváme u říčky Větší Vltavice. Celou dobu se budeme držet na české straně. Lesními rozbitými asfaltkami míříme k rozcestí Mlýnec. Slunce zmizelo za obzorem a cestu nám kříží jen pár srnek. Chodí ukázněně po dvojicích. Už je skoro tma, když se za námi zjeví reflektory auta. Brzdí, pomalu dojedou na naší úroveň a stáhnou okénko, jsou to policisté PČR.


“Dobrý večer, kampak máte namířeno?”

“Dobrý večer. Jdeme tady kousek na rozcestí, pak na Radvanov a dál...jak že se to jmenuje….Studánky”

“Jdete na Nejjižnější bod?”

“Taky”

“Ale do Rakouska nejdete, že?”

“Nene, z hranice se zase vracíme do Čech…”


Naše odpověď je uspokojí a s přáním šťastné cesty odjíždí, aniž by je zajímalo, kdo jsme nebo kde budeme spát. Jen do Rakouska se nesmí, jinak nemají důvod prudit. Víc takových by to chtělo. (pozn.: na dobu koronavirové paniky, jež nás odřízla (nejen) od okolních zemí budeme snad už brzy jen vzpomínat).

V nenápadné dvojici (ten dlouhý v klobouku a ta se zasádrovanou rukou) dojdeme na rozcestí Radvanov a po žluté pokračujeme doleva, přímo na jih, k Nejjižnějšímu bodu Česka. Asi v polovině se zastavíme u přístřešku na místě bývalé osady Radvanov. Večeříme na luxusní dřevěné lavici se značkami kdejaké evropské organizace a uléháme pod plachtu nataženou hned vedle.


Symbolický start


Jako startovní (a časem i cílový) bod Stezky kolem Česka jsme si zvolili nejjižnější bod republiky, kam se vydáme hned ráno. Je to kousek.

Radvanov patřil mezi obce, které byly poválečným odsunem německého obyvatelstva odsouzeny k zániku. Z původních osmnácti chalup tu zbylo několik rozvalených základů zarostlých stromy a mechem.


Po snídani dojdeme asi kilometr k hraničnímu přechodu, kudy odpradávna vedla významná Solná stezka. Vyšebrodskem podobných stezek procházelo vícero. Na rakouské straně stojí obranné valy s dřevěnými palisádami. Říká se jim Švédské šance a připomínají místo, kde byl za třicetileté války zastaven postup Švédů. Tři sta metrů pěšinou podél Hraničního potoka najdeme Nejjižnější bod Česka. Místo je označeno kamenem s pamětní deskou a sloupkem s turistickým razítkem. Obtiskem symbolicky zahajujeme naše putování.


Vyrážíme znovu kolem bývalé nejjižnější obce Radvanova a na rozcestí se dáváme po modré směrem na Studánky. Lesní asfaltkou míjíme turistický přístřešek u malého jezírka. Dobrých sto metrů před ním poskakujeme mezi rozpláclými žábami v různém stádiu rozkladu. Některé už by se daly založit do herbáře. Pak přicházíme ke “zdroji”. V jezírku se překřikují ty méně odvážné, co zatím nevylezly. Hladina připomíná městskou plovárnu v parném létě.

V obci křížíme hlavní silnici vedoucí k hraničnímu přechodu Studánky - Weigetschlag. Prodejny sádrových trpaslíků zejí prázdnotou. České nápisy jsou v menšině. Za kostelem odbočuje značka na Mnichovice. Před nimi míjíme budovy bývalé roty Martínkov. Celou dobu se pohybujeme hlavně po cyklostezkách, z nichž je dost vyasfaltovaných.


Procházíme obcí a po žluté začínáme stoupat k hraničnímu hřebenu. Obec Frantoly připomíná jen název na rozcestníku. Vedle něj teče malý čistý potůček a o kus dál je louka s výhledem akorát tak na oběd. Jen doufáme, že na nás z okolních posedů nikdo nekouká skrz mušku. Jinak jsme tu sami.

Cyklostezka se kroutí poblíž státní hranice a stoupá až do tisícimetrové výšky. V místě, kde se ostře stáčí a odbočuje doleva, potěší čerstvá pramenitá voda z trubky hned u cesty. Ze proužkem lesa se v Rakousku točí jedna z vrtulí větrných elektráren. Skoro nefouká a červenobílé lopatky se nad les vynořují jen hodně neochotně.


U odbočky na vrchol Hvězdná kdosi červeným sprejem napsal na kmen: “Není nic vidět” a měl pravdu. Pár minut stoupáme lesem na první tisícovku naší trasy (1012 m), ale vrchol poznáme jen podle cedule na stromě. Vyhlídky by byly na Lipno a dál do Čech, ale dávno zarostly vysokými smrky.


Půldruhého kilometru klesáme k rozcestí na místě bývalé obce Kapličky. Přístřešek, rozcestník a cedule s historickými fotografiemi. Bývalý hřbitov značí křížek na louce vedle chátrajícího vysílače. Podle přerušeného vedení a díry v rezavém plotě už má své časy za sebou. Výstup na “rozhlednu” by lákal, ale jednu ruku už v sádře mám…

Klesáme dál, po nové cyklostezce až k hraničnímu přechodu Guglwald. Vesnice leží až za čárou, v zapovězeném Rakousku. Modrá turistická značka jen přejde silnici a pokračuje dál na západ lesní cestou zvanou Liščí. Za Horským potokem bivakujeme na malé mýtince u cesty.


Liduprázdné lesy


Probudí nás sluneční paprsky prosvítající smrkovým lesem. U snídaně nás vyruší štěkot jezevčíka. “Kde je pes, bude i pán”, pronese moudře Johny. Tak uvidíme, jestli nás někdo přijde prudit. Bivakujeme legálně. Štěkotu poněkud hroubne hlas, až si všimneme, že nás z křoví pozoruje srnčí hlava. Pokřikuje asi něco jako “Co se mi to tu válí za bílé smraďochy?” a naštvaně odchází.


Vyrážíme na další den podél hranic. Modrá turistická nás vede lesní cestou až k asfaltce a po ní dál do vesnice Pasečná. Tady přecházíme na žlutou. Nabízí se zkratka pár set metrů loukou, ale pán z protější chalupy na nás křičí, že “jsou tam bejci”. Radši to tedy obejdeme po silnici.

Pár chalup a kontejnery na tříděný odpad. Jinak tu prakticky nic není. Za vesnicí opouštíme asfalt, žlutá stoupá loukami k Vítkovu kamenu. Zřícenina stojí nad obcí Svatý Tomáš, ale není přes les vidět. Z toho trčí jen ocelová konstrukce vysílače, jež výrazně převyšuje rozhlednu na věži kamenné.

Před vesnicí je studánka s pěkným sezením. Ke hradu vede silnice a kamenitá cesta. Nad kostelem Sv. Tomáše je otevřené bistro Krmelec. Z okýnka dřevěného domku prodávají teplé nápoje a pár drobností. Velikonoční nádivka a chleba s vajíčkovou pomazánkou jsou vítanou posilou na další cestu.


Pokračujeme po červené až na rozcestí se žlutou, kde po cestě, zvané Růžová, klesáme ke křižovatce U Korandy. Většina lesních cest tu má svá jména, jež jsou vyznačená na mapě i v terénu.

U Korandy se potkává pět zpevněných cest a Schwarzenberský kanál. Tento úsek kanálu je právě v rekonstrukci. Na dně rozbahněného koryta se lesknou duhové skvrny motorového oleje.

Přečteme si informační ceduli o hlavním evropském rozvodí a opouštíme kanál s tím, že zítra si ho užijeme do sytosti. Jeho následující úsek vede na rakouském území a my se budeme pohybovat jen po Čechách. Míříme tedy rovnou asfaltkou k Lipnu. Kousek za rozcestím doplňujeme vodu v potůčku napravo u cesty.

Scházíme na silnici a rozcestí U mostu. Most přecházíme za chvíli a to přímo přes Lipno. A není to ledajaký most. Je dlouhý skoro deset metrů. Celá přehradní nádrž se rozprostírá po naší pravici. Zátoka za mostem se jmenuje Rakouská. V rákosí na jejím jihozápadním konci trčí z vody rezavé tyče s nápisem: “Pozor, státní hranice”. Za nimi už voda není česká. Kachnám je to evidentně jedno.


Pokračujeme po silnici k odbočce na přívoz Kyselov a dál po červené lesní cestou. Ta se táhne střídavě lesem, loukami a rašeliništi, značenými jako přírodní rezervace. Už bychom si rádi někde ustlali, ale pokračujeme, než najdeme vhodné místo. Všude kolem se pasou krávy a k naší přítomnosti se vyjadřují dost hlasitě. Telata, co rebelsky podlezla ohradu splašeně utíkají zpátky do stáda.

Horní Pestřice jsou jen dva rozpadlé kravíny. Stoupáme Račínskou cestou mezi ohradami podél Pestřického vrchu k Račínu. To jsou také dvě budovy, Jedna už bez střechy, zato z druhé na nás zírá kamera.

Za podmáčenou loukou je pěkný plácek u lesa. Šňůru napínáme na břízu na okraji louky. Dnes bydlíme s výhledem na krmelec a základy bývalé hájovny. Se západem slunce teplota rychle klesá.


Podél plavebního kanálu


Budíme se s námrazou na spacácích. Vychází slunce a dělá se hezky, tak sušíme věci na louce. Po červené pokračujeme lesem do Přední Zvonkové. Na začátku obce lemují cestu prefabrikované domečky, jeden jako druhý. Cedule zve do Bufetu u Kissáka, ale až od jedenácti. Těžko říct, jestli je upoutávka aktuální. Bordel kolem připomíná spíš divoký východ. Ten dojem se táhne celou vesnicí. Míjíme obrovské kravíny a za vsí zrezivělé ocelové tanky. Senážní věže bývalého JZD dnes vypadají jako obrovské květináče.


Zvonková bývala velká obec, ale zachovala se jen “Přední” a i ta dost utrpěla. Do “Zadní” je to dva kilometry po silnici. Části byly od sebe rozděleny železnou oponou. Zadní Zvonková se dostala do pohraničního pásma, což znamenalo v podstatě vymazání z mapy. Dochovaly se jen kostel, fara a hřbitov, jejichž trosky dalo dohromady místní občanské sdružení v devadesátých letech. V budově fary je malé muzeum.

Napojujeme se na cyklotrasu podél Schwarzenberského kanálu, které se budeme držet většinu dne. Zpočátku jdeme podél obnovené části, jehož dno i stěny vyložené žulovými deskami by snad plavbu dřeva zase umožňovaly. Jiné úseky v lese jsou úplně zanesené nebo v nich voda stojí a zarůstá.

Kolmo ze svahu přitékají potoky, prochází pod silnicí a pokračují svou cestou do Lipna. Větší jsou vybaveny stavidlem. Z Medvědího potoka doplníme vodu a šlapeme dál asfaltkou střídavé kvality.


Na rozcestí U Klápy využijeme dřevěné sezení a dáme si oběd. V trojúhelníku mezi cestami je ovocný sad z původních šumavských dřevin. To poznáme z chytré cedule, jinak bych to nazvala řadou ohlodaných větviček. Hned za rozcestím, u pomníku Václava Císlera přecházíme Želnavský smyk. Tato stavba na Schwarzenberském kanálu prodloužila jeho využití i po ukončení plavby do Vídně. Umožnila totiž napojení do Vltavy a po úpravě i plavení dlouhého stavebního dřeva. Ještě než vejdeme znovu do stínu lesa, míjíme bývalé kasárna pohraniční stráže. Dvě budovy napravo od cesty už dlouho zejí prázdnotou a eternit se loupe ze stěn jako perníček.


Kanál se klikatí loukami nad Novou Pecí. Naposled zahlédneme hladinu Lipna. Zbývá nám půldruhého kilometru lesem podél kanálu k místu, kde se kříží s Koňským potokem. Tentokrát se vody nepromíchají jen tak obyčejně. Potok teče zaříznutý v údolí, které kanál přechází po akvaduktu. Voda z potoka se do kanálu vlévá o kus vedle a to jen ta, co byla výše svedena do tzv. Koňského smyku.

Opouštíme kanál a stoupáme po zelené a u sezónního bufetu Říjiště odbočujeme doprava. Mají zavřeno, ale na lavičkách před dřevěným domkem je živo. Jarní počasí vylákalo spoustu cyklistů. Teprve dnes na svém putování potkáváme lidi.

Cestou jsme raději nabrali vodu dřív, než se nám Koňský potok ztratí. Po krátkém asfaltovém stoupání přicházíme na nouzové nocoviště Pod Plešným jezerem. Jsme tu sami. Poněkud nás vyděsí čtveřice týpků ověšených igelitkami. Na zádech batůžky, karimatky pod paží a v druhé ruce tašku se zásobami. Vesele štrádují dál k jezeru.


Usadíme se v přístřešku hned u cesty, kde chceme spát bez plachty a chráněni proti ranní rose. Od jezera slyšíme další hlasy. Trojice čundráků přichází od Železné Rudy. Na jiných nocovištích prý bylo rušno, takže máme štěstí. Tihle popřejí hezký večer a mažou na autobus do Nové Pece. Datel přestává tlouct hlavou o strom, ostatní ptáci přestávají zpívat a teplota je akorát tak na spacák.


Od jezera na hřeben


V noci je překvapivě teplo, jen po dřevěném přístřešku pořád něco běhá s škrábe. Naštěstí si to netrouflo na naší snídani. Teplota je mnohem příjemnější než včera a navíc ráno nemusíme skládat mokrou plachtu, tak v půl sedmé vyrážíme.

Opouštíme nocoviště pod Plešným jezerem a na většinu dneška i asfaltové cyklostezky. Stoupáme k rozcestí Pod Kamenným mořem a dál k Plešnému jezeru. Poskakujeme po žulových balvanech mezi potůčky z tajícího sněhu. Jak procházíme uklouzanými pozůstatky zimy, je celkem frišno. Dnešní předpověď je dobrá jen na polovinu dne. Tu druhou už chceme sedět ve vlaku. Kamenným mořem nabíráme výšku a mezi špičkami smrků pomalu prosvítá slunce, které se dere přes vrstvu mraků nad obzorem.

Jezerní stěna Plechého se rozsvítila v ranním slunci. Na horní hraně se snažím očima najít kamenný pomník Adalberta Stiftera. Čtrnáct metrů vysoký žulový obelisk ale dokonale splývá s lesem suchých pahýlů odumřelého smrkového lesa. U stavidla doplňuji vodu a kolem turistického přístřešku pokračujeme na Plechý.


Po severní straně jezera vede zážitková cesta Duch Pralesa. Cedule s usměvavým Datlíkem varuje, že průchod je pouze na vlastní nebezpečí. Podél úzké pěšiny se z naučných tabulí dozvídáme, jak se mají zvířátka v lese a proč tu leží tolik padlých stromů. Kořeny a kameny vystřídá sníh. Jsem jako koza na ledě. Jen abych si nezlámala i druhou ruku…

Za námi se otevírají vyhlídky na třpytící se hladinu Lipna. Po obloze běží mráčky a varují, že změna počasí už je ve vzduchu. Jsme u Stifterova pomníku. Na vyhlídce chápu, že to bylo básníkovo oblíbené místo. Už méně rozumím velikosti kamenného obelisku. Jeho povolování prý trvalo desítky let a stavba přes rok. Kam se na to dnešní úředníci hrabou :-)


Vrchol Plechého je co by kamenem dohodil a zbytek doběhl s keckami plnými sněhu. Míjíme ještě Kučerovu vyhlídku a ve výšce 1379 m se připojujeme na pohraniční stezku. Kříž na žulovém balvanu značí nejvyšší místo dneška i celého výletu. Plechý je nejvyšším bodem české i rakouské části Šumavy (celkové prvenství drží německý Großer Arber / Velký Javor 1456 m).


Bílá sněhová čára směrem na západ značí naší další trasu. Pohraniční stezkou jdeme levou nohou v Rakousku a pravou v Čechách až k trojmezí. Odtud bude naše levá bota v Německu. Místo, kde se stýkají hranice tří států značí kamenný pomník a informační cedule.

Pro srovnání fotka stejného hraničního kamene z roku 2007 a 2020.

Poznáte, co na té novější chybí?


Mezi suchými pahýly a žulovými balvany se jako sirky válí rozkládající se kmeny. Z téhle změti vyrůstá borůvčí a mladé smrčky.

Přes pár dalších plochých vrcholků, z nichž jen Trojmezná je značená křížem, pokračujeme k Třístoličníku. Ze sněhu se stává bláto a když zrovna neskáčeme z kamene na kámen, čvachtáme mezi nimi. Na Třístoličník (Dreisessel 1323 m) vede z Německa asfaltka a na vrcholu je chata. Rozhledy z vrcholové skalky se třemi seslemi si náležitě užijeme..


Brzy pokračujeme dál po červené. Podle šipky na stromě suverénně vyrazím po asfaltu. Nerozhodí mě ani cedule v němčině. Až u druhé znejistím. Pohled do mapy řekne, že tahle červená je německá a vede na vyhlídku Hochstein. Když už jsme takhle “zabloudili”, tak se rozhlédneme. Pod vrcholovou žulovou skalou se schovává kaple Jana Nepomuckého. Čtyřsetmetrový únik do Německa stál za to.

Vracíme se k rozcestníku a identifikujeme tu správnou červenou. Stezka mezi hraničními patníky se maskuje potokem. O 250 výškových metrů níž se třístoličná cesta odpojuje od hraniční čáry, ale pořád je spíš na kajak. Až kousek před rozcestím s asfaltovou Trojmeznou cestou jdeme skoro suchou nohou.


Na rozcestí se dá doplnit voda z hadice na domku u silnice. Dál klesáme po asfaltu. Poslední zastávkou je odbočka k Rosenauerově nádrži. Právě tady začíná trasa Schwarzenberského plavebního kanálu. Dnes je z nádrže travnatá promáčená prohlubeň, lemovaný vysokými smrky. Kousek od silnice, v místě, kde se krátký Rosenauerův potok potká s říčkou Světlá stojí pomník samotného stavitele (Josef Rosenauer 1735-1804).

K nádraží v Novém Údolí zbývají čtyři kilometry po asfaltu. Přidáváme do kroku, abychom nemuseli dobíhat vlak, nebo utíkat před blížícím se deštěm. Zatím je ještě krásně slunečno, ale bílí beránci nabírají ostré tvary a kontrastují s nápadně tmavou modří v dolní části oblohy.

Na konečné stanici v Novém Údolí jsme se třičtvrtěhodinovou rezervou. To je akorát tak na kulajdu a nakládaný hermelín z výdejového okénka místního penzionu. Muzeum Pošumavské jižní dráhy je zavřené.


Ještě v klidu poobědváme a deset minut před odjezdem nastupujeme do zelenooranžového vláčku společnosti GW train. Johny ještě na poslední chvíli vybíhá pro hůlky, které, opojen pivem z kelímku, opřel o penzion. To by se mně stát nemohlo - kvůli sádře žádné nemám :-) A to jsem mu je nad Plešným jezerem tááák záviděla.

Dobře to dopadlo. Johny znovu nastupuje do našeho soukromého vlaku, dveře se zavírají a první kapky padají. Za okny se spustí pořádný slejvák. Nás čekají dvě a půl hodiny drncání a kodrcání pěkně v suchu vyhlídkovou jízdou do Českých Budějovic.


Máme za sebou první etapu našeho projektu Stezka kolem Česka. Za čtyři dny a kousek jsme v neuvěřitelně krásném jarním počasí ušli 95 km a nastoupali kolem 1800 metrů.


MAPA


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer