Poměrně neznámý vrchol v Brandemburských Alpách tvoří dominantu nad vesnicí Steinberg am Rofan. Z jihu vidíme táhlý hřeben korunovaný bílým vápencem. Východní vrchol (Guffertspitze / Ostgipfel 2194 m) mírně převyšuje úzký hřebínek. Dá se na něj vyjít jednoduše turistickou stezkou nebo od západu přes celý hřeben. Jižním hřebenem vede pětková vícedélka a kolem se najdou i sportovky.
akce: 14.9. 2019; text: Lucka
Zatímco ve „vyšších“ Alpách pořád ještě hrabou pořádnou dávku prvního sněhu, na dvoutisícovkách panuje horké babí léto. Při výběru jednoduchého lezení v pohorkách po hřebínku mě zaujala fotka na Bergsteigen, kde z moře mraků vystupuje vápencový hřeben. Přejdeme ho od západu na východ.
V pátek před půlnocí přijíždíme do Steinberg am Rofan. Silnice odsud už dál nevede a s parkováním to vypadá marně. Naštěstí tu mají i sjezdovku a pod ní parkoviště mezi loukami. Pusto, prázdno, ideální na spaní v autě. Ráno nám mlha povalující se nad loukami zpestří podívanou na východ slunce.
Co jsme vyjeli autem, sejdeme pěšky jako bonus k nástupu. Orosenou loukou pěkně zmácháme boty. Prchám před stádem telat, co mě nenápadně sledují a když se otočím, tváří se, jako by nic.
Z centra míjíme parkoviště s infocedulí a stoupáme na sever. Směrovky ukazují na Guffert. Touhle cestou se pak budeme vracet a pro začátek se jí budeme držet až na konec lesa. Pěšina několikrát kříží lesní štěrkovou silnici a později se stáčí nalevo podél hřebene. V jednom z koryt znovu nabíráme směr přímo vzhůru a přes dvě stovky výškových metrů nastoupáme v úzké klikatici kosodřevinou. Pod výraznou stěnou pokračuje turistická cesta napravo a ta naše doleva.
Porost houstne. Pokračujeme v traverzování na západ a čekáme, kdy to křoví trochu prořídne a zase se půjde líp. Naivita vydrží dlouho. Cesta je jasná, ale tak pro králíky. Asi se tu moc nechodí. Skrčení v tunelu borových větviček už se ani nenamáháme vymetat jehličí z pod trička. Šlapat se dá jen po kořenech a ty záludně uhýbají pod nohama. Batohy si udrží svěží lesní vůni ještě několik vyprání.
Přes hustý porost Johnyho za sebou vůbec nevidím, ale slyším ho pořádně. Nadává až se hory zelenají. Několikrát si myslíme, že už tam musíme být a tááámhle půjdeme do skal. Bludné myšlenky jsou potrestány ještě hustší džunglí a trochou bláta. Na závěr přecházíme rozsypané suťové koryto a klesáme podél skalní stěny k nástupu. Dva metry naleštěného ferratového lana na čisté skalce nás rozesmějí.
Radost, že se tou usmolenou džunglí nebudeme muset dál, oslavíme svačinou. Mraky nad údolím se rozpustily a slunce peče jak uprostřed léta. Vysypeme jehličí z ponožek a bereme sedáky ověšené hromadou matroše. Připraveni jsme na všechno. Lana necháváme zatím v batohu.
Popolézáme skalkami obtížnosti 1-2 a za námi se pomalu otevírají výhledy. Hned to vypadá líp. Skála je na zastíněné straně zapocená jak vrata od chlíva. Ideální způsob jak umýt zasmolené ruce. Polštáři z mechu přicházíme ke „sportklettervariante“ - dvěma délkám v zajištěné plotně. Bez lezeček se dá obejít zleva s dopomocí erární smyčky na oslizlé plotně.
Keříky definitivně mizí a otevírá se výhled na západní vrchol. Pokračujeme po vzdušnějším hřebínkem s propastí napravo. Johny jde první a v jednom místě jsem ráda, když mi na výšvih z úzké police hodí špagát.
Po dalším šikmém mechu přichází trojková skalka. Tentokrát táhnu lano já, abychom je nenesli úplně zbytečně. Na plotně plné vodních kapek se přivázaná cítím líp.
Docházíme úzkým hřebínkem s výhledy na obě strany. Všude kolem se zase válí mraky, jen my jsme v dokonalém oku slunečného počasí. Západní vrchol (2140 m) značí malý železný křížek. Dochází nás dva Rakušáci. Ptám se, jestli cestu znali. Záchvat smíchu prozradí, že příchod bez mačety je taky trochu zaskočil.
Společně pak slézáme na travnatou terasu, kterou by se dal západní vrchol podejít. Kdyby nás teď někdo sledoval dalekohledem z protějšího kopce, určitě by si říkal: „Jak se tam sakra ty kozy dostaly?“. Celkem snadno pak dolézáme na hlavní vrchol.
Pár dvojic, co přišly od východu si užívá výhledy a svačinu. Hejno vran se pere o kousky chleba. Některé zobou z ruky. Jedna drze přijde až na můj batoh a čeká, co jí dám. Málem se pak přerazí, když jí po hladkém vršku helmy podklouznou pařáty.
Po východní straně kopce vede celkem pohodlná pěšinka bílými skalkami a trávou. Kosodřevina je po dnešku sprosté slovo, ale zpátky se jde v pohodě. Uzavíráme okruh a sešoupeme se prudkými točkami do lesa. Stíny se protahují a když sejdeme do vesnice, od potoka už táhne chlad. Čeká už nás jen bonusový výšlap k parkovišti pod sjezdovkou.
Hřebínek Guffert je moc pěkná vyhlídková trasa. Člověk skoro zapomene, jak se na nástupu vztekal. Příště bych si místo hromady lezeckého matroše vzala kus kratšího špagátu a mačetu :-).