Za tučňáky do Patagonie

Na třítýdenní putování s batohem, pěšky, autobusem i lodí se vydáváme v druhé polovině března, tedy koncem patagonské letní sezóny. Přicházející podzim barví přírodu a počasí nám stihne ukázat všechny své podoby. 

03/2025

Celodenní přesun na jižní polokouli

Co jsem si navařila, to si teď vyžeru. Odlety před svítáním jsou peklo. Mám budíka na 3:15, abychom se o půl páté potkali společně na letišti. Někteří statečně drželi pozice už od večera, ostatní doráží podobně jako já. Naše skupinka čítá devět statečných a mojí maličkost. Čekají nás tři týdny poznávání dalekého jihu a trénování základů španělštiny.

"Já umím: Un café por favor."

"Tak si ještě zapamatuj cerveza a bude ti to stačit."

Příprava nebyla podceněna, všichni jsou způsobilí odletu. Přelet do Paříže uteče jak nic a dvě hodiny na přestup jsou tak akorát. Následuje čtrnáct hodin nad Atlantikem a džunglí. Čas se konečně trochu zastavit a přemýšlet, jestli jsem něco nezapomněla. Zatím to vypadá dobře. Vystupujeme do večerního Buenos Aires.

V příletové hale nás čekají taxikáři s cedulkou, díky kterým si ušetříme zážitek nahánění a smlouvání ve stylu "hello my friend". Čím dřív se dostaneme do postele, tím líp. Přeci jen touhle dobou je doma dávno po půlnoci. Po čtyřiadvaceti hodinách na nohou (nebo na zadku) už nikdo nehledá tango, ale sprchu.

Časový posun se projeví brzkým vstáváním, což se docela hodí. Před snídaní stihnu vyřešit místní SIM kartu v blízkém kiosku. Některé z těchto trafik mají otevřeno nonstop, některé prodávají SIM karty a některé je umí dokonce aktivovat, na což je potřeba pas. Stačí se zeptat a kdyžtak jít o dům dál.

Nejlepší snídani výletu servírují právě tady v hotelu. Na jihu je nabídka mnohem chudší. Aerolineas Argentinas mi překazili plány na krátkou prohlídku okolí tím, že přesunuli let o hodinu dřív. Sedáme tedy rovnou do taxíků na letiště. Vnitrostátní linkou se za tři a půl hodiny dostaneme do El Calafate, kde zase rovnou čeká řidič s cedulkou.

Ubytujeme se a jdeme do města. Na nákupním seznamu máme plynové kartuše na vaření, redukce na zásuvky a jídlo na trek. Ještě směnárna a užít si zbytek slunečného větrného odpoledne. Nabízí se vycházka k laguně Nimez. Cestou nás doprovází toulaví psi. Než dojdeme k vodě, nasbíráme slušnou smečku. Klacky nejsou k mání, tak házíme kameny a pětice ovčáků je nosí z vody na břeh. Nevěřila bych, jaké balvany udrží v tlamě. Scénu doplňuje kiter, co se v zapadajícím slunci prohání ledovou vodou jezera a předvádí akrobatické kousky. Prostě totální kýčovka.

Takovou podívanou je potřeba zapít v nejbližším podniku, takže usedáme do kantýny (opravdu se to jmenuje La Cantina) a objednáváme si vydatnou večeři. Přeci jen tři další budou z ešusu.

Národní park Los Glaciares

Sejdeme se u typické patagonské snídaně šampionů: chleba s marmeládou, croissant a kafe s mlékem. Obsluhuje nás milá ukecaná babča. Drmolí španělsky a vůbec jí nevadí, že ji nikdo nerozumí. Ostatním zase nevadí, že odpovídají česky a na něco úplně jiného. Snadno si domyslí, že nás našimi plány spráskne ruce jako každá jiná babička: "Takové velké batohy máte, a to tam ty čtyři dny budete spát ve stanu? Vždyť vám bude zima...turisti blázniví". Děkujeme za “buchtos” a čajos” a jdeme pěšky na autobusák. 

Na vnitřní dlažbě terminálu se povalují psi a přes ně přeskakují turisti s barevnými batohy. Většina míří stejným směrem jako my. Trvá tři hodiny objet dvě velká jezera, která jsme viděli z letadla. To severnější se jmenuje Viedma. Na jeho břehu leží El Chalten, nejmladší argentinské město. V roce 1985 vzniklo kvůli dodnes nevyjasněnému hraničnímu sporu mezi Chile a Argentinou. Dnes se mu přezdívá "Capital del trekking". To je koneckonců i důvod, proč jsme přijeli i my. Před čtyřdenní túrou je potřeba se pořádně posilnit. Slezeme se v pizzerii na rohu náměstí. Kuchyň i obsluhu zajišťuje milá a značně zmatená paní. Manžel je učitel, ona má na krku hospodu. Že tří objednaných pizz trefí jednu, ostatní přinese jiné a pak omylem ještě čtvrtou, za kterou se neustále omlouvá. Hlavně že je veselo.

Výdobytky civilizace včetně mobilního signálu necháváme v údolí a vydáváme se do hor. Před známou dřevěnou slavobránou s názvem parku mě překvapí budka výběrčího. Už jsem tu párkrát byla a park Los Glaciares byl vždycky bezplatný. Ještě nedávno jsem kontrolovala oficiální web parku a nic o vstupném jsem se nedozvěděla. Ani jsem nemohla. Ono to tam totiž není, jak se později dozvídám od dalších "rangerů" výběrčích. O park se poslední dva měsíce stará nezisková organizace, která od vlády nedostává nic. Zavedli tedy vstupné od poloviny sezóny a s částkou rozhodně netroškaří. Chlapec u vstupu neřekne skoro nic a o kempech ví jen že bychom měli mít rezervaci.

Stoupáme tedy k vyhlídce na údolí Rio de las Vueltas a dál k laguně Capri. Vedle cesty si všimneme nové kadibudky a velkého iglú-stanu na začátku kempu. Překvapivě tu skoro nikdo není.

Postavíme stany a využijeme krásného odpoledne k vycházce nalehko. Vyhlídku na Fitz Roy si nemůžeme nechat ujít. Kolem jeho vrcholu se motá typický mráček, který dal ve starém domorodém jazyce hoře jméno. Cerro Chalten - kouřící hora. Impozantní žulový masiv se tyčí skoro tři kilometry nad námi. Výstup na něj patří dodnes mezi nejtěžší na světě.

My si v klidu užíváme odpoledního sluníčka. Jezero by lákalo ke koupání, ale nesmí se to. Je to jediný zdroj pitné vody pro kemp. Poctivě to dodržujeme, ale bohužel se to nedá říct o některých jednodenních návštěvních, zejména těch s typickými asijskými kloboučky, kteří si na pláži opodál máchají unavené nohy.

Za ostatními, sedícími u stanu, přijde strážce a ptá se po rezervaci. Mám za ním přijít, jmenuje se Tomas. Je celkem vstřícný a chápe, že informace o poplatcích v parku nebyly včas dostupné a že systém je úplně nový. Ukecám to na polovinu, ale i tak je to docela čára přes rozpočet. Argentina dorovnala Chile.

Po dlouhém cestování jsme konečně v přírodě, mimo dosah elektřiny nebo mobilního signálu a můžeme jít spát se setměním bez ohledu na to jak málo je hodin.

Laguny a slunečný den jak z katalogu

Ráno zavádím tradiční pití maté, jen místo tradiční kalabasy sdílíme titanový hrníček. Bombillu samozřejmě máme, takže pití "brčkem" dodržíme.

S velkými batohy jdeme jen hodinu do dalšího kempu. Cestou se jako bonus zastavíme u vodopádu pro pár kýčovitých fotek. Obrázek doplňuje masiv Fitz Roye zalitý ranním sluncem. V kempu Poincenot se opakuje podobná scéna jako včera. Místní Juan zase dá slevu, ale ten další je prý víc "military". 

Stoupání nalehko k Laguně de los Tres je čím dál tím frekventovanější. Ve vrchní strmější kamenité části je celkem rušno v obou směrech. Postupně se otevírají výhledy na další jezera, z nichž nejbližší dvě Madre a Hija - Matka a Dcera, nebo taky obdélník a čtverec, nás čekají zítra. Až z vrcholu morénové hráze konečně vidíme Lagunu de Los Tres a za ní panorama žulových štítů s ledovci. O "patro" níž se třpytí blankytně modrá hladina jezera s matoucím názvem Laguna Sucia (špinavá). Za takového krásného odpoledne možná přijde i kouzelník...nebo Lišák. Zvířátko na sebe nenechá dlouho čekat. Prochází se mezi odpočívajícím turisty a nechá se fotit ze všech stran.

A protože se pohybujeme docela rychle, můžeme si dovolit ještě jedno jezero. Sestupujeme k řece a dáváme se po proudu směrem k Laguna de Piedras Blancas. Je to asi hodinka cesty a míří tam velmi sympatický počet návštěvníků, tedy skoro nikdo. Pár kilometrů mírně klesáme až ke krátké odbočce na jezero. Závěrečných pár set metrů kličkujeme a poskakujeme po obrovských žulových balvanech. Vysoko nad klidnou hladinou jezera stéká ze skal masa rozbrázděného ledovce. Povalujeme se na sluníčku a čekáme, jestli třeba nějaký kousek odpadne, ale takové štěstí nemáme. Vůbec se nám u tak nádherného místa nechce zpátky.

Tisíc vyhlídek na Cerro Torre

Po snídani se vracíme necelý kilometr na rozcestí a dáváme se rovinatou stezkou podél východního břehu jezer Madre a Hija. Dopoledne je zataženo, fouká studený vítr a červenající keříky připomínají, že přišel podzim. Procházíme pohádkovým lesem plným starých pokroucených stromů. Při troše fantazie na nás hledí zvířátka i pohádkové postavičky. Máme štěstí i na živá zvířátka. Vyhlašujeme fotící Datlopauzu. Červenými hlavičkami buší do stromů a občas přeletí na vedlejší.

Scházíme na rozcestí a dáváme se vzhůru k laguně Torre. Za hodinu stavíme stany v kempu Agostini a jdeme dál nalehko. Téma je pořád stejné: jezera, ledovce a vyhlídky na ně. Tahle se jmenuje Mirador Maestri podle horolezce nechvalně proslulého svými výstupy na Cerro Torre. Jeden pokus dopadl ztrátou spolulezce včetně foťáku s důkazy a druhý památným kompresorem zanechaným pod vrcholovou sněhovou čepicí. Od té doby se tato výstupová linie jmenuje Compressor route. Cerro Torre patří dodnes mezi nejobtížnější výstupy, za což mimo jiné vděčí klimatickým podmínkám. My se na vyhlídce povalujeme po kamenech a opalujeme se. Skoro ani nefouká a nikomu se nechce zpátky. Když se konečně zvedneme, scházíme na břeh jezera a osvěžíme se koupačkou mezi ledovými krami. Varování: kouše to a škrábe to!

Ledovcový den

Odchod je naplánovaný na půl osmé, abychom stihli odjezd z El Chalténu. Vstáváme tedy ještě za tmy. Je zataženo a celkem zima, tak jsme rádi, když se můžeme zahrát chůzí.

Postupně se mraky rozfoukají a výrazně se otepluje. Z laguny Torre vytéká řeka Rio Fitz Roy, která nás doprovází skoro celou cestu. Dál po proudu se její koryto propadá do kaňonu a vytváří moc pěkné vyhlídky. Poskakujeme po kamenité pěšině a blížíme se městu. Proti nám se hrnou skupinky závodníků ve fialových tričkách a s čísly. Neběží, jdou na start závodu na jedenáct kilometrů. My jsme zatím skoro u cíle našeho čtyřdenního putování. Za horizontem se objevují první domy a telefony v kapsách hlásí zprávy po čtyřech dnech mimo dosah sítě.

Na kraji města na nás má čekat řidič. Píšu mu zprávu a odpoví hned: "Jasně, jsem tu, na terminálu". Trvá to pár minut než přijede na správné místo, akorát tak než si sbalíme hůlky do batohů. Hlavně, že nám zastaví u sámošky a u pekárny. Po čtyřech dnech je hlad a žízeň. Pak je cesta hned veselejší. O zábavu se postará i druhý řidič, který se rozjíždí na trojku. Dovíme se, proč auto tak poskakuje. Prostě je z automatu zvyklý hýbat pákou jen dopředu a dozadu. Několikrát stavíme u silnice na focení pštrosů Nandu a lam a pokaždé jsou to rozjezdy pro hvězdy. Řadím tedy já levou rukou a během pauzy na terminálu v Calafate učím borce rozjíždět se na nižší rychlostní stupně. Je překvapený, že to jde. Šéf si mezitím dojede pro známku do národního parku a pokračujeme k ledovci Perito Moreno. Za další hodinu a půl už náš šofér jede celkem plynule. Asi si tu založím autoškolu.

Vystupujeme u infocetra a užíváme si slunečné odpoledne plné nekonečných výhledu na obrovský ledovec. Perito Moreno je známý tím, že neubývá. Dříve dokonce postupoval vpřed, jednou za čas přehradil přítok z bočního ramene Brazo Rico, kde se zvedla hladina a postupně podemlela čelo ledovce. Když byl ledový most dostatečně tenký, zřítil se a celé to jelo znovu. Divadlo, zvané "La Ruptura" bylo napjatě očekáváno fotografy z celého světa a docházelo k němu skoro každé dva roky. Naposled ale proběhlo v roce 2019 a od roku 2020 se uvádí, že čelo ledovce zůstává ve stejné pozici. Když srovnávám loňské fotky, tak asi nekecají. Každopádně je to podívaná, co se neokouká. Obrovská masa  ledu začíná daleko v horách, v Jihopatagonském ledovcovém poli, kde Argentina hraničí s Chile. Hladina jezera, do které odpadávají kusy celá ledovce, leží pouhých dvě stě metrů nad mořem.

Odsud se vracíme do hotelu, kde máme schované věci. Stíháme akorát tak večeři a zítra ráno zase na autobus.

Jeden trek za námi, druhý před námi

Mezinárodní přejezd vyžaduje dřívější příchod na terminál autobusového nádraží, takže snídaně se servíruje na šestou. Checkin s pasy stíháme tak akorát, ale pak přes hodinu sedíme v nastartovaném autobuse bez řidiče.

Když se konečně rozjedeme, máme to něco přes tři hodiny na hraniční přechod Paso Rio Don Guillermo. Uprostřed ničeho, na silnici, kterou ještě nevyasfaltovali, stojí domeček a v něm celníci. Tady se prostě zastavil čas. Vstup do Chile se odehrává u vesnice Cerro Castillo, už na nové asfaltce. Kromě razítka do pasu dostáváme imigrační papírek, takovou účtenku, kterou hlavně nikdo nesmí ztratit. A protože se do země nesmí dovážet žádné čerstvé potraviny, probíhá kontrola zavazadel. Pes dostává povely vyskočit do zavazadlového prostoru, ale evidentně se mu vůbec nechce. Unaveně prochází kolem zavazadel a my přemýšlíme, co všechno jsme mohli propašovat, aniž by si toho všimnul. Smutnější pohled je na řidiče, s jakou "péčí" nakládají batohy zpátky do autobusu. Tady by žádný ultralight nevydržel. Zbývá hodinka do Puerto Natales a dvacet minut pěšky na hotel. Zbytek odpoledne na jídlo a nákupy na trek. 

Pan domácí vypráví, že má dva české kamarády. Bydleli u něj dva roky a dobrovolničili na reforestaci národního parku, o jehož vypálení se před dvaceti lety postaral náš krajan. Vařili mu cosi dobrého českého z masa a spoooousty cibule. Tipuju guláš. Jooo, to je ono. Pak mu vozili likér. Ptám se jestli bylinkový. Bude to Becherovka. Trefa. A ještě něco "muy fuerte", něco jako ico, ice...tak to je jasné, kolegové byli z Moravy.

Vyrážíme do města zařídit pád věcí. Je neděle, konec sezóny a navíc ... prostě v Puerto Natales nikdo nic neví a chcípl tu pes. Jsem ráda, že získám chilské pesos, ikdyž ne zrovna výhodně.

Mezi treky mám absťák na čerstvou zeleninu, ale nabídka místních supermarketů není žádná hitparáda. Přeci jen sem všechno jede přes půl světa a podle toho to vypadá i stojí.

Zbývá si zabalit a jít brzy spát. To první se povede.

Vzhůru do národního parku

Autobus nám jede v sedm a všechno stíháme tak akorát. To se bohužel nedá říct o odjezdu našeho autobusu. Řidičovi dopsala tužka a než mu někdo z cestujících půjčí svojí, aby si mohl odškrtat pasažéry, nabíráme zpoždění. Víc mě ale znepokojuje předpověď počasí. První polovina treku má být dost deštivá a větrná a to včetně nejtěžšího dne, přechodu horského sedla. Pohled z okénka autobusu tomu zatím nenasvědčuje. Žlutá stepní tráva svítí v ranním slunci a kontrastuje s modrobílou oblohou plnou naděje. Kdyby to tak chtělo vydržet...

Po dvou hodinách absolvujeme check-in do národního parku Torres del Paine. Všechno dnes musí být rezervováno dopředu a online. Autobusem prochází ranger a kontroluje QR kódy. Pak teprve nás vypustí na vzduch. Fouká ostrý studený vítr. Místo rychlých minibusů jezdí mezi stanicí Laguna Amarga a hlavním infocentrem velký autobus. To znamená, že se déle čeká. Do malého nás nepustí, protože máme mochilas grandes. Močila-nemočila, nám je zima a chceme jet. Na těch pár kilometrech štěrkové cesty jsou určitě obratnější malé mikrobusy, protože ten velký se málem zlomí v zatáčce.

Vystupujeme u hlavního infocetra, vstupní brány do národního parku. Čeká nás přibližně 130 kilometrů na trase zvané "O", podle tvaru plného okruhu. "Poloviční", která se chodí častěji, nese tvar i název písmene "W". Kempům v Torres del Paine vládnou dvě komerční společnosti s omezeným počtem míst pro stany, daným regulacemi ochrany přírody. Vzhledem k rezervacím víc jak půl roku dopředu je náš program na následujících osm dní jasně daný, počasí - nepočasí.

První den, s batohy plnými zásob, potřebujeme ujít patnáctikilometrovou trasu podél východního okraje hlavního masivu. Ne, že bychom si mohli vybírat, trasa "O" je jednosměnná, ale je to velká výhoda. Vítr, který od Pacifiku nese ošklivé počasí, se částečně rozbije o vysoké hory a na nás dopadají jen drobné zbytky. Dnes máme štěstí a počasí je jen aprílové. Sluníčko střídá deštíky a občasné kaluže přeskočíme suchou nohou.

Zpočátku stoupáme pěšinou, místy i cestou pro teréňáky. Celkově se pohybujeme v dost malých nadmořských výškách, takže nejvyšší metou je dnes 389 metrů nad mořem. Odtud klesáme k řece Rio Paine, jejíž meandry budeme sledovat i zítra. V závěru vede pěšina otevřenými loukami. Kolem cesty se pasou koně a nás předbíhají nosiči s obrovskými batohy, mnohem většími, než ty naše. Kromě všech zásob jídla (a pití) si někteří naloží třeba i podkovu pro štěstí, nalezenou přímo na startu. No neber to.

První kemp se jmenuje Seron (bez "po") a patří společnosti Las Torres. Leží na kraji obrovské louky u řeky, ale kapacita je omezená na sto nocležníků. Z toho 70 obývá erární dvoumístné stany na vyvýšených ocelových konstrukcích a na vlastní stany zbývá jen 15 míst. Ani víc jak půl roku dopředu na nás nezbylo a musíme využít povinného luxuxu, tady dokonce ve verzi premium i s půjčeným spacákem. Vypadají sice čistě, ale dám přednost vlastnímu. Světlou stránkou je, že tento balíček zahrnuje i welcome drink. Úvodní den tedy uzavíráme docela bujarým večírkem ve společenské místnosti, kdy místní pozornost podniku v podobě svou lahví vína doplňujeme dalším z vlastních zásob, úsporně přelitým do PET lahve.

Počasí nás zatím šetří

Snadno se to vstává ze stanu na nožičkách, když ten vlastní odpočívá v suchu v batohu.

Všichni se potkáme v bílém kuchyňském stanu. V celém národním parku je přísný zákaz rozdělávání ohně, což se vztahuje i na plynové vařiče. Ty se smí používat pouze v kempech a to na místech k tomu určených. Přeci jen tu pár požárů už zažili. 

Řeka Rio Paine vytéká ze stejnojmenného jezera, po jehož břehu dnes také půjdeme. Nejdřív ale musíme hned po ránu překonat nejvyšší výstup dne. To znamená přejít výběžek hřebene, který k se táhne až k řece. Naše kroky se točí směrem na západ, tedy proti větru. Užíváme si výhledy na jezero pod námi. Po jeho tyrkysové hladině se ženou bílé vlnky.

Kousek za ním míjíme v lese domek rangera. Guarderia Coiron je jedním z několika checkpointů Conaf. Tady ale žádný strážce zrovna není. Domek zavřený, kniha nikde, "iglú"stan pobořený a z kadibudky je už nějaký pátek ošklivé skladiště. Naopak piknikové stoly přímo vybízí k obědové pauze. Zásob je pořád víc než dost, tak proč se neposilnit na zbytek cesty, když jsme skoro v polovině.

Pokračujeme proti proudu Rio Paine, ikdyž ne úplně po břehu. Chytneme pár přeháněk. Nic velkého. Boty zůstávají suché. Na závěr přecházíme skalnatou hráz nad lagunou v místě, kde Rio Paine opouští velké jezero. Lago Dickson se táhne daleko na sever, až k argentinské hranici. Tam někde sousedí národní park Torres del Paine s Los Glaciares. Vyhlídky n ledovec Perito Moreno jsou od nás vzdušnou čarou pouhých 45 kilometrů. Objet to po silnici trvá celý den a další pěšky, takže skutečně "co by kamenem..."

Kemp Dickson leží na jeho břehu "svého" jezera. Provozuje ho druhá společnost, Vertice. Ti mají k pronájmu jednodušší verzi, klasické stany žluté barvy, postavené na těch lepších místech nebo na dřevěných platformách. My bydlíme následující čtyři noci ve svých. Nejdřív se musíme registrovat u rangera ve zbrusu novém domečku. Kemp sestává z recepce, mini obchůdku, toalet a sprch a místnosti pro vaření v jedné budově. Vedle je ještě Refugio.

Akorát stihneme postavit stany, než začne pršet. Počasí se kazí a předpověď se nemění. Zítra na relativně krátkou etapu bude pršet a hoooodně foukat, pozítří na přechod sedla bude méně foukat a mnohem víc pršet. Nemám z toho radost, ale nedá se nic dělat.

V místnosti na vaření se potkáváme se stejnými tvářemi, včetně nosičů. Ráno vždycky čekají, až se jim skupina američanů předá svá zavazadla. Cestou nás s úsměvem předbíhají a když přijdeme do kempu, dávno si vyvařují na pánvičkách, srkají maté v kteroukoliv denní dobu a neustále se tlemí.

Stoupání lesem plným vody

Ráno prší dost intenzivně a postupně přestává. Promočenou loukou poskakuje drzý karančo, tedy "orlokachna". Pozorujeme ho skrze zamlžená okna kuchyňky. Dnes nespěcháme. Cek nás je. Pár hodin do dalšího kempu, jako krátká etapa před výstupem do sedla. Také nás podle předpovědi čekají nejhorší dva dny.

Před větrem nás většinu cesty kryje strašidelný les. Staré pokroucené pabuky porostlé mechem zachytávají dešťové kapky. Jejich koruny hučící ve větru se překřikují s řekou, podél které stoupáme. Rio de los Perros vytéká ze stejnojmenného jezera. Kemp je kousek za ním. Čvachtáme rozbahněnou stezkou a po kořenech přeskakujeme kaluže. Nosiči náš předbíhají s tím svým úsměvem a cosi pokřikují.

Déšť zase nabírá na intenzitě. Opouštíme závětří lesa a škrábeme se na morénovou hráz jezera. Za ním se odkudsi z mraků táhne ledovec, který jezero zásobuje vodou. Poslední hodinu už je to pěkný hnus. Celkem  zmáchaní se registrujeme na recepci kempu a jdeme si vybrat místo pro stan. Před budovou je potopa. Vlastně všude v kempu je potopa a vyvýšená místa dochází.

Sejdeme se v kuchyňce, kde jako obvykle není jediný háček na pověšení bundy. Teplo z vařičů, mokré oblečení a boty či dokonce ponožky veškerého osazenstva vytvářejí zajímavou atmosféru doplněnou vůní připravovaných instantních pochoutek. Jsme rádi, že se nemusíme krčit v mokrých stanech, do kterých se odebereme hned po večeři.

Povinný checkout z kempu Los Perros je z bezpečnostních důvodů v 7 hodin ráno. Nacházíme se 560 metrů nad mořem a budeme přecházet sedlo Paso John Gardner o výšce 1180 metrů. Odhadovaný čas do dalšího kempu se udává 10 hodin. V době, kdy budeme nahoře má padat až 6 mm vody za hodinu při teplotě kolem nuly. Prostě paráda. To chceš...

Náročný den. Paso John Gardner

Od pěti balím všechny věci do nepromokavých obalů a zipových sáčků a ty ještě to dalších sáčků. Jsem připravená, jako kdybychom měli plavat. Před sedmou se kolem budovy hromadí skupinky turistů v nejrůznějších oblecích. Vlastně všichni tak trochu vypadáme jako pytle na odpadky. Je čas vyrazit. Vydám se za řadou čelovek cestou necestou. "Lucko, kudy to vede?" zastaví se brzy čelo našeho průvodu v hromadě větví. V tom dešti a kalužích moc nevidím. Zachrání mě trasa nahraná do hodinek. Vracíme se asi padesát metrů ke šlápotách v bahně, přerušeným kalužemi. To je naše cesta.

Stoupáme lesem a brzy se rozednívá. Dokonce se zmírňuje déšť, na chvíli přestává a ukazuje se duha. Zdá se, že předpověď nevyšla v plné intenzivně. Nízké pokroucené stromečky necháváme za sebou a dál stoupáme kamenitou pěšinou. Viditelná je dobře. Sedlo před námi se také nezdá nedosažitelné. Za námi se otevírají výhledy na celé údolí a před námi se tyčí Cerro Condor s ledovcem. Co se týče výšky, nejsou tu žádné velehory, ikdyž tak docela vypadají. Na protější straně dokonce dvoutisícovky. Půl hodiny před sedlem začíná sněžit. Vítr nám žene ledové krystalky do obličeje. Lepší než déšť. Brzy jsme v sedle. Na žádné dlouhé fotopauzy ani svačinpauzy to není. Mažeme dolů.

Pod námi se objevuje obrovský Glaciar Grey, jeden z mnoha ledovců, co stéká z Jihopatagonského ledovcového pole. Masa ledu končí v jezeře pouhých 50 metrů nad mořem. Sestoupit k němu je náš odpolední program. Suťoviskem klesáme do podzimně zbarveného lesíka. Tady teprve začíná zábava. Strmá hlinitá stezka se po několika dnech deště proměnila v bahnitý tobogán. Jak se v tom tak plácáme a chytáme se větviček, předbíhají nás nosiči. Poklusem a v bílých ponožkách, zatím co my se horko těžko snažíme nespadnout na zadek. Ne každému se to podaří ustát.

Sestupujeme do Campamento Paso, bývalý kemp, dnes stanoviště rangera. Tak jako na ostatních, tu vedle staré boudy stojí zbrusu nový domeček a logem Conaf. Zapisujeme se do knihy a doplňujeme vodu. Dál už je to "traverz". Tohle slovo dostává na stezkách, vedoucích podél jezera nový rozměr a já to za něj dostávám tak trochu sežrat, že to není po rovině. Ikdyž se dalších několik hodin pohybujeme skoro ve stejné nadmořské výšce, o drobná stoupání a klesání po kořenech není nouze. Stejně tak o výhledy, které se díky tomu otevírají a které jsou vlastně odměnou za přidané výškové metry.

Zpestřením jsou tři zavěšené lanové mosty natažené přes hluboké soutěsky. Míjíme čelo ledovce Grey a zbývá pár kilometrů do kempu. Vyhlídku nad zátokou si necháváme na ráno. Jsme rádi, že se můžeme usušit. Na tom blátě nám to trvalo devět a půl hodiny. Zrovna neprší, ale do večeře ještě několikrát začne a přestane.

Kemp Grey patří společnosti Vertice. Holky by si rady pronajaly jejich stan, aby si mohly usušit svůj a zatím spát v suchu. Jdu se poptat na recepci. Teoreticky by nějaké volné mít měli, ale ty roztrhal vítr při včerejší bouři. Můžeme si gratulovat, že tou dobou jsme byli na druhé straně hory.

Podlážky vlastních stanů vytíráme vším, co je po ruce. Nouzová folie také přijde vhod. Všude kolem visí po stromech mokré oblečení. Do rána se ještě trochu přepere a pak vyfouká. Sejdeme se zase v zamlžené kuchyňce. Dneska dokonce ani nosiči nejsou tak vysmátí. Náš plán na zítra je vyhlídka, sušení a desetikilometrový "traverz" do dalšího kempu.

Odpočinkový a vyhlídkový den

Oblast kolem ledovce a jezera Grey mám asi nejraději z celého treku. Proto si nenecháme ujít vyhlídku na zátoku, kam zrovna připlavala spousta ledových ker. Modrobílé tvary kontrastují s šedou hladinou. Dá se sejít až k vodě. Lákalo by zkusit po těch kusech ledu skákat, ale rozum vítězí… ikdyž těsně.

Bohužel máme jiné starosti. Verča si včera při pokusu o lyžování na tom blátě ošklivě narazila zápěstí. Potřebujeme to nějak fixovat. Dostupný materiál pro dlahu je plastová lžíce na boty a lopatka na zahrabávání bobků z obchodu Nalehko (měli by rozšířit návod k použití). Spolu s elastickým obinadlem to, zda se, docela funguje.

Cestou je dost zataženo a chladno, ale neprší, takže pohoda. Stoupáme a klesáme podél břehu jezera a na svačinovou pauzu marně hledáme nějaký krytý plácek. Aspoň že o vyhlídky není nouze. Po dvacet let starém požáru tu z vysokých stromů zbývají jen holé kmeny a mezi nimi nízká vegetace. Přeci jen tu všechno roste pomaleji. Podél cesty trháme drobné červené plody místní verze brusinek. Těch tady všude roste hromada.

Na závěr míjíme Lagunu los Patos a mělkým údolím sestupujeme do kempu Paine Grande. Ten je prvním z velkých kempů na frekventovanější trase "W". Je také jedním ze dvou nástupních míst. Kromě autobusové dopravy do kempu Central se dá do národního parku přijet i katamaránem že zastávky Pudeto. To také znamená, že Paine Grande má jedno z nejlepších zázemí a kromě toho i výhled na Los Cuernos del Paine. Počasí se lepší a my nepřijdeme o jednu z nejlepších večerních podívaných. Studený vítr nás zažene do společenské místnosti, kde se sejde prakticky celé osazenstvo kempu.

Den Francés

Fronta je pryč a my se budíme do slunečného rána. Skládáme usušené stany vyrážíme severovýchodním směrem. Mapa parku sice ukazuje nás směr jižní oklikou po druhé straně jezera Skottsberg, ale v terénu je tato trasa zavřená pro obnovu přírody. Jdeme tedy klasiku po severním okraji. Užíváme si výhledy na třpytivé jezero a za dvě hodiny dorazíme do bývalého kempu Italiano. Dnes je tu kempování zakázáno a z nového domečku s logem CoNaF nás zdraví ranger. Zavedli tu další z checkpointů a časové limity na výstupy k vyhlídkám. Mirador Britanico je šestikilometrový výstup s šesti set metrovým převýšením. Mirador Francés je přibližně v polovině a tam je limit posledního odchodu mírnější.

Stará dvojice budov nabízí možnost odložení batohů a využití toalet. V kontrastu s novým domečkem se tady na údržbu kašle. Z boku oloupané fasády trčí kohoutek s vodou, uvnitř neteče. 

Velké bágly necháme ležet v chátrajících policích z boku staré budovy a jdeme nalehko. Nakonec nám ke štěstí stačí "jen" Mirador Francés. Vyhříváme se na sluníčku, hledíme na obrovský ledovec a čekáme, jestli z něj třeba něco odpadne. Z monstrózního Cerro Paine Grande spadá několik částí ledovce Glaciar Francés. Rozeklané séraky trčí vysoko nad údolím a občas se nějaký s rachotem utrhne. Za zády máme "dvoubarevný" žulový masiv Los Cuernos.

Byla by škoda si neudělat hromadnou fotku na takovém pěkném místě. Všichni se seřadí na vyhlídce, šteluju foťák na kameni, když se zrovna urve obrovský serák. Mám štěstí, že zrovna držím foťák v ruce. Kašlu na skupinu a stíhám natočit celou tu lavinu. Pak se vrátíme k hromadnému focení a můžeme pomalu sestoupit.

Zbývá dvacet minut do kempu, který se jmenuje... jak jinak než Francés. Místo je pro zřízení tábořiště poněkud zvláštní. Zalesněné svahy Los Cuernos prudce spadají až do jezera Nordenskjöld. Celý kemp je rozptýlený právě v takovém svahu. Recepce, restaurace a sprchy dole, stany všude možně nahoře. Erární stany s nižičkami se skrývají mezi stromy, pro vlastní jsou vyhrazené dřevěné platformy. Obyčejné místo jen tak na zemi se tu prostě nenajde. Mezi kořeny a větvemi  vede pár pěšinek a lávek přes potůčky.

Tady vládne Las Torres, takže zase musíme pronajaté stany. Tentokrát už ale bez welcome drinku, o který se postaráme sami. A to poměrně intenzivně... tímto děkuji holkám za nikdy nevysychající hrníček :-) ...a všem za milion historek, ze kterých mě ještě teď chytá křeč do bránice.

Uzavíráme kruh

Čeká nás šestnáctikilometrový přechod na těžko podél severního okraje jezera Nordenskjöld, čímž se dostaneme do kempu Central, kde jsme před týdnem začali. Vlastní stany už potřebovat nebudeme, protože poslední dva kempy obsluhuje stejná společnost. Cestou ještě míjíme kemp Cuernos, kam máme přijít asi za hodinu.

Francés opouštíme po lesní pěšině. Bohaté srážky z uplynulých dní pz ní udělaly potok. Poskakujeme po kamenech obklopeni bujnou vegetací. Cesta klesá až ke břehu jezera, kde přechází kamenitou pláž. Tady by se mi mnohem víc líbilo kempovat.

Svačíme, fotíme mraky a ptactvo a házíme žabky. Najde se i čas na zalepení jednoho odřeného kolínka, které se přihodilo v prudké části sestupu. Když nás vidí přicházející slečna, dojde rovnou jak na kliniku. Bolí jí koleno. Můžeme poskytnout tejpy, obinadlo a náplast s obrázkem. Tak se koneckonců vždycky osvědčí nejvíc. Dost bylo hraní na doktory, musíme pokračovat. Nějakou tu hůlku už si holka najde v lese a do kempu to dobelhá. 

Mělo to být pár hodin, ale vyhlídky a brusinkové plantáže nám to poněkud protahují. Do kempu se dostaneme v brzkém odpoledni. Pár hodin po nás dochází s úsměvem i naše pacientka. Ubytujeme se v místních stanech s nožičkami. Máme luxusní místa kdesi daleko ve svahu. Je tu klídek. A kdyby náhodou dole někdo dělal hluk, stejně bychom ho přes stanovou plachtu, plandající ve větru, ani neslyšeli. 

Kolem přístřešku na vaření se pasou koně. Máme dost času, ale večerka je brzy, abychom to zítra stihli s rezervou. 

Hlavní vyhlídka Torres del Paine

Vyhlídka na tři žulové věže Torres del Paine platí za zlatý hřeb celého výletu. Osobně mám oblíbenější místa, ale je to prostě “must visit”. Brzký ranní start má své výhody. Jdeme skoro sami a ještě si užíváme romantického východu slunce za námi. Čeká nás kilometrové převýšení, ale jde se dobře. Brzy míjíme refugio Chileno, přecházíme řeku a pokračujeme dál lesem. Strmé pasáže přijdou až na konec. 

Nenápadně odbočím se podívat k bývalému kempu pod závěrečným výšvihem. Před deseti lety se tu dalo stanovat, dnes je tu opuštěná stanice rangera. Staré budovy už mají své nejlepší časy za sebou a nový domeček CoNaFu ještě na nějaké práce čeká. Už mu ale reziví okenice. Nikdo nikdo, tak zbývá jen doběhnout závěrečné tři stovky výškových metrů. 

Až na vrcholu morénové hráze jezera Lago Torres se otevírá slibovaný pohlednicový obrázek. Tedy…polovina obrázku. Vrcholy majestátních žulových věží se schovávají v mraku. Ale…kdo si počká…

Čas máme velmi slušný, tak není kam spěchat. Dokonce se ani nemusíme prodírat davy, které se touhle dobou teprve valí od autobusu. Po pár minutách se na nás usměje štěstí i sluníčko. Mraky se rozestoupí a Torres del Paine se ukážou v celé své kráse. Tak tohle je to přírodní dílo, které dalo jméno celému národnímu parku, jež přitahuje statisíce turistů. Po hladké skále “podstavce” stékají proužky vody z ledovce. Nejvyšší Torre Central měří 2450 metrů. Jižní a severní sestry jsou o něco málo nižší. Na severu pak navazuje masivní hradba Cerro Nido de Condor. A to je (skoro) všechno. Tedy z treku. Proti nám teď proudí davy od autobusu. Scházíme do kempu, balíme batohy a s rezervou na pozdní oběd se pomalu přesouváme k infocentru. 

Spolu s dalšími hikery čekáme na příjezd kyvadlového autobusu. Ten nás zaveze na stanoviště Laguna Amarga, odkud máme místenky do Puerto Natales. Prakticky všechny autobusy, co vyjíždí z přístaviště katamaránů Pudeto, mají zpoždění. Jdu se optat řidiče naší společnosti. Sice neví, jak jsou na tom ostatní, nemá nás v seznamu, ale má pár volných sedadel. Když chvíli počkáme, můžeme jet. Stojí nás to trochu zmatku s počítáním oveček a jednu trojici na dvojsedačce, ale budeme v Puerto Natales dřív a ještě stihneme supermarket. A to se vyplatí, protože zítra zase nástup brzy ráno na autobusáku. 

Ostrov elegánů ve fraku

Přejezd do Punta Arenas je celkem pohoda, jen tři hodiny. To je na místní poměry prostě chvilka. Díky odjezdu už v sedm navíc stíháme i procházku po městě a návštěvu hřbitova. Divné místo pro turistiku, ale ten v Punta Arenas je považovaný za nejkrásnější v Jižní Americe. To už stojí aspoň za krátkou návštěvu. Parková úprava by rozhodně mohla být vzorem pro mnohé jiné, nejen hřbitovy. To ale není hlavním cílem naší cesty. 

V brzkém odpoledni se sejdeme na terminálu Muelle Prat. Tady kotví červenobílé katamarány společnosti Fiordos del Sur, které vozí turisty na ostrůvek Isla Magdalena. Letos posunuli místo setkání poněkud nepřehledně do oficiální vrátnice přístavu. Asi se tak snáze kontrolují kódy rezervace, které beztak ukazujeme ještě několikrát. Nakonec dostaneme plastový žetonek, se kterým nás z čekárny pustí na palubu. 

Plavba běžně trvá půl druhé hodiny, ale dnes frčíme po větru. Uprostřed Magellanova průlivu, tam, kde se vody Atlantiku potkávají s vodami Pacifiku, leží malý ostrůvek. Na ostrůvku stojí maják z 1902. Bydlí v něm pár ochránců přírody a všude kolem tisíce tučňáků. Uvádí se, že tu svá mláďata přivádí na svět kolem šedesáti tisíc párů. Připlouvají kolem října, obnoví svá podzemní hnízda a pak se střídají v sezení na vejcích. Touhle dobou, koncem března už mají skoro vyměněné peří a chystají se na dlouhé migrace do obou oceánů. 

Dnes je hodně větrno. Někteří tučňáci už odpluli a většina těch zbývajících kašle na kolébavou promenádu a schovává se v norách. Na kolemjdoucí turisty mrkají z tepla svého domova. My jsme tu jen na návštěvě. Z lodi, zaparkované přímo do štěrku vystupujeme po ocelové lávce a hodinu se smíme pohybovat po pěšině ohrazené provázkem. Tučňák má vždycky přednost v jízdě. Kdyby nám chtěl křížit cestu, musíme mu dát odstup aspoň dva metry. Domácí se ale k nějakému velkému běhání nemají.

Vymezený čas na ostrově se chýlí ke konci a my se naloďujeme na zpáteční cestu. Uvnitř probíhá výklad o životě tučňáků a ven se tentokrát ani nesmí. Ani s vestami. Moře je poněkud divočejší. Vlny narážejí do boku lodi a rozstřikují se po celé palubě a na oknech se tvoří slané mapy. Jsme rádi, když suchou nohou vystoupíme zase v Punta Arenas a můžeme jít na večeři. Zítra nás čeká dlouhý přejezd. Ten nejdelší. 

Až na konec světa

V osm ráno nastupujeme do autobusu, abychom se z něj vypotáceli o jedenáct hodin později v nejjižnějším městě světa. Protáhnout nohy si můžeme při čekání na trajekt v osadě Punta Delgada. Smíme vystoupit z autobusu, projít se k majáku a po pláži, kde se dá najít spousta podivností, včetně nejrůznějších skořápek a ulit a dalších mrtvolek. 

Čtyřicetiminutová plavba a dalších několik hodin nás dělí od hraničního přechodu San Sebastian. Pasová kontrola, psí kontrola a kontrola nálepky s lamou. Naše adresa v Ushuaia je Hosteria Kupanaka. To si zapamatujete jako “kup panáka”. A protože jdu z naší skupiny poslední, celník už rovnou chce panáka po mě. Mimochodem později se dozvídám, že v překladu to znamená “hromádka sněhu”.

Jedeme dál. A protože spěcháme, přijíždíme do Ushuai skoro o hodinu dřív a můžeme se brzy ubytovat. S prezentací na bookingu si majitelé dali pořádně záležet. Společenská místnost má luxusní vyhlídku na město… ale ty pokoje… dovolila bych si nesouhlasit s hodnocením, podle kterého jsem vybírala. 

Národní park Tierra del Fuego

Na snídani se paní domácí snaží. Obecně jsou tady na jihu snídaně poměrně chudé a kromě sladkého pečiva se moc dobrot nedočkáme. Tady je pečiva víc druhů a dokonce ovoce. Potraviny jsou klasicky doplňované po tak malých kouscích, že nelze jinak, než nestíhat. Ale prostě takový je místní mrav. 

Nás čeká celodenní výlet do národního parku na konci světa. Domluvený minibus nás doveze k nejjižnější poště Jižní Ameriky. Je to taková plechová bouda na kůlech na břehu zátoky Bahia Ensenada Zaratiegui. Otevírací hodiny jsou jasně napsané na dveřích, pokrytých cestovatelskými nálepkami. Akorát pošťák je asi nečetl. Razítko do pasu nebo na pohledy tedy nebude. 

Podél severního břehu zátoky Bahia Lapataia vede stezka Senda Costera. Za mě patří k nejhezčím, co se tu dá jít. Roztodivná vegetace, připomínající džungli se tu a tam otevírá ve výhledy na moře. Pro botaniky je to prostě ráj. A pro ostatní taky. 

"Podívej, jak tam visijó ty lišejníky"

"To by mě zajímalo, kdo to tam věšá. To muselo dát práci. A přitom taková blbost"

Najde se i pláž k otužileckému koupání. Předtím ale musíme najít Monču, která nás přehlídla při zkoumání kytiček a teď na nás způsobně čeká. Pár kolemjdoucích mi vyřídí vzkaz a tak se brzy šťastně shledáme. 

S dalšími odbočkami k nejrůznějším lagunám se pomalu dostáváme až na úplný konec panamerické dálnice. Nic tu není. Jen cedule a čekající minibusy. Necháme se vyfotit od pána a paní, jež nám svým držením foťáku nenápadně naznačuje, co si o nás myslí. 

Naše auto pojede v pět. To je akorát tak doběhnout ještě kilometr k majáku, vyfotit se na konci světa a uhánět zpátky do civilizace nakupovat suvenýry, plyšové tučňáky a vězeňská pyžama. 

Ushuaia dnes těží ze svého titulu “Fin del Mundo”. Dokonce i původ trestanecké kolonie se dá využít v prodejně suvenýrů. Plyšoví tučňáci přepadávají z regálů, ale já mám za úkol najít jednoho konkrétního. To se nakonec ukáže jako slušná bojovka, ale zadaří se. 

A na závěr? Přece turistika :-)

Závěrečná túra vede k vyhlídce na ledovec Glaciar Martial. Za svítání stoupáme nad město a lesní pěšinou si zkracujeme cestu a nadbíháme silničním zákrutám. S těmi se sejdeme na konci silnice v rozestavěném lyžařském středisku. 

Za uplynulý roku tu pokročili v místním rozvoji tak, že na turistické stezky zavedli vstupné a půlku z nich zavřeli. Vše má pod palcem soukromá firma, jak nám později vysvětluje paní v restauraci. Rovnou přikládá vizitku místní iniciativy, která s jejími postupy nesouhlasí. To se dozvídáme díky tomu, že jsme místo turistiky rozbagrovanou sjezdovkou dali přednost kávě u této dámy. Unikátní hrniček s tučňákem a “překlepem” v názvu města mi ale prodat nechce. Prý nesmí, aby z toho majitelé neměli ostudu. 

Sestup si zpestřujeme jinou túrou s vyhlídkou na město a svačinou ve vřesovišti. Zbytek odpoledne máme na nákupy, závěrečnou večeři a ještě závěrečnější večírek. 

Ráno už zbývá jen zabalit batohy a přepravit se na letiště. Čeká nás třicet hodin na cestě. Tři letadla, dvě přestupní letiště (naštěstí nemusíme v Buenos Aires přejíždět a rovnou přistáváme na mezinárodní), spousta hodin čekání, kruhy pod očima, ale…stálo to za to. Je to daleko, ale Patagonie je prostě krásná a ….zase někdy :-)

Zbývá jen poděkovat té nejlepší skupině :-)