Maria Waldrast nepatří mezi nejznámější výchozí body skialpových túr a ani Kesselspitze (2720 m) netrpí přílišným provozem. Pro mě je to sympatická a neokoukaná destinace. O to více zábavy i adrenalinu jsme si užili díky nástrahám, které nám skalnatý terén a mírný nedostatek sněhu přichystaly.
akce: 25.-26.1. 2020; text: Lucka
Leden je skoro pryč, ale na sníh byl zatím skoupý. Rakouské Alpy v nižších polohách vypadají jak na jaře. Za Innsbruckem leží pár zbytků v příkopech. „Na čem, sakra, budeme lyžovat?“ brzy vystřídá „Jak tam sakra máme vyjet?“, když se drápeme silničkou z Matrei am Brenner na západ. Maria Waldrast je nejvyšším poutním místem v Rakousku a jedním z nejvyšších klášterů v Evropě, založeného na místě se zázračnou vodou. Silnička, kterou bych si možná dala na starších lyžích, končí ve výšce něco málo přes 1600 metrů a z parkoviště vyjeveně koukáme na holou trávu v jižní straní za kostelem. Kromě kláštera, hotelu a domu pro krávy se svítícím betlémem je tu zázračná kašna, jezírko a start oblíbené sáňkařské dráhy, která se zběsilými zatáčkami podél silnice řítí čtyři kilometry zpět dolů do Matrei.
Přímo od kláštera vidíme horu, přezdívanou „oltář Tyrolska“, Serles (2717 m). Vápencová pyramida ukončuje hřebem, táhnoucí se mezi Stubaitalem a Wipptalem od Habichtu směrem k Insbrucku. Tu jsme si vybrali na sobotní túru. Bez pořádné přípravy, ale zvědaví, jestli si dáme ferratu s lyžemi na zádech, jako ta paní na obrázku z Bergsteigen.
Bohužel se nám to nepodařilo zjistit protože jsme si z vyšlapané cesty s nedostatkem sněhu naběhli do zkratky, která končila ve skalách. Ve snaze vyhnout se vytátým strouhám jsme se vrhli srdnatě vzhůru a doufali, že přetraverzujeme strouhu ve vyšším místě a mnohem lépe. Neklaplo to, ale aspoň jsme si před podobně vypečeným sjezdem z výšky vyhlédli hospodu Matreier Ochsenalm.
V neděli vyrážíme dřív, za hezčího počasí a s plány na vzdálenější Kesselspitze. Začínáme ze silnice z odbočky na Matreier Ochsenalm a stoupáme táhlým údolím na jihozápad do sedla Kalbenjoch. Klepeme si na čelo při pohledu na včerejší pokusy o Serles a o něco výš míjíme tu správnou odbočku doprava do sedla Serlesjoch.
Dnes ale pokračujeme pohodlně dál jednou z vyšlapaných stop až do sedla. Za terénní hranou mizí les a otevírá se výhled na okolní hory a Kalbenjoch. Těsně pod ním traverzujeme nepříjemně ufoukaný svah. U rozcestníku v sedle Kalbenjoch (cca 2200 m) svačíme a hodnotíme další trasu. Okolní nižší, ale skalnaté Peilspitze a Ober der Maurer moc schůdně nevypadají. Celkově by to chtělo trochu víc sněhu.
Když kolem nás proběhne dvojice místňáků, vydáme se za nimi naším směrem v domnění, že to nějak vymyslíme bez velkého sjíždění. Nakonec se na pásech sešoupeme mnohem níž, než jsme čekali. Pod jižní stěnou skalnatého žebra Kugelwand stoupáme širokým žlabem de sedla Kesselspitze. Najednou je na tričko a kdyby to šlo, tak i na trenýrky. Spodní část se jde celkem dobře. Do té doby, než nad sebou slyším šoupat sólo skialpinistu, jak traverzuje přímo pod skalami bez ztráty výšky. Ze sedla to vypadalo jako nesmysl, ale třeba si tamtudy budeme moct ušetřit metry na cestě zpátky...
Sklon svahu přitvrzuje a místy se lyže nepříjemně smekají. Z několika ani ne půlmetrových děr s potůčkem a trávou na dně mi naskakuje husí kůže. Dostáváme se za hranu a chvíli to vypadá na pohodlné stoupání. Týpek je daleko před námi a šlape dost svižně. Vyrážíme za ním pod další výšvih. Hrne se na nás mrak, ale rozhodujeme se pokračovat. Předpověď byla dobrá, tak snad zase odtáhne. Znovu se dostáváme do prudkého svahu s velmi proměnlivým sněhem, který jednou ujíždí pod lyžemi a o metr dál do něj nejde ani zapíchnout hůlka. Nadávky lítají vzduchem, ale moc to nepomáhá. Na dvou místech raději zouvám lyže a kopu stupy botami. O kus výš traverzuje dvojice, kterou jsme ani neviděli přijít a míří k horní části skalnatého žebra Kugelwand. Asi znají na sjezd lepší cestu, než tu jakou se hrabeme nahoru.
S vypětím sil se dostáváme do sedla mezi Kesselspitze a severovýchodním předvrcholem. Stejnou cestou odjíždí i ten sólista, co nás oběhl nad skálami. Ti to tady určitě dobře znají. Zkoumáme pohledem stopu nad skalní stěnou. Johny si libuje, že jízdou v jejich stopách se určitě vyhneme návratu přes údolí a nebudeme muset znova nandavat pásy a šlapat. Kříž je na dohled. Už jen pár otoček na tvrdém vyfoukaném sněhu. Závěr se hrabu raději skalkami. Nejraději bych ty lyže zahodila do údolí a málem se mi to povede. Necháváme je těsně pod vrcholem a ke kříži dojdeme krátkým hřebínkem. Mraky hrají s okolními vrcholy na schovávanou, ale nakonec jich dost odhalí. Koukáme na severovýchod na skalnatý Serles. Vlevo dolů je Fulpmes a zástavba údolí Stubaital.
Mám toho plný kecky, ale ještě se musíme dostat dolů. Jasně, že si ušetříme stoupání toho, co jsme sjeli na pásech a pošleme to za místňáky. Začátek vidíme a pak se uvidí. Traverzujeme podél vyjeté stopy s jednou nohou u ucha a staženým zadkem, že sníh uklouzne. Ta pravá legrace teprve přijde. Stojím na hraně hřebene Kugelwand. Dole před námi je sedlo, kam se chceme dostat. Až potud je všechno správně. Jednu mouchu to má. Špičky mi visí nad výtahovou šachtou a do ní vedou stopy. Sakra, tudy tedy jeli! No...tak snad to přežijem. Sešoupat pár metrů žlabu, kam se sotva vejdou lyže a pak traverz pod skálu. Běda muži, který pluží! Několik vystresovaných oblouků a situace se opakuje. Stopy vedou prudkým traverzem doleva. Dvě místa mi připomínají fotky bláznivých koz na hrázi přehrady. Proužek sněhu je tak na lyži a půl.
Další prudký kousek sjezdu a traverz doprava pod skálu do lepšího sněhu. Nejhorší je za námi. Ještě pár prudkých oblouků a traverz do sedla Kalbenjoch. Otočíme hlavy a nechápavě hledáme lajnu, co jsme právě projeli. Zase někdy vyrazíme za místňáky s tím, že „když to projeli oni...“ :-)
Už zbývá jen nenáročný sjezd něco přes šest set výškových metrů k silnici. Odměnou je nám asi sto metrů prašanu ve stínu skály. Přehoupneme se přes hranu a z kosodřeviny se postupně stává les. Snad ty stromečky uhnou, já už vlastní nohy moc neřídím. Brzy jsme na vyježděné cestě údolím a snažíme se nabrat rychlost na placku kolem hospody. Po běžkařské trati sjedeme až k silnici a můžeme si gratulovat :-)
A jak jsme se ponaučili pro příště?
Zase pořádně předem nastudujeme trasu a terén, do kterého se chystáme, jak je naším dobrým zvykem.
A až zase někde uvidíme stopy do neznáma, tak si dobře rozmyslíme, jestli se po nich vydáme. Co kdyby to byli skokani... :-)
Znovu se po výletě koukám na Bergsteigen a podle zmapovaných tras jsme zase tak špatně nešli.
Výstup (popsaný jako méně exponovaná alternativa) jsme přizpůsobili sněhovým podmínkám a sjezd jsme prostě i přes ne zrovna ideální sníh poslali tou náročnější variantou.