Monte Antelao, skalnatá pyramida v srdci Dolomit

Náročný výstup, který na davy netrpí.

07/ 2021; Lucka


Skalnatá pyramida se sněhovými poli pod vrcholem mě zaujala přesně před třemi lety na cyklistickém výletě. Z vyhlídky na silnici nad Cortinou jsem si tehdy vyfotila tuhle krásnou horu s tím, že dohledám jak se jmenuje a jak se na ní dá dostat.

Znovu v Dolomitech se dvěma parťáky mám teď šanci to zkusit. Po dlouhé zimě nahoře pořád leží dost sněhu, tak s sebou balíme mačky, cepíny a notnou dávku respektu. S Johankou přečkáme deštivou noc na parkovišti nad San Vito do Cadore, odkud ráno vyrážíme.


Budík zvoní nemilosrdně ve čtvrt na pět. Je skoro jasno. Vedle nás opravdu parkuje černé auto a uvnitř se svítí. Martin dojel asi o půlnoci. Přes ten slejvák a tvrdý spánek jsem nic nezaregistrovala.

Pomalu svítá. Snídáme a vytahujeme předem sbalené batohy. Martin si ještě vaří, takže jdeme napřed. Jak už je dobrým zvykem, doběhne nás brzy. Stoupáme pohodlně štěrkovou cestou a sjezdovkou k chatě Scooter-Palatini.

Než doplníme vodu a popovídám si s chatařem, dorazí Martin. Nahoru na Antelao ještě moc lidí nechodí, protože je tam spousta sněhu. Teď tam míří chlapík v modré bundě, kterého jsme zahlédli nad chatou stoupat do sedla. Máme být opatrní a kdyžtak se včas otočit. Jasně, na tom jsme se přece dohodli.


Stoupáme pěšinou, klikatící se v suťovisku až na rozcestí v 1870 metrech a pak dál traverzem do sedla Forcella Piccola (2120 m). Tak to bychom byli výškově v polovině, ale legrace teprve začíná. Chlapík v modré bundě tu čeká na dceru, co přichází z Rifugio Galassi s přítelem. Výstup na Antelao mají tihle Němci jako tréning na Mont Blanc. Už si prý rezervovali guida.

Jdu se podívat na tunel, vytesaný do skály kousek od sedla. V nouzi by se v něm šlo schovat před rozmary počasí. Vedle pod kameny si tu schováváme láhve s vodou na zpáteční cestu a vyrážíme kousek za německou trojicí. Hned nad sedlem nás zdrží stádečko kozorohů. Pasou se na nejvyšší možné trávě a my jsme jim celkem ukradení.


Dál už jen suť a první sněhové pole. Za ním je terasovitá skála, která nás podle popisu čeká. Traverzujeme k ní šikmo vzhůru. Zatím jdeme bez maček, ale raději s cepíny v ruce. Přeci jen je to dolů celkem sešup. Německé trio se nechá předejít a chvíli pokračuje v našich stopách. Mačky s sebou vůbec nemají. Už jsme dávno na skále a oni pořád cosi řeší na sněhu. Zbytek dne už je nepotkáme.

Výšvih na hřeben vypadal horší, než je. Sem tam červený flek na skále, občas mužíček, díky nimž víme, kudy jít. V podstatě cik-cak po policích a terasách. Jde se pohodlně, ale samozřejmě to vyžaduje jistou dávku opatrnosti. Za mokra by to byla jiná pohádka.

Ve výšce asi 2500 metrů se dostáváme na hřeben. Když se rozkoukáme, cesta vede tak nějak vzhůru po pravé straně široké nakloněné plotny, občas trochu sutí.


Asi od 2850 leží sníh. Dostáváme se na obrovskou šikmou plochu se skoro pětačtyřicetistupňovým sklonem, která pokračuje doprava dolů. Na naší úrovni se masa sněhu roztrhla a popojela po hladké skále. V rozšklebené rybí tlamě teče po hladké skále voda. Jen doufám, že horní část už dnes nikam nepojede.

Bereme si mačky a stoupáme cik-cak k další skále o nějakých 150 metrů výš. Tu oblézáme zprava a pak z nepříjemné suti vystoupáme na hřebínek. V jednom místě je pár metrů komínů jistěného erárním lanem. Zbývá pár metrů k vrcholovém kříži.


Podle knížky jsme letos první Češi. Mám radost, že jsem se konečně dostala na kopec, která jsem si vyhlédla před třemi lety ze silnice. Teď tu stojíme u jednoduchého ocelového kříže a máme Dolomity jako na dlani. Mraky střídavě odkrývají protější Monte Pelmo, Tofany, či masiv Sorapis. Kolem vrcholu je množství pamětních dešticek.



Ve dvě se balíme k odchodu. Čeká nás dlouhý a náročný sestup, vyžadující velikou dávku opatrnosti. Cesta je celkem značená červenými fleky na skále, ale i tak se jednou musíme kousek vracet. Bez těchto nenápadných teček by orientace byla peklo.

Sejít sněhovou plotnu je mnohem příjemnější, než kdyby byla holá. Odhaduji, že dalších pár týdnů tu budou neschůdné zbytky klouzajícího sněhu, než skála k podzimu oschne.

Scházíme i spodní suchou část a v labyrintu polic z hřebene do sněhového kotle se znovu kousek vracíme, když mineme otočku o 180 stupňů.

Sněhové pole elegantně sjíždíme po patách, kam až to jde, což výrazně ulehčuje sestup do sedla. Teprve tady, zpátky na Forcella Piccola máme za sebou všechny technicky obtížné části. Lahve s vodou, schované od rána se hodí. Odpočíváme na sluníčku v trávě.


Čeká nás ještě výškový kilometr k autu. Nejdřív suťoviskem k chatě Scooter-Palatini a pak po cestě. Po čtrnácti hodinách jsme zpátky u auta. Pěkný výlet to byl. Hledíme zpátky vzhůru na impozantní pyramidu, jako kdyby ani nebylo možné, že jsme před pár hodinami byli tam nahoře.

Podmínky nám přály a my to zvládli bez komplikací. Kdyby hrozilo mokro, námraza nebo snížená viditelnost, asi bych si výstup rozmyslela...