Jak jsme vylezli na Schussgrubenkogel 3211 m a Wilder Pfaff 3456 m a jak jsme zanechali pytel na nejvyšším vrcholu Stubaiských Alp, Zuckerhütl 3507 m. Ten leží v Tyrolsku u hranice s Itálii. Název Zuckerhütl se dá přeložit jako Cukrový klobouk a my si na tomhle cukříku vylámali zuby.
Akce 18. 7. 2020 ; Text: Johny OUTVER
Pár dní před odjezdem měníme plány podle předpovědi počasí a volíme bez větší přípravy za cíl Zuckerhütl. Jako nástup vybíráme Sölden v Ötztalu. Předpověď počasí z české appky windy nám dává limity, může poprchávat a vrcholové partie budou často v mracích, takže bude bílá tma. Volíme tak přespání na horské chatě Hildesheimer Hütte DAV 2850 m, odkud bychom měli mít dobré výchozí podmínky i pro případ nepřízně počasí. Budeme totiž chodit po vyznačených cestách a vyšlápnutých pěšinách ve sněhu ve výškách nad 3000 m.
Do Söldenu přijíždíme v pátek před půlnocí, vyjedeme kousek nad městečko až k závoře, za kterou můžou jen vyvolení a horská "MHD". Ráno nás budí pendlující čtyřnápravové náklaďáky, které odněkud nad námi odváží hlínu a suť. Po osmé hodině vycházíme s bohatě nabalenými batohy, ve kterých máme k výbavě na ledovec přibalené i spacáky, protože proticoronové opatření zakazuje použití obvyklých dek na chatách.
Cesta údolím Windache je pohodová, trochu kličkujeme mimo hlavní cestu, protože na ní bourají skálu, kterou odváží zmíněné náklaďáky. V chatě Fiegls Gasthaus si dáme polévku a kávičku a pokračujeme skrze kravskou ohradu dál až k odbočce vlevo do cesty v prudkém svahu. Ta vede zhruba pod zásobovací lanovkou na naši chatu. Stoupáme svižně, trénink ze stezky, kdy jsme si v Beskydech střihli za devět dní 290 km na těžko, je poznat.
Kolem druhé jsme na chatě a informace, že my jsme ti z Prahy nás jednoznačně identifikuje. Dostáváme nejodlehlejší vychlazený pokoj asi pro dvanáct lidí, kde budeme sami. Najíme se, ochutnám čepovaný weizen a po třetí hodině vyrážíme na přilehlý vrchol Schussgrubenkogel 3211 m. Viditelnost je furt přijatelná, je oblačno, slunce to už ovšem zabalilo. Postupně se nasoukáme do teplejšího oblečení, dojde i na čepice a tenké rukavice. Jdeme značenou vychozenou cestou a následně odbočujeme vlevo a stoupáme pěšinou. Když se dostaneme k závěrečnému kamenitému hřebeni, přijede mrak a viditelnost je hned sotva patnáct metrů.
Fajn, třeba to zase odjede a budou výhledy. Hřeben a šutrovatý traverz pod ním je docela zákeřný a hledáme cestu metodou pokus omyl.
Po pár pokusech dojdeme ke kříži a za odměnu se nám zředí mrak na viditelnost padesát metrů a přestane foukat. Na oslavu si dáváme čokoládu.
Pár fotek ničeho s našimi siluetami a otáčíme. Sestupujeme v mlze a doufáme, že tímhle jsme si už špatné počasí vybrali. Cestou ještě odbočíme ke křížku nad chatou, kde už je viditelnost lepší.
Před sedmou jsme na chatě a po večeři jdeme do knajpy na dva weizeny. V knajpě je plno a poměrně se tady paří, mastí se tu karty, zábava je v plném proudu. Zajímavé je, že jsme za celou dobu nepotkali nikoho z Česka. Venku je mezitím úplně bílo a sráží se deštík. Po deváté začínají partičky a dvojičky končit, chatař jim k účtence dává jako bonus panáka a to i sobě, VHT párty jak má být :-) My máme s panákem smůlu, naše útrata za 44 éček i s noclehem je asi silně pod průměrem.
Spíme dobře a budík pět minut před pátou nás probouzí natěšené na výstup. Venku počasí vypadá slušně a podle windy bude ještě lepší. Mezi desátou a dvanáctou by mělo být okno, kdy nebudou vrcholy v mracích. Od chaty jdeme po značené cestičce. Začneme sestupem k jezírku s čirou vodou a dál sestupujeme zajištěným kluzkým traverzem až ke strmému potoku Gaisbach, ten překračujeme po sněhovém zákrytu a za ním už konečně stoupáme a traverzujeme střídavě sněhem, střídavě pěšinou nebo po balvanech.
Ve výšce 3050 m se vyhoupneme na ledovec a po něm stoupáme k sedlu Pfaffenjoch v 3190 m, které je mezi kopci Aperer Pfaff 3353 nalevo a Pfaffenkogel 3366 napravo. Na ledovci je pěšina, ledovec je pod sněhem a je kompaktní. Vystačíme si s návleky.
Přelezeme přes pár kamenů v sedle a na další kus ledovce nazujeme mačky, jde se již ve větším sklonu a bude to na nich rychlejší. Mezi tím přijede mrak a mi v bílé tmě jdeme po pěšině a orientujeme se podle mapy.cz appky v mobilu. Postupně oblečeme péřovky a membránovky, fouká a mrzne, pěkný červenec. Stopy nás dovedou přes sedlo Pfaffensattel 3290 m k úpatí kamenné homole na Zuckerhütl.
Do vrcholu ve výšce 3507 m nám chybí asi 150 m. Odložíme hůlky, vezmeme cepíny a koukáme kudy se vydat. Žádnou jasnou výstupovou lajnu nevidíme, taky je viditelnost asi patnáct metrů, windy to netrefila, jdeme tedy na pocit. Terén je prudký, vyskládaný z balvanů, plochých často volných kamenů a sutě. Aktuálně doplněno sněhem, vodou a ledem. Na kamenech jsou i decimetrová namrzlá sněhová žebra. Je to poměrně boj, často cosi jako bouldering v mačkách s cepínem, kde je nám žíněnkou několik desítek metrů skály. Často se vracíme a hledáme jinou cestu, všechno je na hraně, všechny obtížné přelezy budeme muset zase slézt.
Viditelnost je furt mizerná, GPS nás trolí, v husté mlze má problém, výška na hodinkách se s mapou neshoduje. Vypadá to podle techniky, že vrchol je coby kamenem dohodil nebo taky doletěl vrtulí ... asi, pak se dostáváme do zapeklitého místa. Sněhové pole nad námi je krystalový sníh na kamenech, to mačky moc neumí a traverz do boku je po šikmých deskách s ledem a sněhem bez jakýchkoli chytů kolem. Už mě došla chuť na další souboj a gentlemansky dávám možnost Lůce to dorazit. Trochu se povrtá ve sněhovém asi padesát stupňů šikmém poli a shodneme se, že co je moc, to je moc.... návrat.
Je to stejně nepříjemný jako nahoru, jen s tím bonusem, že nevíte, kam jste právě pod přelezem zasekli mačku. Pár vyhrocených momentů okoření sestup, a nakonec jsme zpátky na sněhu pod kopcem. S úlevou si plácneme a dumáme, do čeho že jsme to vlastně naběhli, je to přeci chozený vrchol.
Z mlhy se vynoří trojce mlaďasů, probereme náš neúspěch a oni konstatují, že výstupovou značenou cestu nedávno zničil landslide. Aha, tak to už začíná mít logiku, dvě značky jsme viděli, ale po nich jít... leda že by to byla ferrata. Lůca si vzpomíná, že včera před chatou byla parta lumberman týpků, co si balila kuřivo. Ti nám říkali, že Zuckerhütl je nelezitelnej, protože jsou všude volné kameny. Prý raději ať jdeme na kopec vedle, na Wilder Pfaff, o kousek menší a v pohodě lezitelný.
Tak si jdeme spravit náladu na Wilder Pfaff do 3456 m, přes který vede hranice s Itálií. Je to cesta po sněhu a v jednom místě pěkně strmá. Proti nám sestupuje vláček tří Rakušanů, "ukázkově" navázaní, takže pád jednoho znamená divokou jízdu dolů všech tří a nás si cestou naloží.
Výrazně se lepší viditelnost a my vidíme vrchol, tentokrát je kříž na kamenném brdku, na ten se dá vyjít s rukami v kapsách. Z vrcholu vidíme Cukrovej klobouk, sakra naše lajna fakt končila těsně pod vrcholem, to naštve. A taky naštve, že se na vrchol derou ti tři týpci, jdou úplně zleva od naší lajny, to jsme jim tak nějak doporučili, jako třeba to tamtudy bude lepší. Navíc vidí, kam jdou, bílá tma je na chvíli pryč, a dokonce vidíme i slunce. OK, tak příště, no... Taky konečně vidíme okolí a ledovec, všude pěšiny, je to tu hodně chozené. Všude chodí svázané skupinky od dvou do patnácti lidí.
Vracíme se, za zády se na obloze začíná formovat mordor, bonus bouřky si necháme rádi ujít. Čeká nás jen sejít dva tisíce metrů. U chaty dobalíme a za odměnu si dáme horkou čokoládu. Sestup do údolí se vleče, v údolí je sluníčko a je na triko.
V sedm večer jsme u auta, noční návrat je tak jistý. Tři tisíce metrů nahoru a dolu během dvou dní, slušný, v kanceláři se budu učit chodit :-)
Mapa výstupů:
