Silvretta je pohoří na Rakousko-Švýcarské hranici s nejvyšším bodem ve výšce 3411 m Piz Linard na Švýcarské straně. Na vrcholu Dreiländerspitze se potkávají hranice hned tři. V rámci Rakouska se tu oddělule Tyrolsko od Voralberska.
Ze severu je Silvretta přístupná po silnici Silvretta Hochalpenstrasse, která jí také vymezuje. Pro skialpinisty je toto ledovcové pohoří jednou z nejvyhlášenějších destinací.
akce: 7.-9.2. 2020, text: Lucka
Po sněhové nadílce z minulého víkendu se situace pomalu uklidňuje, teploty zlidšťují a lavinové nebezpečí klesá. Víkend slibuje luxusní počasí, tak si ho prodloužíme o pátek. Ve čtvrtek večer vyrážíme přes Plzeň, nakládáme Pavla a v počtu tří kusů míříme skoro až na konec Rakouska.
Jedno z možných výchozích míst pro skialpové túry je vesnice Galtür, respektive Jamtalhütte (2165 m) umístěná o deset kilometrů dál na jih v údolí Jamtal. Na přibližně šest set výškových metrů mírného stoupání vyrážíme po mrazivé noci na parkovišti.
Jamtalhütte je oblíbená základna pro skialpové túry. Otevírají až za týden, podobně jako Wiesbadener Hütte ve vedlejším údolí, kam se chystáme dnes dojít přes sedlo Obere Ochsenscharte. Cesta, která jindy bývá projetá rolbou až k chatě je zatím opuštěná a kolem nás nikdo.
Stoupáme zpočátku po skůtrové cestě, později vyšlapanou stopou podél potoka Jambach. Před mámi se postupně otevírají výhledy na ledovec Jambach obklopený skalnatými třítisícovkami. Z prudší východní strana údolí se místy vysypaly krátké laviny, které nový sníh úplně nepřekryl. Oblohu nekazí jediný mráček a začíná se oteplovat. Pohybujeme se pomalu, nevyspání je znát a forma se fláká někde v údolí. Ověřujeme winterraum na Jamtalhütte a měníme plány. Kolem poledne dorazíme na otevřený winterraum. Zatím jsou obsazené dvě postele a podle plechovky s nápisem Kozel tušíme, že se večer domluvíme po našem.
Rußkopf 2693 m
Část zátěže necháváme na chatě a vyrážíme na krátkou túru za slunečného odpoledne. Prvním vrcholovým křížkem, který zaujme při pohledu z chaty je Rußkopf (2693 m). Ti dva, co ještě neznáme vyšlapali tím směrem stopu, tak se jí nestydíme využít. Skalky, na které celou dobu hledíme, obcházíme z východu a k vrcholovému kříži přicházíme v pohodě na lyžích. Na samotném vrchol trčí ze sněhu několik vysokých mužíků a kousek pod křížem vykukuje střecha malého kamenného přístřešku.
Čas je tak akorát na návrat. Sjedeme kousek na pásech a ještě mírně stoupáme směrem ke Gamsspitze, abychom se napojili na sjezdovou trasu ledovcem. Sněhové podmínky jsou naprosto luxusní. Dostáváme se do údolí pod chatu a na závěrečných pár metrů nasazujeme pásy.
Kromě dvou dalších Čechů dorazí později ještě dvojice Rakušanů, z nichž jeden má problém s lepidlem ze stoupacích pásů. To mu zůstalo na skluznici a on šel ve sjezdu pěšky jak běžkař, co netrefil klistr. Ptá se, jestli nemáme benzínový vařič. Po chvilce vysvětlování, že nechce lyže nahřívat, ale lepidlo rozpustit, nabízí jeden z Čechů část ze své železné zásoby rumu. Chlapci ukazují fotky z Wiesbadener Hütte, kudy procházeli. Někdo nezvládl zavřít dveře a uvnitř to vypadá jako v pohádce o sněhurce. Kdybychom tam zvládli dojít, čekalo by nás pár hodin s lopatou jako bonus.
Hintere Jamspitze 3153 m
V sobotu vyrážíme na oblíbenou Hintere Jamspitze (3153 m). Stoupáme údolím pod ledovec Jamtalfernet. Dlouho se držíme ve stínu okolních třítisícovek. Hintere Jamspitze se schovává nalevo za svou náročnější sestrou. Přímo před námi se tyčí skalnatá severovýchodní stěna Vordere Jamspitze. Ta je od našeho cíle oddělena sedlem Jamjoch (3078 m).
To už se pohybujeme na sluníčku a u vrcholového kříže vidíme několik rychlejších skialpinistů. Někteří vyšli na lyžích až nahoru. My je necháváme kousek nad sedlem a zbývající metry v ufoukaném zledovatělém sněhu docházíme na botách. To už máme vrcholový kříž pro sebe včetně nekonečných výhledů na zasněžené vrcholky Rakouských a Švýcarských Alp. Sedíme přímo na státní hranici, která kopíruje ostré hřebeny. Dál na západ se táhne přes Dreiländerspitze, Piz Buin a Silvrettahorn.
Sjezd po ledovci si náramně užíváme v příjemném prašanu. Takové podmínky se povedou málokdy. Odpoledne se věnujeme intenzivnímu odpočinku na chatě, protože ten je také potřeba. Z údolí mezitím přijela rolba a v chata nad námi už se připravuje na sezónu. Možná i díky tomu jsme za tak krásného počasí na winterraumu sami. Přeci jen je první polovina února. Až po nás přijde chatař do prázdného winteraumu, aspoň najde krásně uklizeno.
Dreiländerspitze 3197 m
V neděli ráno vyrážíme brzy, abychom si usnadnili dlouho cestu domů. Ještě s čelovkami klouzáme na pásech k potoku a stoupáme stejnou trasou jako včera. Místy je v stopa docela zafoukaná. Pod Vordere Jamspitze se tentokrát dáváme doleva a po ledovci míříme do sedla Obere Ochsenscharte (2970). Vordere Jamspitze obcházíme ze severu a západu, takže se stále pohybujeme v jejím stínu. Tu už se ale přímo před námi tyčí skalnatá pyramida Dreiländerspitze. Přes úzké sedlo přetéká sněhová převěj, na kterou se dostaneme celkem snadno z boku.
V sedle nás na chvíli čeká sluníčko a závětří. To využijeme k rychlé svačině, oblečení sedáků a nasazení haršejzen. Otevírají se další výhledy na údolí Ochsental, zakončené ledovcem Vermuntgletcher, pod kterým se ve výšce asi 2450 m nachází chata Wiesbadener Hütte.
My pokračujeme do strmého západního svahu, kterým se dostáváme na hřebínek. Poslední metry na lyžích by se bez haršajzen šly asi dost špatně. Na hřebínku necháváme lyže a s mačkami a cepínem pokračujeme prudkým sněhovým svahem k vrcholovému hřebínku. Tam schováváme hůlku a pokračujeme skalkami k vrcholu. Míjíme pár dobře vypadajících nýtů. Největší paráda přijde úplně na závěr v podobě několika lezeckých kroků přes malé sedélko a na skalnatý vrcholek. V téhle části jsem ráda, že mě Pavel zajistí.
Kolem kříže je místa poskrovnu, tak se tu moc nezdržujeme. Kovová deska, připomínající volant značí hranice tří zemí (drei länder) Tyrolska (Rakousko), Vorarlberska (Rakousko) a Graubündenu (Švýcarsko). Švýcarská strana už se topí v oparu a zvedá se vítr. Na Evropu se prý řítí vichřice jménem Sabina. Slézáme a scházíme k lyžím. Svačinu odkládáme do sedla, ale to se mezitím proměnilo ve větrný tunel. Voláme Johnymu, který se necítil dobře a zůstal na chatě, abychom upřesnili čas domluveného srazu u potoka. Ten nám moc pomůže svezením zbývajících věcí z winterraumu a ušetří stoupání na pásech k chatě.
Zbývá už jen sjet údolím do Galtüru. Celá cesta už je projetá rolbou, tak i rovinky a mírné vlnky jdou celkem dobře odbruslit. Ve vesnici vládne příjemné jarní počasí. Tipovala bych tak velikonoce. U auta jsme s časovou rezervou a odjíždíme s tím, že jsme tu určitě nebyli naposledy.
odkazy: