Výstupem na Wildspitze a sestupem mezi kravinci jsme uzavřeli letošní lyžařskou sezónu. Máme s sebou hromadu vybavení a já si tak nějak matně vzpomínám, že nad Kühtaií je ferrata, kde jsme se i v létě brodili sněhem. To zní jako dostatečně hovězí nápad, abychom to zkusili projít teď.
Akce: 7. - 8. 5. 2018, text: Lucka
S lany a mačkami v batohu vyrážíme slunečným ránem z Kühtaiského parkoviště. Jsme tu sami. Lyžařský areál je dávno mimo provoz a sezónní rekonstrukce ještě nezačaly. Stoupáme tak nějak podél lanovky Drei Seen Bahn, jak nás zbytky sněhu pustí. První polovina je skoro suchá, nahoře se hodí návleky.
Míjíme horní stanici lanovky a před námi se otevírá sněhový kotel obklopený skalnatými hřebeny. Zprava začíná hradbu Neunerkogel a přes sedlo pokračuje Pockogel (2807 m), kam míříme, a Windegg. Vlevo pak Plenderesseekopf a Gaiskogel. Svah pod sedlem mezi Windegg a Gaiskogel je pomalovaný vlnovkami lyží posledních nadšenců, kteří ještě neakceptovali příchod jara. Čím výš jsme, tím víc jim závidíme. Boříme se po kotníky...po kolena...po pás...
Podaří se stoupat po pásu skalek a suti s vytátým sněhem. Vpravo nad námi vyhlížíme nástup do Kühtai Panorama Klettersteig. Civíme na tmavou skálu, stoupáme výš a zase se vracíme. Hledáme, kde se zablýskne nějaké železo a čas běží. Konečně spatříme ocelová lana asi padesát metrů nad nástupem. Brodíme se sněhem tam, kde by měla začínat.
První lano už je kousek. Traverz přes skalku s převátým sněhem. Šutry se drolí jen jak se na ně člověk podívá. Beru cepín a vytvořím něco jako zákop, abych se dostala k začátku železné cesty. Kousek nad sebou jí vidím, pak lano mizí pod další závějí. Je čas se rozhodnout. Jsou dvě odpoledne, obloha nad námi tmavne a topo slibuje minimálně dvě hodiny na drátech. Těžko odhadnout, kolik zákopů budeme muset ještě vyrobit. Zbytky rozumu vítězí nad výborným nápadem a volíme plán B. Podíváme se na vedlejší kopec.
Vlastními stopami se vracíme do rokle a vyšlapeme si novou cestičku do sedla (cca 2650 m). Dáváme se doleva a celkem snadno stoupáme po hřebínku. Cestička střídá drobné skalky a zbytky sněhu. Brzy stojíme u vrcholového kříže na Gaiskogel (2820 m), tedy dokonce o kousek výš, než plán A.
Vyhlídky stojí za to. Kolem nás probíhá souboj posledních záchvěvů zimy s přicházejícím jarem. Naváté zásoby sněhu se střídají s holými místy a svahy připomínají stádo zeber. Nad Ötzem prší.
Máme štěstí, ale nechceme ho pokoušet moc. Nebe kolem hraje odstíny tmavomodré a šedé. Mažeme dolů. Prudší úseky jedeme po patách v rozměklém sněhu, Roviny se boříme i po pás. Tři kroky po povrchu a při čtvrtém zmizí celá noha tak, že kdyby člověk neměl druhou, koukala by z něho možná hlava. Vybíráme si bílá místa na sjezdovkách, ať dokloužeme dolů snadněji. Přecházíme dřevěný most, po kterém celou zimu jezdily rolby. Johny zapadne jako už dnes tisíckrát, ale tentokrát noha mizí v díře mezi prkny. Fuj, vypadá to hrozivě, ale naštěstí si odnese jen památeční modřinu. A nakonec jsme ani nezmokli :-) Videjko :-D
Jubiläums Klettersteig "Lehner-wasserfall"
Na závěr prodlouženého víkendu máme výborný tip na ferratu. Něco krátkého v údolí, abychom brzy vyrazili ku Praze. Jubiläums Klettersteig "Lehner-wasserfall" je klasická krátká ferrata moderního ražení. Nástup blízko od parkoviště plného cedulí s návodem na oblékání sedáku. Skoro se mi do takové atrakce ani nechce. Naštěstí je na davy ještě brzy.
Od parkoviště stoupáme vyšlapanou pěšinou podél burácejícího potoka. Míjíme dřevěný náhon a za dvacet minut jsme u prvních ocelových lan. V jednoduchém začátku předcházíme pár rodinek na výletě. Cesta se rozdvojuje. Vetšina jde doprava, značeno max C. Šipka doleva slibuje Extrem variante. To stojí za pokus. Lana traverzují blíž a blíž k vodopádu. Skála je úplně zmáchaná odstřikující vodou a my pomalu chápeme, proč se tudy nechodí. Cesta není náročná technicky ani lezecky, všude je hromada kramlí. Ty vedou přes několik převísků zpestřených studenou sprchou. Hlavní proud se valí hned vedle nás a ty "drobné spršky", co odletují nás celkem slušně zchladí.
Dolézáme k můstu, odkud voda začíná padat mezi skály. Tady ferrata přechází soutěsku po ocelových lanech nad vodou. Kdybychom dávno nebyli mokří až na kůži, zvedal by průvan od valící se vody vlasy i pod helmou. Ještě pár dávek rovnou do bot a jsme na konci. Na vyhlídkové plošině vylíváme boty a ždímáme oblečení.
Chvíli po nás přijde trojice Rakušáků, kteří přišli odkudsi z lesa a odvážili se na lanový most. Výskají pod studenou sprchou a pak se převlíkají vedle nás na plošině. Ptám se, kolik vody tu bývá v létě. "no...v srpnu tak třetina. A to je tu ještě varianta..." - "jo, tu jsme právě prošli". Nevěřícně kroutí hlavou, ale když vidí naše rozvěšené oblečení, jen se směje.
Vzhledem k dostupnosti tu v létě bude dost rušno, ale jako jarní očistu můžu vřele doporučit :-)