Skialpová Silvretta na víkend

Je to sice dál, ale za to…za to to stojí. Počasí akorát tak na jarní opalovačku a sníh v dobré podmínce. Prostě jarní Jamtal. Jamtalhütte, Jamspitze a pak ještě Dreiländerspitze. 

03/2026

Jméno Silvretta je se skilapy spojeno asi tak od doby dinosaurů. Pohoří, rozkládající se na devíti stech kilometrech čtverečních mezi Rakouskem a Švýcarskem je vyhlášenou oblastí pro skialpinismus a ledovcovou turistiku. Rakouská část se skládá z několika údolí, mezi nimiž lze uspořádat vícedenní přechod mezi chatami.  Každá z nich se dá využít jako základna pro výlety nalehko.

Tak funguje i Jamtalhütte (2165 m), spravovaná Švábskou sekcí Německého alpského spolku. Byla postavena v roce 1882 a rekonstruována v roce 1999 po lavinových neštěstích. Chata je poměrně velká. V sezóně ubytuje 250 návštěvníků a v době uzavření má otevřený winterraum.Součástí komplexu je výcvikové středisko horských záchranářů a Alpského spolku v samostatných objektech. Z terasy máme výhled na většinu vrcholů, kam můžeme vyrazit na jednodenní výlet.

Přístup na chatu je z vesničky Galtür. Parkovat se dá podle stavu silnice buď dole ve vsi a nebo na vyšším parkovišti. Co auto nevyjede, dojde se na pásech po urolbované zásobovací cestě. 

Víkendový výpad

Bereme to trochu zrychleně. V sobotu ráno vystupujeme z auta dole ve vesnici, protože aktuálně se dál vyjet nedá, Tedy možná by se dalo ještě kousek, ale parkoviště je pod sněhem a až ta zmrzlá krusta zítra odpoledne rozměkkne, už bychom se nevrátili. Lyže nazouváme ještě ve vesnici, pak je zase zouváme, přejdeme pár bočních ulic a od horní odbočky už pohodlně šoupeme na pásech. 

Dva týdny zpátky se po výrazném sněžení lavinová mapa Alp zbarvila do červena, ale mezitím stihla zase vyblednout. V údolí přecházíme několik starších lavin vysypaných z bočních svahů. Některé jsou poznat spíš už jen podle oškubaných  větviček a toho, že v horní části žlabu chybí sníh. Přes všechno už jezdí rolba. 

Behem rána dojdeme na chatu, nahlásíme se v počtu tří kusů a necháme tu pár přebytečných věcí. Svoje vložky do spacáku musíme povinně vložit na dvacet vteřin do mikrovlnky, která je připravená hned u dveří. Prý je to opatření proti blechám, co už tři roky dodržují všechny okolní chaty. Od té doby prý žádné blechy nejsou. Ptám se, jestli předtím byly. “To nevím, jsem tu tři roky” odpovídá mi chatař. No hlavně že nemusíme zouvat lyžáky a mikrovlnit ponožky.

Dvě Jamspitze

Občerstveni a odlehčeni vyrážíme na dnešní túru. Stojíme na terasa chaty, díváme se dopředu do údolí a přímo před sebou vidíme dvojici vrcholů Jamspitze. Vpravo v popředí vystupuje skalnatý Vordere Jamspitze (3176 m). Výstup na ní je náročnější. Vlevo za ní se schovává Hintere Jamspitze (3153 m), Ta se chodí častěji a všichni jsme tam už aspoň jednou byli. 

Od chalupy sklouzneme k vyšlapané cestě a pozvolna stoupáme k ledovci Jamtalferner. Směr je jasný, viditelnost dobrá a výběr z několika vyšlapaných stop dává téma k diskuzi, která bude lepší. Většinou je to úplně jedno. Všechny vedou do…no tam ne, ale do sedla Jamjoch (3065 m), kde v narůstajícím sklonu začínáme pociťovat výšku a zkrácený spánek předchozí noci. 

Podcházíme východní stěnu Vordere Jamspitze a ze sedla se dáme nalevo na Vordere Jamspitze. Na lyžích vystoupáme tak vysoko, jak nás sněhové podmínky pustí. Tedy skoro až ke kříži. Při větším množství sněhu bychom se nezouvali vůbec, později na jaře naopak už kousek nad sedlem. 

Přichází čas na svačinu a vyhlídky. Svítí sluníčko a nefouká, je krásně. Na protější Vordere Jamspitze vidíme vyšlapanou stopu. Sice toho máme plný kecky, ale když to zrovna vypadá tak dobře…

Sklouzneme do sedla a držíme se po levé straně, abychom traverzovali co nejvýš. Až pod skály to jde na lyžích, zbytek na mačkách. 

V prudkém svahu je sníh rozbředlý pod slunečními paprsky a po chvíli stoupání se roztékáme taky. Netrvá to dlouho a jsme na vrcholovém hřebeni, po kterém dojdeme pár metrů je kříži. 

Zpátky stejnou cestou a hurá do lyží. Následuje sjezd na chatu a zasloužená večeře. 

Vrchol tří panství 

V neděli vyrazíme na nejvyšší a nejoblíbenější vrchol, který se běžně chodí z Jamtalhütte. Tři země v názvu hory připomínají, že Dreiländerspitze (3197 m) leží přímo na jejich trojmezí. Kovová deska u vrcholového kříže značí, kde se potkávají hranice rakouských spolkových zemí Tyrolsko a Vorarlbersko se švýcarským Graubündenem. 

Z chaty startujeme klasicky středem údolí a pod skalním žebrem Vordere Jamspitze se dáváme doprava vzhůru. po ledovci. Skalnatý vrchol se tyčí přímo nad námi, ale výstup nebude tak náročný, jak z této strany vypadá. Vrcholový hřebínek zatím nevidíme. 

Nejdřív musíme přejít sedlo Obere Ochsenscharte (2955 m), což je vlastně takové svačinové místo. Tentokrát jde v pohodě vyjít i na lyžích. 

Ze sedla se nám otevře krásný výhled do vedlejšího údolí Ochsental, nad nímž se tyčí Piz Buin (3312 m). Výstup na něj by znamenal sjezd téměř až k Wiesbadener Hütte. 

Z Obere Ochsenscharte traverzujeme přibližně jižním směrem a podcházíme skalní žebro. Dobře si vzpomínám, jak se mi vymrzlý traverz nelíbil, tak nasazují haršajzny rovnou a později jsem za to rozhodnutí ráda. 

Přecházíme jedno staré laviniště a ve strmém severozápadním svahu traverzujeme pod vrcholový hřeben. A to je to místo, kde se sice nenavážeme, ale necháme tu lyže a sál stoupáme po hřebeni už jen s mačkami a cepínem. Postupujeme mezi skalami a občas se vyhýbáme těm, co měli na dnešek stejný nápad, ale už jsou dolů. Není jich málo. Místní guidi tahají lano mezi občasnými nýty.

Na závěr přichází třešnička v podobě asi třimetrového sestupu, krátkého traverzu a výšvihu na vrcholovou skalku. Skřípání maček o skálu přehlušujeme hlasitým vyprávěním vtipů. 

Jsme na vrcholu. Pod nohama máme kulatou desku, připomínající logo jedné nejmenované automobilky. Nápisy zmiňují země, jejichž hranice se tu potkávají. Výhledy jsou ale na všechny strany stejně krásné. 

Slézáme odkud jsme přišli a na konci hřebínku zažíváme lehký dopravní kolaps, když si chceme vyzvednout lyže. Následuje sjezd. Nejdřív prudší, potom mírnější až pod chatu. 

Ráno jsme si to nechali pár nepotřebností, tak se musíme vyškrábat těch pár výškových metrů že dna údolí. Po svačině zbývá už jen dlouhý sjezd údolím. Naštěstí to docela jede. Sněhu už není moc, ale na dojezd k auto to stačí. 

Sluníčko svítí a skoro se nám nechce odjíždět z vyhrazeno parkoviště, ale cesta domů dlouhá