Totesky na skialpech pro cestovku

Skialpový zájezd do blízkých mrtvých hor - Totes Gebirge - je oblíbenou kombinací šlapání na pásech a freeridu v okolí střediska Wurzeralm.

02/2026

To si přečteme v katalogu. Únorové termíny vybízí k rozježdění v nižších nadmořských výškách, než se k jaru prodlouží den a přijde doba vyšších kopců. Nojo...to by ale muselo být na čem jezdit.

Týden před zájezdem sleduji předpovědi a na webkamerách hledám sníh. Je to takový smutný pohled do hnědého. "Co tam ty čtyři dny budeme s klienty dělat?"

Ve čtvrtek ráno se na pražském místě srazu nakládáme do velkého auta a vyrážíme do hor. Teplota je spíše jarní. Další nástupní místu máme v Českých Budějovicích, kde je kolem poledne skoro na tričko. Jsme vlastně dva zájezdy. Jeden je určený pro začátečníky a druhý pro mírně pokročilé. Ubytování a veškerou logistiku máme společnou, takže nakonec necháme na účastnících, do které skupiny se nominují. Beztak si toho někteří ani nevšimli a přihlásili se jinam než chtěli.

Sraz se všemi účastníky je na parkovišti pod lanovkou střediska Wurzeralm. Přijíždíme s velkou rezervou, abychom stihli rozdat půjčovnu lavinového vybavení a sehnat všechny ovečky. Jeden od rána brázdí sjezdovky, jiný uvízl v dopravě, další dorazili na chatu před hodinou a další vyběhnou po svých podél sjezdovky. Taky bych běžela, ale musím spořádaně s ostatními lanovkou. Mimochodem lístek na vláček Standseilbahn Wurzeralm je jen o tři eura dražší než pěší vstup do areálu. Tolik k narůstající popularitě fitness skialpinismu po urolbované dráze. Taková větší "petřínská lanovka" nás vyveze do středobodu místního skiareálu, mezi jehož silné stránky nepatří počet sjezdovek. Kdyby bývalo bylo o dva metry sněhu více, bývaly by byly by okolní lesy plné freeriderů. Aktuálně jsme rádi za tu trochu na sjezdovce, po které sklouzneme k chalupě. Pohled na protější travnatou stráň mi přidává pár vrásek na čele.

"A zítra jako půjdeme kam?"

Linzer Haus je chata rakouského Alpenvereinu aktuálně okupovaná šedesáti rakouskými teenagery. Pro nás zbývá o dvě místa méně než potřebujeme, takže s instruktorskou kolegyní Johankou dobrovolně bereme jednu noc na vedlejší ubytovně, kam jsme po večeři odvezeny na skútru. Tím se strategicky vyhneme závěrečné diskotéce žáků základní školy, ale zpátky si musíme dojet na lyžích ještě před snídaní.

Přes noc napadá kolem deseti centimetrů, takže tráva, po které jsme šlapali na průzkumné vycházce před večeří se pěkně zakryje pod bílou peřinkou. Než dopijeme snídaňové kakao, vysvitne sluníčko. Pro první túru volíme směr podél sjezdovky Freuenkarabfahr. Pod ní dojdeme po rovince a brzy se zahřejeme výšlapem v lesíku podél červené sjezdovky. Obě skupiny se drží pohromadě. Naši pokročilí i Vlastovi začátečníci. Jako zásadní schopnost se beztak brzy ukáže přeskakování větviček a optimalizace trasy kosodřevinou. Ne vždy se mi daří udržet ideální stopu.

Na slunečné mýtince dáme v rámci svačinové pauzy krátkou instruktáž práce s pípákem. Při ukázce přesného dohledání se mi podaří propadnout po pás. On tu ten sníh je, ale trochu nesouvisle.

Cíl túry, kopec Eisernes Bergl (1955 m), odcházíme po směru hodinových ručiček. Západní svah, po kterém se běžně chodí k vrcholovému krizí, je úplně holý. I tak se traverz podél jeho úpatí stává hrou na schovávanou. Radši ani nepřipomínám, že se pohybujeme v krasové oblasti. Nejrůznější propadliny mezi vápencovými skalami a další "pasti na Popelku" jsou pěkně zamaskované sněhovými mostky únosnosti akorát tak na králíka vyhublého zimním spánkem.

Kontrolní přepočet oveček naštěstí vychází a po traverzu strmějšího svahu pod severní stěnou se napojujeme na výstupovou trasu a došoupeme se na sjezdovku. Někteří volí rychlý sjezd k první občerstvovně u Bärenhütte, jiní si odpolední sluníčko užijí ještě výšlapem k horní stanici lanovky. Takové výhledy už totiž do neděle nehrozí.

Tématem první večerní přednášky jsou laviny a vychází na mě. Letošní, sněhově zatím celkem chudá zima už od svého začátku celkem intenzivně plní černé kroniky. Přetrvávající slabé vrstvy zákeřně číhají pod tenkou přikrývkou převážně navátého sněhu. Nejsou vidět, dokud se po nich nerozjede sněhová deska s nicnetušícím lyžařem. A tomu se i nadále budeme snažit vyhnout, ikdyž se nám túry stávají soutěží o hledání sněhu.

V sobotu se pokusíme vystoupit na Rote Wand. Vrcholek vidíme prakticky od chaty, ale cesta vede okolo přes sedlo Hals-Sattel (1599 m). Tam se s občasnou travní vsuvkou dostaneme celkem snadno a čeká nás krátký výšvih mezi skalkami, který absolvujeme bez lyží. Brzy se fotíme u vrcholového křížku na Mitterbergu (1695 m). Cesta dál není za aktuálního stavu sněhu možná. Psycholog Vlasta o tom přesvědčí i nadšeného průzkumníka, který zmizí kdesi v křoví a křičí, ať jdou všichni za ním. Sjíždíme a slézáme do sedla, odkud se aspoň trochu svezeme na pár centimetrech prašánku.

Ještě si můžeme dovolit vedlejší Stubwieswipfel (1786 m), v jehož impozantní jihozápadní stěně jsme si s Johankou z terasy chaty prohlížely teoretické lezecké linky. Z druhé strany se na něj stoupá celkem pohodlně, až na závěrečných sto metrů, kde se sklon přiostřuje.

Jiný průzkumník na útěku vyděšeně volá z kosodřevinového labyrintu, že se mu sníh (ten, co nafoukal na horní vetvičky nízkých borovic) propadá pod nohama a že to bude určitě deska. Uklidní ho tichá pošta, že průvodkyně vykopala profil a říká, že je to v pohodě. Společně se pak potkáváme na fotku u kříže a dole se raději zase přepočítáme. S takovou skupinou jsem vycukaná jak border kolie, které se rozbíhá stádečko.

A protože začíná zase sněžit, schováme se před večeří do sauny a pak pokračujeme v přednáškové show. Dnes mám složitou úlohu ležící oběti, na které Johanka zkušeně předvádí zprůchodnění dýchacích cest a další záchranné dovednosti. Naštěstí jen jako, takže si můžu odpočinout na podlaze a odcházím po svých.

Na neděli zase trochu napadne a dopoledne pořád sype. Viditelnost nic moc. Volíme známou trasu do sedla a svezení z protějšího Halskogelu (1868 m). Ve zbývajícím čase vystoupáme do sedla Rosentalsattel a svezeme se na plácek pod chalupou.

Po obědě a už s plnou polní vyjdeme k horní stanici vláčku a skoro prázdnou sjezdovkou se spustíme k autu.

Zájezd je za námi, všichni jsou celí a na příště doufáme v bohatší sněhovou nadílku.