Titov Vrv (Титов Врв), vysoký 2748 m n. m. nejvyšším vrcholem v pohoří Šar planina a také druhou nejvyšší horou Severní Makedonie. Na jeho vrcholu vyniká kulatá kamenná rozhledna, což ještě přispívá k jeho oblíbenosti jako cíl nejen skialpinistických výletů.
Dříve se vrchol jmenoval Golem Turčin („Velký Turek“), krátce byl pojmenován po jugoslávském králi Alexandrovi, aby se během války vrátil k původnímu názvu a později byl přejmenován po bývalém jugoslávském prezidentu Josipu Broz Titovi. V blízkosti se nachází vrcholy Mal Turčin (2702 m) a Bakardan (2700 m).
akce: 4.3. 2019, text Lucka
Výstup je jednodenním výletem z lyžařského střediska Popova Šapka. Po získání výšky se pohybujeme přes několik dalších vrcholků po dlouhém hřebeni s úchvatnými výhledy na pohoří Šar Planina, do Makedonie i do sousedního Kosova.
Nabízí se možnost ušetřit si počáteční výškové metry lanovkou z Popovy Šapky. Postarší dvousedačka z prkenných parkových laviček vozí lyžaře na cca 2350 m vysoký kopec západně od Popovy Šapky. Odtud by se pokračovalo na jihozápad na vrchol Antena (2531 m) a dál a dál po hřebenech až na Titov Vrv.
Lepší je si celou cestu vyšlápnout po svých. Pod spodní stanicí lanovky se dáváme doleva od sjezdovky a středisko s poházenými odpadky opouštíme mělkým žlabem. Z něj se vyškrábeme nalevo na pláň s výhledem na vrchol Antena. Ten se původně jmenoval Ceripasina, ale začalo se mu říkat podle zbytků železné konstrukce na jeho vrcholu.
Skalní stěnu obcházíme zprava a traverzujeme do sedla. Připojujeme se na cestu vyjetou od rolby, která vozí freeridery na vrchol Antena nebo i daleko za něj. Snowcat se tu stal obíbeným dopravním prostředkem pro ty, co se chtějí dostat za prašanem bez stoupacích pásů. Místní podnikavci se toho celkem chytili. Člověk si tak stojí na kopci, rozhlíží se kolem, nikde ani živáčka a tu zaostří na podivné čáry na zasněžených pláních. „Jak se sakra dostali až tam?“.
Po umrzlém oraništi snadno vystoupáme na vrchol Anteny. Tentokrát se mlha nekoná a my si chvíli užíváme daleké výhledy. Titov Vrv je ten s kamennou věží. Není problém ho odlišit. Ale vypadá ještě hodně daleko.
Pokračujeme hřebenovkou. Na pásech sjíždíme do sedla pod další Sin Vrv (Син Врв) 2550 m a stoupáme a zase klesáme. Vítr z hřebenu odfoukl sníh a slunce napomohlo, takže místy přenášíme lyže po suché trávě. Další, bezejmenný vršek míjíme zleva, abychom na botách přešli plochý hřeben vrchu Karabunar (Карабунар) 2600 m. Tahle planina je už spíš na kecky.
Lyže necháváme na batohu i při výstupu na Bakardan (2704 m), který je další na řadě. V lyžákách dupeme po placatých šutrech podél převějí na samotné hraně. Vršek už je vysněžený, ale kdo by se s tím obouval. Až u vrcholové mohylky, kde využíváme závětří ke svačině, sundáváme pásy. Sjíždíme do sedla pod Titov Vrv a než se s tím znovu nalepovat, volíme pěší turistiku. Sníh se neboří, tráva neklouže, jde to celkem dobře.
Brzy jsme u kamenné rozhledny na vrcholu Titova Vrvu (2747 m). Už tu stojí pěkných pár desítek let. Před třemi roky měla být rekonstruována, ale uvnitř vypadá poněkud nedokončeně. Jen ta plastová okna jsou jak pěst na oko.
Skočíme do lyží a užijeme si sjezd firnovým svahem do sedla. Pak už to budou jen samé traverzy. Podjíždíme hřebenovku a snažíme se co nejmíň ztrácet výšku. Nejraději bychom už nenasazovali pásy, tak se chytáme vyrolbované cesty, na které by si jeden překousl jazyk. „Přece musela jet nejkratší cestou do střediska“ …pche…pěkná blbost. Jela někam…někam pryč. Dojde nám to tak akorát včas. Traverzujeme na jinou cestu, abychom přeci jen nasadili pásy a krátce stoupali k horní stanici nedokončené lanovky.
Stavba výstupní stanice jak v Alpách, jen takový detail chybí: lano. V tu chvíli nás odkudsi dojedou dva snowcaty, na vršku vyskáče banda snowboarďáků a po umrzlé sjezdovce freeridují k hotelu. Následujeme je. Dole se jen nepřerazit o nějakou tu petflašku a pak po hlinitém svahu zpátky k autu.
Comments