Zajištěné cesty známé pod italským názvem Via Ferrata nebo německým Klettersteig jsou stále oblíbenější alternativou vysokohorské turistiky. Dnes čistě sportovní zábava má své kořeny v praktickém dojišťování nutného průstupu nebezpečným horským terénem.
Dojištění žebříky nebo lany se používalo už od dávných dob ke zjednodušení cesty mezi horskými vesničkami a usedlostmi. Tehdy se používalo dřevěných stupňů či zábradlí, případně konopných lan. Železné prvky, jež daly pozdějšímu sportu jméno, ještě nebyly ani v plenkách.
První turistické dojištěné začaly vznikat v devatenáctém století. Již dříve se umělé pomůcky jako žebříky, kolíky a stupačky používaly k usnadnění (prvo)výstupu na horské vrcholy. Tehdy ale ještě nebyla řeč o stabilně zajištěných cestách.
Údajně úplně první zajištěná cesta vznikla již v roce 1492 na vrchol Mont Aiguille (2085 m) ve francouzské oblasti Dauphiné. Bylo to na přání francouzského krále Charlese VIII., kdy pro výstup stěnou na vrchol byly osazeny žebříky a lana. Na vrcholu byly tehdy vztyčeny tři kříže a dalších několik století tento výstup nikdo neopakoval .
Předválečné “první vlaštovky”
První opravdu sportovní via ferrata, nebo spíše Klettersteig, vznikla ještě dávno před první světovou válkou. V roce 1843 byly k fixnímu zajištění výstupu na Hoher Dachstein použity ocelové kruhy a kolíky v kombinaci s konopnými lany. Její autorem je český rodák Friedrich Simony. Ać tomu jeho jméno nenaznačuje, narodil se v roce 1813 v Hrochově Týnci u Chrudimi. Původně vyučený lékárník vystudoval přírodní vědy na Vídeňsko univerzitě a v roce 1940 se vydal na výzkumné cesty do Alp, do oblasti Solné Komory. Na vrchol Dachsteinu (2995 m) vystoupil poprvé již na podzim 1842 (deset let po prvovýstupci Peteru Gappmayrovi) a rozhodl se tento náročný výstup zpřístupnit i pro další turisty.
Spolu s hallstattským průvodcem Johannem Wallnerem zatloukali následující léto železné jistící prvky a budovali stupačky k vrcholu, kde v září 1943 Simony jako vůbec první přenocoval. Kvůli meteorologickým pozorováním tam strávil hned čtyři noci. Později jako první uskutečnil i zimní výstup a mnoho dalších horských počinů. V roce 1862 se stal spoluzakladatelem Rakouského Alpského spolku (Österreichischer Alpenverein), jež dnes vlastní chatu nesoucí jeho jméno. Ta byla postavená v letech 1876–1877 na úpatí Dachsteinu ve výšce 2205 metrů na místě původního nouzového přístřešku zvaného Hotel Simony.
Ještě v 19. století vzniklo několik dalších zajištěných cest. Následovala ferrata na nejvyšší horu Rakouska, Grossglockner (3798 m), jihozápadním hřebenem. Zasloužil se o ní další český rodák zvučného jména. Johann Stüdl (1839 - 1925) se narodil v Praze a vystudoval chemii v Drážďanech. Byl jedním z nejvýznamnějších průkopníků v oblasti Grossglockneru, spoluzakladatelem Německého Alpenvereinu (1862) a zasloužil se o založení organizované horské záchrany (1882). Díky pražské sekci spolku, v jejímž čele dlouhá léta působil, vzniklo mnoho slavných horských chat. Dodnes známe Alte Prager Hüte či Neue Prager Hüte, Olpererhüte, Stüdlhütte nesoucí jeho jméno, nebo Payerhütte pojmenovanou po teplickém rodákovi, průkopníku alpinismu a polárníkovi.
Zajištěná cesta hřebenem, známým jako Stüdlgrat se díky drsným klimatickým podmínkám nedochovala. Na natažené čtyř set metrů lana a dalších podpůrných prvcích pracovali Thomas, Rupert a Michel Groderovi přes dva měsíce.
V roce 1873 byl zajištěn výstup na nejvyšší horu Německa Zugspitze. Další cesty určené k turistickému poznávání vznikaly také v Itálii a to hlavně ve východních stěných Brenty, kde se od roku 1880 se začínaly objevovat krátké zajištěné úseky. Zasloužili se o ně hlavně horští vůdci z Madonny di Campiglio.
V Pyrenejích byly první umělé jistící prvky instalovány na Pic du Midi d'Ossau v roce 1880 a na Ordesa o rok později.
V Severních vápencových Alpách byly na přelomu století postaveny první cesty, které se používají dodnes. Příkladem je Heilbronner Weg v německých Algavských Alpá (1899), následovaly Eggersteig (1903) a Wildauersteig (1911) v pohoří Wilder Kaiser v Rakousku.
V Dolomitech byla v roce 1903 zajištěn výstup na Marmoladu západním hřebenem a před první světovou válkou byl dokončen Possnecker Klettersteig na Piz Selva ve skupině Sella.
V roce 1910 Gustav Jahn a August Čepl, vídeňský zámečnický mistr, postavili Hans von Haid Steig na Preiner Wall (1783 m) ve východním Raxu.
První světová válka
Rozvoj turismu a horských sportů dočasně dočasně zastavila první světová válka (1914-18). V roce 1914 byly Dolomity součástí Rakousko-Uherska, které bylo během první světové války součástí Centrálních mocností.
Válečná fronta v Dolomitech vedla náročným a nebezpečných terénem ve vysokohorských polohách. Italští i rakouští vojáci si při střežení hranic a bojích o vysokohorské pozice zjednodušovali pohyb ve skalním terénu umělými prvky.
Tou dobou vzniklo velké množství zajištěných cest, jež se ve svých tradičních liniích dochovaly dodnes pro sportovní účely. Vojáci si do skal instalovali žebříky a fixní lana, jež jsou dnes již nahrazeny novými a certifikovanými ocelovými prvky. Na mnoha místech Dolomit však spatříme i původní stopy starých válečných cest.
Vojáci využívali zajištěné cesty k přístupu a přepravě materiálu do strategicky položených míst. Skalnaté vrcholy sloužily jako pozorovací stanoviště i jako stanoviště pro těžká děla, která sem byla donesena. Často ve skalách hloubili tunely, aby se mohli pohybovat a nebýt spatřeni nepřítelem. V ledovci Marmolady bylo vybudováno celé městečko. Jiné tunely sloužily jako útočné, kdy se provrtali pod pozice nepřítele a zaútočili výbušninou.
Nejvíce památek na kruté zákopové boje najdeme například na Monte Piana, kolem Lagazuoi nebo na protějším Hexensteinu. Známá je také ferrata Giovanni Lipella, jejíž několikasetmetrový úsek stoupá dochovaným válečným tunelem ve svahu Tovany di Roses.
Po válce se opuštěných cest ujal Italský Alpský klub, jehož členové opravovali původní cesty a stavěli nové. Dřevěné prvky byly nahrazovány ocelovými, stejně tak jako konopná lana.
Projekt Brenta
Ve 30. letech 20. století se členové Italského alpského svazu (CAI – Club Alpino Italiano) společně s SAT (Societa Alpinistica Trentina) podíleli na usnadnění nástupu k lezeckým trasám v pohoří Brenta. Osazovali umělé jistící pomůcky a lana, kterými propojili přirozené linie a cesty ve skalách. Rozvoj soustavy zajištěných cest pokračoval i po druhé světové válce a vznikla známá Via delle Bocchette. Přechod masivu Brenty se stal oblíbeným sílem lezců i vysokohorských turistů. Cesta patří mezi klasické, s minimem umělých jistících pomůcek. Většina vrcholů je stále přístupná pouze horolezecky.
Moderní cesty
S turistickým rozmachem v 70. letech bylo obnoveno mnoho válečných cest a budování nových ferrat se rozšířilo i do dalších částí Alp. Cesty byly většinou budovány lezeckou komunitou, často s aktivním zapojením jednoho z příslušných alpských klubů (i když i tehdy už se občas objevily spory o čistotu horolezectví a odpor k některým přidaným cestám).
Na italsko-Rakouském pomezí v Jižním tyroulsku se z obnovu válečných cest zasloužil například vídeňák Walthera Schaumanna, tehdy již podplukovník ve výslužbě. Z jeho iniciativy byla také v roce 1976 zahájena stavba chaty Filmoor-Standschützenhütte v Karnských Alpách
Ferraty se staly oblíbenou sportovní zábavou a jejich rozmach nabral na intenzitě. První via ferrata ve Francii byla postavena v roce 1988 (Via Ferrata de la Grande Falaise, Freissinières, C/D). Neustále vznikají nové via ferraty a to již moderněji pojaté. Používá se více umělých prvků a jsou zpřístupňována i dříve nenavštívitelná místa.
Moderní doba přinesla “sportovněji” pojaté trasy, často s kratšími nástupy, v exponovanějším terénu a s techitkými úseky využívajícími velké množství jistících prvků. Jsou vybírána atraktivní místa jako kaňony, nebo blízkost vodopádu. V terénu jsou budovány lanové mosty a někde dokonce i zip-line. Dnes se uvádí, že v Alpách je okolo 1000 zajištěných cest. V Rakousku nejpoužívanější Schallova stupnice A-B-C-D-E už byla rozšířena rozšířena o stupně F a G.
Cesty už nestaví jen alpské spolky, ale také místní sportovní organizace, případně společnosti podnikající v cestovním ruchu a provozovatelé lanovek. Blízkost atraktivní zajištěné cesty zvyšuje návštěvnost a tím i využití nabízených služeb. Kratší cesty jsou tak doplňovány o varianty různých obtížností a nad chatami tak vznikají jakési areály. Vznikají už i ferraty určené pro rodiny s dětmi. Tomu je přizpůsobeno osazené jištění, délka cest a samozřejmě zábavné prvky podél trasy. Vzdálenost od parkoviště bývá minimální.
Via ferraty se staly samostatnou disciplínou. Existuje několik systémů hodnocení cest a popisy tras jsou dostupné knižně i digitálně. Ve srovnání s tradičním horolezectvím nevyžadují ferraty takové množství vybavení, což je činí dostupné širší veřejnosti. Často se ale i vlivem sociálních sítí zapomíná, že tato aktivita zůstává pohybem v horském terénu a vyžaduje určité zkušenosti, kondici a znalost používaného vybavení.
Ona “jednoduchost” pohybu i vybavení často, zejména v méně zkušených návštěvnících, vyvolává falešný pocit bezpečnosti. Následky případného pádu však mohou být velmi nepěkné. Z nepřeberného množství kurzů je dobré vybírat takový, který vede zkušený a kvalifikovaný instruktor a kde skupinka účastníků / začátečníků není příliš velká.
Ferraty v Česku
Od konce 90. let u nás existuje několik klubů a sdružení specializovaných na ferraty, za kterými se jezdí hlavně do Alp a to nejčastěji do blízkého Rakouska.
Pár krátkých ferrat se dalo najít těsně “za čárou” v Lužických horách. Dvě nejznámější najdeme v blízkosti skalního hradu Oybin. “Zadrátovanou Jeptiškou” – Nonnensteig (C/D) a nedaleký Alpiner Grat (C) byly nejblíže položenými mimo Alpy.
U nás se první ferraty začaly stavět po roce 2010. Dnes je u nás přes 40 zajištěných cest různé obtížnosti.
Velkou zásluhu na nich má lezec Karel Bělina. Zkušenosti se stavbou ferat získával mimo jiné v Rakousku, kde například Lienzských Dolomitech pomáhal se sanací a obnovováním těžkých ferat, jako jsou například Laserzklettersteig, Seekofelklettersteig a další.
Bělina postavil v Česku desítky zajištěných cest, které předává správci oblasti. Jeho největším ferratovým počinem je Pastýřská stěna v Děčíně. Ve druhé polovině roku 2012 byla na této stěně přímo nad řekou a naproti děčínskému zámku vybudováno postupně celkem 16 cest až do obtížnosti D. Ferratový areál doplněný půjčovnou a restaurací patří u nás mezi hojně navštěvované. Výhodou je i snadná dostupnost (autem i vlakem) a třeba možnost nechat si své osobní věci pod stěnou v uzamykatelných boxech.
První českou ferratou byla Vodní brána u Semil. Několik variant zajištěných cest překonává stometrové převýšení nad kaňonem řeky Jizery. Vznik ferraty byl umožněn dokonce uprostřed přírodní rezervace Údolí Jizery a lokality Natura 2000 Údolí Jizery a Kamenice.
Další ferraty stále vznikají. Vzhledem k podmínkám české kotliny se nejedná o žádné vysokohorské výstupy, ale o kratší treninkové cesty. Obtížnost záleží na vedení ocelového lana terénem a intenzitě využití železných prvků. Mezi další příklady patří via ferrata v Bechyni, u přehrady Vír, na Slánské hoře nebo u Českého Krumlova.
Pro seznámení s charakterem pohybu a bezpečnostními zásadami se zkrátka nabízí spousta možností dostupných za pár hodin.
Comments