Dolomity jsou kolébkou zajištěných cest, zvaných via ferrata - železná cesta. Dnes oblíbené sportovní trasy dříve zjednodušovaly náročný průstup zrádnými horami. Právě zde najdeme ty nejkrásnější klasiky.
Lucka, únor 2022
Staré pověsti praví, že za zářných nocí trpaslíci předou z měsíčního světla pro hory světlý třpytivý závoj. Bledé hory se každé ráno a večer barví do růžova díky růžové zahradě krále Laurina, který tu podle jiné legendy schovával unesenou princeznu.
Dávno, před mnoha miliony let, tato krajina rozeklaných skalních štítů a prapodivných skalních útvarů ležela na dně Tethyského moře. Vápenaté schránky drobných živočichů, které se zde ukládaly, byly později vyzdviženy geologickými silami a moře ustoupilo. O zbytek se postaraly slunce, voda, vítr a mráz. Vzniklo tak jedinečné dílo, které nenajdeme jinde na světě.
Dolomity jsou jedním z horských masivů Jižních vápencových Alp, nazývaných také Jižní Tyrolské Alpy. Dnešní zvučný název je v rámci dlouhé historie poměrně nový a pochází ze jména Déodata Gratet de Dolomieu (1750 - 1801). Tento francouzský mineralog a geolog tudy putoval v 80. letech 18. století v rámci své vědecké práce. Nasbíral úlomky bílé vápencové horniny a zjistil, že po styku s kyselinou nešumí jako běžný vápenec. Liší se totiž chemickým složením.
Svůj objev konzultoval s francouzským profesorem Nicolasem-Théodore de Saussure, jež mu v roce 1782 dal jméno Dolomit, které se později vžilo jako označené celého pohoří.
Nejvyšším vrcholem celého pohoří je Punta Penia (3343 m) v masivu Marmolada, jež je známá díky svému ledovci a také impozantní jižní stěně.
Od roku 2009 jsou Dolomity nejen díky své unikátní geologické stavbě zařazeny do Seznamu světového dědictví UNESCO.
Za první světové války probíhala pohořím Dolomity fronta krutých bojů. Vojáci, včetně českých legionářů, umírali nejen v bojích. Mnoho jich zahynulo na následky mrazu a drsných horských podmínek. Dodnes narážíme při horských túrách na četné pozůstatky válečných zákopů, rozpadajících se baráků a tunelů, ražených pro zásobování či dobývání pozic nepřítele.
Ačkoliv první via ferrata byla vybudována již v roce 1843 na Dachsteinu, přispěla i první světová válka k dojišťování cest horami. Vojáci si usnadňovali průstup náročným terénem osazováním žebříků a lan, či dokonce budováním galerií a tunelů. Právě na jejich trasy později navazuje mnoho nových sportovních tras.
Osobně dávám přednost těmto klasikám, často s poutavým příběhem, před novou generací sportovních cest s mnohem větším využitím železných prvků.
Vyhlídkové Monte Paterno - 2744 m
Via ferrata De Luca Innerkofler – Paternkofel Klettersteig
Rozcvičkou a seznámením s oblastí může být nepříliš těžká, ale zato pěkně vyhlídková cesta na Monte Paterno / Patrenkofel. Tato skalní věž byla v dobách válečných strategickým bodem pro hlídání důležitého sedla Forcella Lavaredo (2454 m). Kdo obsadil vrchol hory, měl pohyb nepřítele jako na dlani. To se jako první povedlo italským vojákům v červenci 1915.
O dobytí této strategické pozice se pokusil rakouský vůdce Sepp Innerkofler, jež v noci provedl náročný výstup na vrchol hory, ale jeho ruční granát, kterým na italy zaútočil, nevybuchl. Byl sražen balvanem a to před očima svých synů. Italové pak jeho tělo pohřbili přímo na vrcholu hory, odkud bylo později sneseno do rodné vsi Sextenu. Dnes najdeme pod vrcholovým křížem malý pomníček.
Výstup na Monte Paterno začíná od chaty Locatelli (Dreizinnen Hütte), odkud je mimochodem asi nejkrásnější výhled na symbol Dolomit, ikonické věže Tre Cime (Drei Zinnen). Cesta stoupá po severním hřebeni a částečně vyhloubenými galeriemi (čelovku s sebou a to nejen pro tuto cestu). Na vrchol se dolézá zajištěnou cestou do obtížnosti C. Výhled z vrcholu je velkou odměnou a možností, jak pohledem poznat další vrcholy skalnatých dolomit.
Topo a více informací v němčině zde:
Žebříkové cvičení na Toblinger Knoten
Leiternsteig na Torre di Toblin / Toblinger Knoten (2617 m)
Když by nám Monte Paterno nestačilo, můžeme se rozhlédnout ještě z nedaleké Torre di Toblin. I zde probíhaly před více než sto lety boje o pozice, vytesané ve skále. Rakušanům sloužil jako výchozí bod pro pokus o dobytí vedlejšího Sextener Steinu, obsazeného Italy. Ti ho na jaře 1916 ztratili a znovu dobyli v jediný den.
Jak již sám název napovídá, výstup na vrchol Toblinger Knotten je zajištěn sérií žebříků ve skalních komínech. Vzdušná cesta je hodnocena obtížností maximálně C. Dříve rezavé rozkývané žebříky jsou postupně nahrazovány novějšími, budícími víc důvěry.
Dolů sestoupíme jednodušší cestou pojmenovanou po rakouském polním kurátovi, jež se zasloužil o budování prvních pozorovatelen a bojových pozic, Feldkurat-Hosp-Steig (B)
Topo a více informací v němčině zde:
K oběma těmto ferratám přijdeme podél jižní stěny Tre Cime od chaty Rifugio Auronzo, kam vede placená horská silnice. Případně se dá parkovat o 450 výškových metrů níže u Lago d'Antorno na silnici z Misuriny. Tím si výlet prodloužíme asi o půl druhé hodiny výstupu a hodinu sestupu turistickou stezkou.
Kdo se zajímá a historii válečné fronty, přijde si v Dolomitech na své. Technicky nenáročná “tunelová” vycházka se dá podniknout ze sedla Passo Falzarego, odkud jede lanovka na horu Lagazuoi. Sestup od stejnojmenné chaty nabízí zajímavou exkurzi do válečných baráků a tunelů Galerie Lagazuoi, jimiž je hora proděravělá.
Ještě nenáročnější, ale neméně zajímavý je krátký výšlap na protější Hexenstein / Sass de Stria či známou Monte Piana.
Ferratou Giovanni Lipella na Tofanu di Rozes (3225 m)
Dolomity sice nejsou jen tunely, ale Galerii del Castelletto nelze vynechat. Zvlážť, když jí prochází ferrata, patřící mezi nejkrásnější klasiky. Minová štola vyhloubená během zdlouhavých bojů o protější Cesteletto začíná na jihozápadním úpatí hory nedaleko sedla Forcela Col dei Bos. A zde začíná i zajištěná cesta pojmenovaná po italském vojákovi a pro sportovní veřejnost otevřená v roce 1967.
Ferrata a následný sestup tvoří okruh kolem hory s možností zkrácení nebo odbočkou na vrchol. Připravte se na obtížnost C/D a celodenní výlet s možností sněhových polí nebo místy mokré skály.
Od chaty Angelo Dibona podcházíme impozantní jižní stěnu ve směru hodinových ručiček až k nástupu na feratu. Cestou je možné odbočit k velké jeskyni Grotta di Tofana. Výstup vede krátkou ferratou obtížnosti B zářezem v jižní stěně. Do časového plánu si přidejte aspoň hodinu plus rezervu na hledání cesty.
Ferrata Lipella začíná 300 m dlouhým tunelem (vždycky čelovku…), v jehož ústí zůstaly staré žebříky a výdřeva. Nitrem hory získáme celkem slušné výškové metry a dál pokračujeme její západní stěnou střídavě vzhůru a traverzy po terasách. U skalní věžičky zvané Tre Dita se můžeme rozhodnout, zda sestoupit do sedla Fontananegra nebo pokračovat na vrchol. Od kříže se pak vracíme částečně stejnou cestou a dál sestupujeme do sedla k chatě Camillo Giussani. I tady míjíme cestou dolů několik chátrajících válečných baráků.
Topo a více informací v němčině zde:
Ferratová kombinace na nejvyšší Tofanu
Giuseppe di Olivieri a Gianni Aglio na Tofanu di Mezzo (3244 m)
“O Tofanu vedle” můžeme přelézt krásnou dlouhou hřebenovku s několika alternativami. V zásadě vede tato ferrata od chaty Pomedes (stojí zato si uvnitř prohlédnout staré fotografie na stěnách) na vrchol Tofany di Mezzo.
Parkovat je nejlepší u chaty Dibona a zahřívacích cca 250 výškových metrů absolvovat pěšky. Pak už stoupáme k jižnímu hřebeni a začátku ferraty. Členitým hřebenem s vyhlídkami na obě strany stoupáme přes Punta Anna a Torre Aglio. Cesta je dlouhá a má několik únikových variant, které je dobré si nastudovat předem. Poslední z nich je ve skalním okně Bus de Tofana, které přejdeme po skalním mostě.
Dnešní záverečná část výstupu vede po západní straně hřebene a je znatelné, že je moderněji zajištěna. Počet použitých kramlí výrazně překonává dosavadní cestu. Dříve se chodilo suťoviskem na druhé straně hřebene přes lavinové zátarasy.
Z vrcholu Tofany si užijeme nádherný výhled a můžeme se rozhodnout o dalším postupu. Dá se sestoupit k Bus de Tofana a sejít přes chatu Giussani, nebo sjet lanovkou.
Pro horské vytrvalce se nabízí náročný okruh přes další technicky nenáročnou ferratu Formenton na Tofana di Dentro (3238 m) a přes Forcella Formenton sestoupit na mezistanici Ra Vales. Ani tady si ještě neoddechneme. Sestup na chatu Pomedes je také místy zajištěný ocelovými lany a na náročnosti přidává rostoucí únava. Tahle ferratová nálož plná výhledů vyžaduje dlouhý den, stabilní počasí a dobrou kondici.
Topo a více informací v němčině zde:
Krátký výběr rozhodně neobsahuje všechny ferraty, kopce a vyhlídky, které stojí za to navštívit. Mezi další perly patří například tyto:
Náročná Cezare Piazzeta na třítisícový vrchol Piz Boe (3 152 m) v srdci masivu Sella. Ta je považována za jednu z nejtěžších zajištěných cest v Dolomitech.
Dlouhá, ale technicky nenáročná (B) ferrata Ivano Dibona má v názvu právem Panorama-Klettersteig. Od Rifugio Son Forca (ze sedla Passo di Tre Croci) vede na dlouhý hřeben a po něm až k chatě Guido Lorenzi, případně dál na Vrchol Cristallo di Mezzo. Nad chatou můžeme přejít 27 metrů dlouhou visutou lávku Ponte dei Dolomiti, kteá si zahrála ve filmu Cliffhanger.
Marmolada Westgrat Klettersteig (Hans-Seyffert-Weg) je oblíbeným výstupem na nejvyšší horu Dolomit Punta Penia (3343 m). Cestu k chatě Pian dei Fiacconi si můžeme zkrátit “košíkovou” lanovkou, jež je sama o sobě atrakcí. Odsud traverzujeme pod západní hřeben, po němž vystupujeme nenáročnou ferratou. Návrat po ledovci vyžaduje další vybavení. Sice zde bývá vyšlapaná cesta mezi trhlinami, ale pořád se jedná o ledovcovou túru, kde je vhodé se jistit v lanovém družstvu.
Na druhou stranu od Lago di Fedaia můžeme vyrazit na ferratu Delle Trincee (C/D). Na starých válečných chodníchích si cestou k vrcholu La Mesolla užijeme spoustu vzdušných úseků a nádherných výhledů na protější ledovec Marmolady.
A jaké jsou Vaše oblíbené cesty v Dolomitech ? :-)