Dvoutýdenní solo-cyklo-výprava k Baltskému moři a podél pobřeží na západ. Cílem první poloviny výletu je Gdaňsk, vzdálený od Prahy šest dní v sedle.
Srpen 2020, Lucka
Letošní plány se točí jak na kolotoči. Ambice na jarní skialpové výstupy vzaly za své se vším ostatním, co bylo za hranicí. Ještě na začátku léta nikdo neví, kdy a jestli se někam dostaneme. Tři týdny před plánovaným odletem definitivně padá zájezd, který jsem měla průvodcovat. Evropa začíná být "bezpečná" a mě vylézá ze šuplíku jedná starší myšlenka: Chci vidět písečné duny na pobřeží Baltu. Dojedu tam na kole. Mám tři týdny na přípravu dvoutýdenního výletu. To je dost málo na přemýšlení, jestli to není úplná blbost. Kolo je od jarní sádry na ruce ve stavu zanedbané údržby. Tím bude potřeba začít, když natrénovat už nestihnu.
Na můj historický závodní rám prakticky neexistuje nosič. Našla jsem takový, který jde skoro na všechno, ale v obchodě zjistím, že mezi to "skoro" nepatřím. Nakonec jedu s vypůjčeným vybavením od kamarádů, za které jsem neskonale vděčná. Než vyrazím, několikrát ujišťuji svoje okolí i sama sebe, že jsem se nezbláznila...
"Plán ideál" zní:
Dojet z Prahy k Baltskému moři, konkrétně k ústí řeky Wisly. Podívat se na Helskou kosu, Slowinsky národní park a pokračovat na západ až na Rujánu.
Start: pátek odpoledne, sever Prahy.
Z mapy mám vyhlídnutý přístřešek u Malé Skály. Je to stovka a jsou čtyři odpoledne. Tím vychytám dopravní špičku předvíkendového provozu. V Brandejse už je to hopsa hejsa.
Před Benátkami vykopali most. Než se vydám na dlouhou objížďku, zeptám se cyklisty, co mě zrovna předjíždí. "Jasně, pojeď za mnou!" Trochu se zastydím, když pán povídá, kolik už má letos najeto. Sveze mě krásnou zkratkou podél Jizery. V Benátkách popřeje šťastnou cestu a zamíří na druhou stranu. Mám to kousek do Boleslavi a pak dál podél Českého ráje do Turnova. Stíny se protahují a na Drábské světničky dopadá měkké večerní světlo.
Projedu Turnovem, zapínám blikačku a ...přeci jen do té Malé Skály dojedu. Dala jsem si pravidlo jezdit jen za světla, ale první den je přeci výjimka, ne :-) Jo a pak také: "neutavit se", ale tenhle kopec je hnusný a chci ho mít brzy za sebou, tak ženu svůj náklaďák co to dá. Předjíždí mě dodávky s vleky obloženými plastovými kánoemi.
V pizzerii je natřískáno. Řeknu si o vodu a jako bonus dostanu nechápavé pohledy. Nejsou první ani poslední. Už jen kousek do kopce a jsem u vyhlídnutého altánku. Na zemi je poznat, že "civilizace" je blízko, tak si stelu na stole. Projdou dvě partičky puberťáků. Asi jsem jim zabrala místo na cigárko. Pak už je klid a v noci celkem chladno.
Přes hory do polí
Když mě vzbudí sluníčko, je sedm. S radostí snídám včerejší salát. Ta radost proto, že už mi nebude převažovat zadní batůžek, kde má nahoře být jen lehká karimatka. Čekají mě největší kopce výletu - přejet Krkonoše do Polska.
Předtím mám ještě domluvený sraz v Harrachově s pěším kamarádem Lukášem. Ten vyrazil na víkend do hor a právě tady se naše cesty kříží. Šlapu do kopce ze všech sil, aby nečekal dlouho. Náklad na kole je znát. Odměnou je ledová káva, česnečka a příjemný pokec. Loučíme se a už rozvážněji šlapu k hranici. Přeci jen k Baltu je daleko a ten malý chvilkový mráček vzduch moc nechladí.
Do Jelení Gory jedu skoro zadarmo. Vstupy do Karkonoszkeho parku narodoveho jsou obsypané parkovišti a stánky se suvenýry. No...jestli se to u nás dostane taky tak daleko....
Další bod na mapě je Jawor, městečko s historickým centrem. Myslet si, že pod Krkonošemi končí kopce bylo naivní. Z Jelení Gory šlapu celkem prudce a potím se až za ušima. Před Swierzawou mě trochu vypeče uzavírka. Silnice zavřené pro auta jsou normálně na kole fajn, ale tady vykopali železniční přejezd a několikametrovou jámu fakt nepřeskáču. Tak tedy objížďka přes vesnici. A je to past. Další uzavírka. Svede mě to do chatové osady a když se hledám v mapě, vykoukne ze vrat děda s pupkem a bez trička. Trochu podiveně se ptá, co tu hledám. Cestu přeci. "Jeď tam" ukazuje, "polní droga". Mám dobrý rower, tak to beru zkratkou.
Krajina se mění. Ohlídnu se a v oparu ještě vidím kopce, před sebou panorama města a za ním... je ta slibovaná placka. Po cyklostezce přijedu až na pěkně upravené náměstí s velkým kostelem. Je vidět stará vodárenská věž. Na druhou stranu vedou směrovky ke hradu. Vjíždím na nepravidelné nádvoří, které připomíná spíš zanedbaný dejvický vnitroblok. Dveře suvenýrového stánku jsou zavřené a je tu stín. Lavička akorát tak na odpočinek.
Večer se ochladí vzduch a ještě trochu popojedu. Třicet kilometrů od Jaworu je městečko Prochowice a za ním cyklostezka u potoka. To vypadá nadějně. Není vedro ani protivítr. V Prochowicích jsem co by dup (do pedálů). Hned za řekou odbočím do stezky, kterou mapy.cz pro silniční bicykl odmítají. Nejdřív kostky, pak písková cesta v borovém lese. Vypadá to dobře, dokud se na rozcestí na půl minuty nezastavím. Hned je mi jasné, že tady spát nebudu. Vrhne se na mě hejno komárů. Honem pryč z lesa, na silnici.
Projíždím místem, které jsem si vyhlídla. Fuj! Taková bahnitá strouha. Dohrkám na asfalt a šlapu jak o závod, abych těm krvelačným zrůdám ujela. Zase bude pozdní dojezd. Hledám na mapě místo bez lesa. Skoro za tmy zajedu do polňačky, kryté od silnice křovím. A teď rychle. Postavit stan (nojo, dělám to poprvé). Hůlka, kolíky, nějak to drží. Na parádu není čas. Okamžitě zapínám moskytiéru. Dovnitř se jich dostalo asi "jen" třicet. Následující minuty je zábava jasná.
Až když se ujistím, že to všechno bzužčí jen za plachtou, začnu organizovat naházený bordel. Jsem jako v kleci, ze které nesmím ven, pod pohrůžkou vysátí vší krve. Na poli burácí traktor, ale ani se nepodívám, jestli je to "moje", nebo za silnicí. Snad jsem dost mimo cestu. Od štípanců jsem celá kropenatá. Snažím se usnout, ale je horko a dusno. Ráno je nad pšeničným polem mlha a všechno je mokré. Při balení polem sebe zuřivě plácám rukama jak bláznivý šaman.
Skoro do Poznaně
40 km do Gory je nuda. Lesy a vesničky, pořád rovně. Vítr, když foukne, tak proti. Dalších dvacet do Leszna. Moc jsem ještě neujela, ale mám toho dost a potřebuji dobít telefon. Kebap se hodí. Se svolením parkuji kolo uvnitř a tahám nabíječky. Dám si falafel tortillu, a ayran. Bezmyšlenkovitě dosoluji každé sousto. Z jedné strany mám za hlavou reprák, z druhé hučící ventilártor, uprostřed gril, takže vylézt ven není takový šok.
Do Poznaně je to ještě 80 km. Zajímalo by mě, jestli existuje odborný název pro "wind chill factor naruby". Prostě když vítr nechladí, ale ještě zvyšuje sucho v puse. Jedu střídavě posekanými poli s balíky slámy a borovými lesy. Často je podél velké silnice cyklostezka a dokonce míjím několik sezení s přístřeškem. Obloha nad Poznaní je černá. Předpověď mluvila o přeháňce, tak jsem zvědavá, co z toho bude. V Ilowiec se s prvními kapkami schovám do autobusové zastávky. Chvíli si říkám, že zbytečně, ale pak se rozprší. Dám si oříšky, spravím obal na spacák a ...už bych jela. Vzduch se vyčistil, tak se zkusím ještě přiblížit městu. Začíná znovu kapat. Nejbližší možnost je lesopark za kostelem v Puzstikowo. Ještě tu courá dost lidí. Schovám se za muldu v lese. Stavím stan na mechu, tentokrát za světla a pořádně.
Skoro do Bydgoszcze
Ráno si užívám klid uprostřed borového lesa. Na mechu se lesknou kapky rosy a ptáčkové zpívají. No dobře...už prošli dva pejskaři a na druhé straně lesa jezdí vlak. Ale to nevadí. Já jsem se konečně vyspala. Snídám, balím věci a pomalu vyjíždím z lesa.
Vzhůru do Poznaně. Není to ani hodinu. Mapy nechtěly přijmou cestu, ale je v pohodě. Cyklostezka podél hlavní silnice a rallye přes pár vykopávek. Dostávám se na pěší zóny a po dlažebních kostkách drncám centrem. Na hlavním náměstí se teprve probouzí všechny kavárny a roztahují slunečníky. Je deset a už to pořádně peče. Glowny Rynek objíždím kolem skupiny historických budov uprostřed.
Ve stínu radnice se naparují dva strážníci v historických uniformách a vybírají za foto s jejich vozem. Z toho vyhrává jedná odrhovačka za druhou.
Odpočívám na lavičce a přijde pán s dcerami. "Z daleka?", ptá se. Zašišlám, že jedu z Prahy k moři. Gdaňsk a pak na západ...tedy vlastně na záchod. To už rozumí. Dcerám překládá, že "paní jede daleko".
Odjezd z Poznaně je jako z většiny velkých měst. Hlavní silnice a hromada aut. Mapy mě vyvezou zkratkou kolem města Gniezno. Silničky skoro bez provozu a park krajobrazowy. Tedy krajiny je tu vidět dost, aspoň do dálky.
Podle cedulí Lednice 2000 přijedu k bráně do třetího tisíciletí. Na břehu jezera je obrovský areál - poutní místo. U brány znak mušle - pouti do Santiaga. Kolem budovy rozlehlý trávník, po krajích kříže, pomníky a uprostřed bílá kovová konstrukce ve tvaru ryby. To je ta brána. Akorát před ní pokleká jakýsi tlouštík a pak pokračuje k jezeru. Využívám asi třímetrového převýšení k rozhledu. Je tu hezky a zvláštní klid.
Pokračuji na Klecko a Janowiec Wielkopolski. Chtělo by to nějakou šťávu do telefonu. Mimochodem náhodně koupená brašna z Decathlonu s držákem na mobil je super objev. Nikdy jsem to neřešila, ale teď jsem ráda za navigaci bez nutnosti cokoliv tahat z kapsy.
Zastavím se tedy na zmrzlinu. Ani na ni nemám moc chuť, v tom horku si žaludek hodně omezí množství jídla, které akceptuje. Tady se dá pěkně sedět ve stínu a paní mi vezme telefon s nabíječkou. Aspoň si chvíli srovnám záda.
Mám to 40 km do Bydgoszcze a začíná se zatahovat. Stejně jako včera. Za chvíli je obloha úplně černá. Naštěstí, jako včera, jedu s prvními kapkami kolem autobusové zastávky.
Brzy to přejde a já vyjedu...do druhé vlny. To by ale nebylo to nejhorší. Mapy mě suverénně táhnou na rozestavěnou dálnici. V jednom pruhu sviští auta oběma směry, ve druhém rachotí bagry. Třeba je to jen kousek.... Není. Široko daleko žádná jiná cesta.
Zastavím pod mostem a hledám, co dál. Na druhou stranu vede cesta. Přejedu nový asfalt na mostě, minu tři bagry a jsem… v p... v poli. Podle mapy to někam vede, zkratka do jiné vesnice, čárkovaná. Moc jiných možnou nevidím, tak jedu. Jde to asi jako po pláži. Jasně, proč si takhle po dešti pořádně nezaprasit kolo!
Mezitím, o pár set kilometrů jižněji, mi podpora na telefonu Johny pomůže najít motel v Szubinu. Je to kousek a stejně o moc dál nedojedu. Zkusím to.
Motel Tramp vedle benzínky vypadá mrtvě. Vlezu do jídelny a zazvoním. Paní kouká, co jsem to za zjev. Anglicky ani slovo. "Noclegi, jedna osoba s rowerem". Jo, to tu mají. Ukazuje bezbariérový pokoj na konci chodby, kam se vejde i kolo. Takového místa!
Rychlý check-in, dlouhá sprcha, všechno vyprat, vyčistit kolo...v jedenáct padnu jak zabitá.
Bidgoszcz, Grudziadz, moře se blíží...
Ze Szubinu vyrazím tak, jak mi včera paní poradila. Přes Tur a Olek. K velké silnici se dostanu asi v půli cesty do Bidgoszcze. Najedu na krajnici a když se ohlédnu, vidím za sebou díru v zemi a bagry. Díky, paní recepční!
Ráno není provoz ani vítr tak hrozný, tak to mám brzy za sebou a sjíždím do centra. Bidgoszcz leží na řece Brda, která v centru tvoří rozvětvený meandr se zátokami a spoustou lávek. Naproti kontrastuje obrovská moderní budova opery. Množství vody v okolí příjemně chladí vzduch. Zato na náměstí už to peče. Nakoupím si v sámošce (kolo uvnitř, samozřejmě) a jdu svačit do stínu kostela.
Stoluji na schodech, když přijde týpek v kněžském obleku a začne na mě polsky. Kam jedu, odkud...a jestli chci vodu. Jasně, vody není nikdy dost. Rovnou mě tedy zve na kafe do diecéze. No super, kafe od kostelníka:-)
Představí se jako Marcin. Mluví polsky a německy, já česky a anglicky, takže výborně pokecáme. Mám ráda tyhle konverzace, kdy se na pět vět potřebují čtyři jazyky. Fotí si mě na památku svým iphonem a dává mi hrneček se znakem města. Moc ráda bych si ho odvezla, ale nepřežil by to. Tak si ho taky fotím a jedu.
Dostat se z Bidgoszcze je podobný oříšek jako přijet do města. Na cyklostezce podél dálnice sleduji dědu, který vypadá, že už těmi nájezdy někdy jel. To pomáhá, než mě na setřese. Potřebuji přejet řeku. Jedny schody na most a na druhé straně hned dvoje, abych se pod tratí dostala na cyklostezku. Tím mám město za sebou a do dalšího 80 km.
Příjemně mě překvapí Chelmno a to nejen tím, že jedu do kopce. Každé zpestření v téhle placce je vítané. Vjíždím do ulice starých cihlových budov a míjím několik zajímavých kostelů. Vodárenská věž je v rekonstrukci. Na náměstí doplním vodu a frčím dál.
Ani od Grudziadz moc nevím co čekat. Jen že přejedu most přes Wislu a dál pojedu na sever k jejímu ústí. Na kraji města zvládnu osvěžení na benzínce. Schválně přijíždím oklikou, protože v mapě jsou značené pevnosti a bunkry. Několikrát vjedu do lesa po cestičkách, kterými na ně musím narazit. Narazím ale jen na odpadky a střepy. Navíc to tu pečlivě střeží komáři, takže dobývání brzy vzdávám.
Jsem na kopci s výhledem na město a řeku. Přes široké mělké koryto vede jediný most. Jeho oblouky skoro zastíní siluetu města. Za ním, na dalším vršku je hrad a staré město. Sjíždím k řece. Vítr převrací vlny do bílých napěněných čepic. Projedu vodní branou do poklidného starého centra. Zmerčí mě děda a hned chce poradit zjevně bezradné turistce. "Jeď dál, jsou tam v ulici barevné deštníky a na konci hrad" Děkuji a jedu. Z hradu je naprosto famózní výhled. Užívám si těch pár desítek metrů nad okolní plackou.
Když ještě kousek popojedu, mám zítra šanci stihnout přívoz z Gdaňsku na Hel. Stíny se protahují, teplota začíná klesat a mohl by se uklidnit vítr. Krajnice je široká, provoz malý a jede se dobře. Kilometry odsejpají, bez větru a mám pocit, že letím. Zapadá slunce a začíná se šeřit. Ještě kousek. U Male Karczny odbočím do vedlejší silnice a kousek lesní cestou k něčemu, co v mapě nese název "ruiny viaduktu". Míjím v lese dům. Snad mě nikdo neviděl. Odpadky podél cesty značí, že tu občas někdo přijede "odložit" co dosloužilo. U ruiny, na kterou už moc nevidím, je plácek akorát tak na stan.
Proti větru k moři
Ráno je chladnější, než jsem zvyklá, ale brzy se zahřeju. Čeká mě 80 km k ústí Wisly a 20 km do Gdaňsku. Těším se, že si v městě odpočinu a na Hel pojedu lodí.
Do Gniewu to jede dobře. Silnice se mírně vlní a na každém obzoru se točí větrné elektrárny. Ve městě zajedu do centra a na zámek. Pěkné cihlové budovy a ranní klídek. Moc se nezdržuji, pauzu plánuji v Tczew, ale tam nic pěkného není, tak doberu vodu a šlapu dál. Začínám toho mít dost. Nohy se točí čím dál pomaleji a neochotně. Čekám na pěknou lavičku ve stínu a nic. Až Steblewo a přístřešek u ruiny kostela vyhoví náročným požadavkům na odpočinkové místo. Už bylo na čase.
Vítr mi dává zabrat. První mosty přes slepá ramena mě proberou. Už tam skoro jsem! Po pravé ruce obrovská řeka, lodě, marina. Silnice zatáčí. Sjíždím k řece. Dál pokračuje jen pěšina s pískem. Jsem u ústí řeky Wisly. DOJELA JSEM K MOŘI!
Čeká mě něco přes hodinku do Gdaňsku. Mapy mě vedou paralelně s pobřežím po vedlejších silnicích. Až na tu zkratku. Zapískovaná panelka zrovna, když už si říkám, že tam skoro jsem. V mapě je značená, takže pro příště: Svatojakubskou drogu nebrat!
Do centra sleduju značky Eurovelo. Zastavím u závor, kde postrkují vagony do velkého překladiště. Prohrká pár cisteren, ale závory se nezvednou. Po vzoru místních na druhé straně je obejdu a chystám se přejít koleje. V tom projede utržený samotný vagónek. Radši tedy počkám.
Zbývá pár ulic a jsem v centru plném stánků. Jarmark Svatého Dominika. Tolik cetek pohromadě jsem ještě neviděla. Projíždím pomalu davem až k řece. U Zelené brány prodávají lístky na loď Zegluga Gdaňska. Kupuji na šestou.
Projedu si kus centra a přesouvám se na nábřeží, abych měla rezervu na odjezd. Instrukce v prodejně jízdenek zněly "600 metrů tam". Čekala bych značení, ale to by bylo naivní. Začnu se ptát a nikdo neví. Obsluha stánků buď není místní, nebo tuší, že lístky se prodávají u Zelené brány. Tam už jsem byla. Podobně je na tom Polák, který čeká na dceru, co má lodí přijet z výletu. Taky jezdí na kole, tak si povídáme. Až pokojské s cigaretou před Hiltonem poradí dvě místa, kde lodi staví. Mola jsou vedle sebe a loď poznám. Zegluga Gdaňska přijede po půl šesté. Vyleze plno lidí a vyloží plno kol. Při nakládání přesvědčím chlapce, že brašny nemusím sundavat. Už jich tolik nejede.
Odjezd z města strávím na venkovní palubě a užívám si velké přístavy. Vlastně jen centrum není průmyslové. Pak se před studeným větrem schovám dovnitř na kafe a k zásuvce. Dorazíme v osm a v přístavu ještě čeká pár lidí na návrat do Gdaňsku. Večerní jízda bude skoro prázdná. Na nábřeží to celkem žije. Vyrazím na úplnou špičku poloostrova hledat místo na spaní. Po dřevěných promenádách korzují skupinky, tak pokračuji do štěrkových cest. Odbočím tam, kde v mapách není nic značené a chvíli tlačím kolo pískem. Jet v tom nedokážu.
Stan stavím skoro za tmy na kraji borového lesa. Párkrát mě vyděsí motory, než mi dojde, že jsou to lodě. Ještě kolem dvakrát projdou hlasy, dokonce s baterkami, ale to už usínám a je mi to v podstatě jedno.
Za prvních 6 dní mám za sebou 870 km a nastoupané necelé 4 tisíce metrů, protivítr vyčíslit neumím :-)
Čeká mě další cesta podél pobřeží Baltského moře na západ až k Rujáně