Cima Tosa v zimní podmínce

Dolomiti di Brenta jsou západním cípem jižních vápencových Alp a díky svým unikátním skalním útvarům jsou do Světového dědictví UNESCO zařazeny jako část Dolomit. Druhou nejvyšší horou je Cima Tosa (3136 m), jejíž skalní stěny dominují hřebeni mezi Molvenem a střediskem Madonna di Campiglio. Výstup na tuto krásku vyžaduje pár lezeckých kroků. 

10 / 2025

Podzimní romantika

Po dvou slunečných dnech lezení v krásných vápencích severně od jezera Lago di Garda se chystáme trochu zchladit a přivítat podzimní sníh. Je konec října a první “vlaštovky” připomínají nadcházející zimu zbarvením vrcholových částí horských panoramat doběla. Právě díky takovým hromádkám sněhu mám na Cima Tosa už zavěšený pytel a to rovnou dvojitý. Motivace podívat se na vrchol by tedy byla. 

Říjnové počasí slibuje kratší den, nižší teplotu, ale také liduprázdné hory a nekonečně krásné výhledy plné barevného listí i pocukrovaných skal. Vybavení máme dostatek, což je znát na váze batohu. Volíme přístup od západu. Alternativou by bylo vyrazit z druhé strany od Molvena, ale to je delší a složitější a … prostě jdeme z Madonny. 

Vallesinella

Oblíbené lezecké údolí opouštíme v městečku Sarche, kde odbočujeme do hor. Projíždíme Tione di Trento, kde se rychle dozásobíme v supermarketu. Přichází stoupání směrem na sedlo Campo Carlo Magno (škoda, že tu nemám kolo…). Těsně pod ním přijíždíme do věhlasného střediska Madonna di Campiglio. Propleteme so do úzké silničky údolím Vallesinella a jen doufáme, že nepotkáme nikoho v protisměru. Cestu zpestří těsné vyhýbání s náklaďákem, zásobujícím rekonstrukci hotelu na konci údolí. Tam končíme i my. Tedy začínáme. Auto necháváme ve výšce 1500 metrů a vyrážíme vstříc horskému dobrodružství. 

Výstup na chatu

První den není spěch. Stačí se do tmy dostat na chatu. I když se den už krátí, nezabere to víc, než pár hodin. Konkrétně asi tři a půl hodiny pohodlné chůze s pauzou na svačinu. Na devíti kilometrech nás čeká něco málo přes jeden vertikální. 

Od parkoviště začínáme mostkem na druhý břeh říčky Sarca di Vallesinella. Kiláček proti proudu bychom mohli dojít k horní části kaskády několika vodopádů, ale raději šetříme čas. Na cedulkách se dozvídáme nepřekvapivou informaci, že všechny chaty v oblasti jsou zavřené a také, že tu prý žijí. Zpětně můžeme konstatovat, že jim asi smrdíme na sto honů a radši se neukázali.  

První tři stovky výškových metrů stoupají celkem zprudka lesem, místy po dřevěných stupních až k chatě Rifugio Casinei. Z terasy se otevírají první výhledy, jimž dominuje protější Presanella. Čáru sněhu odhadujeme na 2500 m. Znovu se noříme do lesa, který postupně řídne a od odbočky k chatě Tucckett se zmírňuje i sklon stoupání. Brzy vidíme i chatu Rifugio Brentei 2182 m. Při svačině na terase si užíváme odpoledního sluníčka a výhledy na rozeklané skalní věže jako Crozzon di Brenta, Campanile Alto. Cima Brenta Bassa a Cima Brenta Alta, po jejímž úbočí vede proslulá Ferrata delle Bocchette.

Mezi posledními dvěma hledáme pokračování našeho dalšího stoupání. Hned za chatou míjíme kapličku a po mírném traverzu přichází vysněžený výšvih do sedla, kterého jsme se obávali. Naštěstí je sníh tvrdý a není ho tak moc. S trochou opatrnosti se do sedla Bocca di Brenta (2552 m) dostáváme bez maček. Tady potkáváme jediného dalšího turistu, samozřejmě Čecha. Pan učitel z Prahy si o podzimních prázdninách užívá ticha hor. 

Rifugio

To už pod sebou vidíme chatu Rifugio Tommaso Pedrotti, toho času v rekonstrukci. Dělníci zrovna vykopali trubku, co vedla podél skály, takže si můžeme nabrat vodu. Chata stojí na skalnaté plošině mezi dvěma mohutnými skalními věžemi. V létě je zásobovaná lanovkou z druhé strany od Molvena. Teď se nad ní zrovna otáčí jeřáb a na střeše se lesknou zbrusu nové fotovoltaické panely. Kamenná přístavby byla nahrazena plechovou a střecha taky vypadá jinak. Kaplička nad chatou slouží jako skladiště nábytku a matrací. Když nás ale napadne si tam na chvíli schovat přebytečné věci z batohu, vystartuje na nás nemilosrdná chatařka. Radši mizíme. Ještě než sejdeme k bivaku, projdeme se jen tak “za zatáčku”, abychom viděli, co nás čeká zítra. Doufáme, že to půjde. 

O pár desítek níže se za skalním prahem schovává starší a menší Rifugio Tosa (2439 m). Kamenná chata postavená v roce 1881 alpinistickou asociací SAT dnes slouří jako winterraum. Dnešní chata Pedrotti (2491 m) je až ze začátku dvacátého století a vybudoval jí Německý alpský spolek. V nezamčené místnosti je osm míst na palandách z dekami, stůl, spousta místa, pořádná zima a žádná kamna. Moc přívětivé to tu tedy není, ale nesněží a nefouká na

Vzhůru do sněhu

Ráno si balíme batohy tak, abychom se o jeden střídali cestou na vrchol a druhý s vybavením na spaní a vaření schovali cestou za kámen. Z bivaku vyrazíme za svítání přesně o šesté. Podejdeme chatu a dáváme se po pěšině podél jižní stěny Cima Brenta Bassa. Za pěkným výrazným kamenem, který se bude dobře pamatovat, si schováváme spacákový batoh. 

Ještě pár set metrů jdeme pohodlně po suché pěšince, než začne první sníh a stoupání nabírá na sklonu. Ranní sluníčko pomalu začíná hřát, ale sníh je ještě tvrdý. Přibližně ve 2800 m se nám do cesty postaví kousek zapadané ferraty, než se dostaneme pod nástup.

Normálka na Cima Tosa vede z jihovýchodní strany masivu. Pod stěnou se odpojuje ze značené turistické cesty č. 358 a stoupá do strmého komina obtížnosti 2+. Čekali jsme ho trošičku kratší. Naštěstí už odspoda vidíme několik borháků, jak se lesknou mezi namrzlými skalními stupni. 

Do lezecké části nastupujeme uklidněni tím, že dolů budeme slaňovat. Ani tak to ale není zadarmo. Slunce dovoluje sundat si rukavice a využívat pěkné chyty, ze kterých si ale musíme oklepat kupičky sněhu. Na pár kroků jsem ráda za jištění lanem. 

Komín máme za sebou, přecházíme hranici tří tisíc a dostáváme se do terasovitého svahu. Na to už si raději bereme mačky a cepín. Stoupání se zmírňuje až postupně přechází do plochého vrcholu. Nejvyšší místo značí drobná bílá soška na kovové trojnožce pokryté námrazou. Jsme na vrcholu. 

Užíváme si výhledy na okolní hory se zasněženými vrcholky. Okolní Dolomiti di Brenta máme jako na dlani. V protějším masivu Adamello Presanella se vyjímají skalnaté hřebeny Care Alto. Lago di Garda je od nás vzdušnou čarou 30 km, skryté za několika dalšími hřebeny. 

Čas na návrat

Zbývá “jen” dostat se bezpečně dolů. Sníh měkkne pod slunečními paprsky a jsme rádi, že ten dvojkový komín můžeme slanit. Máme s sebou jedno šedesátimetrové lano a použijeme ho celkem na třikrát. Dole si vyzvedneme hůlky, které jsme si opřeli o kámen pod lezeckou částí a pokračujeme dál k místu, kde čeká odložený batoh. V rámci svačiny si přeorganizujeme věci a vydáme se zpátky do údolí. 

Výstup se běžně uvádí na tři hodiny, což se nám skoro povedlo i v zimní verzi. Je právě poledne, když míjíme chatu a čekají nás necelé tři hodiny sestupu na parkoviště. Odpolední slunce barví podzimní listí do zlata a celé hory máme pro sebe. Ve tři už sedíme v autě i koupelí v ledovém potoce a míříme na Brenner. 

Popis výstupu a topo v němčině

https://www.bergsteigen.com/touren/klettern/cima-tosa-brenta-normalweg/