Panjakent a Samarkand
Trek máme za sebou a jsme zpátky v civilizaci. Časovou rezervu využijeme na návštěvu Panjakentu a Uzbeckého Samarkandu. Těšíme se na památky z doby rozkvětu měst na hedvábné stezce i na nějakou tu místní dobrotu.
První díl vyprávění - o začátku treku
Druhý díl vyprávění - ve vysokých horách
Třetí díl vyprávění - sestupujeme dolinou Zindon
akce: 5.-21.7. 2019, text: Lucka
Valíme údolím do Panjakentu. Maršrutka je prakticky pořád plná. Většina jede jen kouseka platí při výstupu. Z ulice pak přes nás řidiči podávají bankovky mezi čtyřmi a deseti somoni. Ten s přehledem vede kasu v kapse a dečce na palubní desce.
Vystupujeme u Bazaru. V ulicích je živo. Zkusmo zabočíme podle červené cedule se šipkou Hotel Bukhara. V prašné uličce, je pusto. Děvčátko ze dveří na konci nás navede k zamčeným plechovým vratům. Zaklepe a cosi domlouvá klíčovou dírkou. Za pět minut zarachotí petlice a vcházíme do stinného atria se zahrádkou a fontánkou. Ke stolu se zápisníkem dorazí chlapík, co se později představí jako Baba Joe. Ukazuje pokoje s palandami a jeden dvoulůžkový. Ten bude náš. Cenu smlouváme na 100 somoní, nebo 140 se závtrakom. Při placení zkusí, že to bylo za osobu. Stačí, aby Johny stáhl bankovky zpátky a mistr hoteliér svůj pokus odvolává. Pak už se jen ptá, jestli je všecko v pořádku.
Jižně nad městem jsou vykopávky starého Panjakentu. Objevili ho teprve před sedmdesáti lety a od té doby na kopci odkrývají zbytky starověkého města. Všechno je z nepálených cihel. Co vykopali, odvezli do muzea. Procházíme pěšinkami v suché trávě mezi zbytky domů, ulic a chrámů. Pro laika labyrint děr a příkopů s vyhlídkou na město. Téměř pětatřicetitisícový Panjakent se táhne podél levého břehu řeky Zeravshan.
Scházíme prašnými, ale celkem čistými ulicemi. Mezi silnicí a chodníkem teče nezakrytý kanál - všudypřítomná past na popelku. Vody je celkem dost. Největší žár přečkáme ve stínu hotelu a studené sprchy. Znovu vyrážíme až po čtvrté odpoledne a míříme k řece. Přicházíme na koupaliště, Kolem chátrají drobné atrakce zábavního parku. V bazénu trojúhelníkového tvaru se cákají děti.
Za hrází začíná koryto řeky. Po pár krocích máme boty plné drobného naplaveného prachu. Širokým údolím se valí řeka Zeravshan. Hluboká nebude, ale druhý břeh je pořádně daleko. Řečiště je rájem pro hejna ptáků. Klidnější okrajové proudy jsou stažené do rýžových políček, která tu vidíme poprvé.Po proudu vidíme siluetu lanového mostu. Dál na západ míří voda k hranici a do Samarkandu, kam se zítra chystáme.
Ráno vyrážíme. Taxikáři se hlásí sami. Za 100 TJS jedeme na hranice. Jedno razítko, druhé razítko, dvakrát rentgen a jsme v Uzbekistánu. Auta to mají přes hranici mnohem složitější. Uzbekistán se vůči Tádžikistánu poněkud vyhraňuje. Jeden z důvodů je, že je prý Tádžikistán benevolentní k transportu drog z Afghánistánu. Vozidla tak procházejí důkladnou kontrolou a na závěr projíždí vodním příkopem, aby si na zablácená kola místo tádžického nabalili prach uzbecký.
V tom horku už se snad ani taxikáři nehandrkují. Asi se mi roztečou podrážky Odchytne nás jeden, co slíbí, že najde hotel Optimist. 10 USD domluvíme na 100 somoni, abychom se aspoň části zbavili. Cestou nabízí výměnu zbývajících somoní za dost nevýhodný kurz. Kašleme na něj s tím, že vyměníme v Samarkandu.
Projíždíme městem až k hotelu, co nám doporučil první ukecaný taxikář. Je dost mimo centrum. Po chvíli hledání stojíme v zapadlé uličce před nenápadnými plechovými vraty s cedulí “Optimist”. Vyleze vysmátý děda a místo pozdravu se ptá: “Are you optimist?” - “Da”. Pak mu zvědavost nedá: “Jak jste mě našli? Booking?” - “Nene, to taxikář poradil”.
Za zahrádky s popínavým vínem jdeme po schůdkách do pokoje. Od taxikáře máme napsáno 60 000 sum. Zkouší 10 dolarů. “A je tu plno?” naráží zkušeně Johny. “No dobrá...”. Za 24 tisíc pro oba na dvě noci i se snídaní. Dáme si sprchu a jdeme na čaj.
Iskandar, zkráceně Alex, je dost ukecaný. Přisedne a chlubí se, jak jeho vnuk hraje šachy na světové úrovni. Sám dost cestoval. Byl v Praze a v Krkonoších. Směje se, jak přijeli v tričku a tam byl v květnu sníh. Je mu sedmdesát, mluví celkem dobře anglicky, ale dává přednost ruštině. Rozdává jednu radu za druhou.
Vypijeme čaj a jdeme do města. Je přes čtyřicet stupňů. Do centra jede každý bus kromě 10. Jízdenka stojí 1200 sum. Vystupujeme přímo u náměstí Registan, nejznámější památky. Trojice medres s modrými keramickými kupolemi obklopuje obdélníkový prostor. Nejstarší je Ulugbekova, naproti Sherdor a Tilla Kori je toho času v rekonstrukci.
Modré vzory keramických mozaik se lesknou v poledním slunci. My ale chceme nejdřív vyměnit ty somoně. Ptáme se na ulici. Nic. V bance nás pošlou do národní banky. Cestou zkusíme směnárnu v hotelu. Dolary v pohodě, Somoně neberou. Uzbecká národní banka je na rohu ulice Mirzo Ulugbeka. Somoně ani náhodou. “To v celém Uzbekistánu nevyměníte”. Odbude mě nekompromisně mladík za přepážkou.
Ulicí Islam Karimov jdeme k bazaru. Část vedra přečkáme v kavárně Bibikhanum Chaikana. Servírka s rouškou vypadá trochu jako zubařka, ale přinese dobré kafe. Latte “with milk?”, ptá se k našemu pobavení. “No už tu byli i co se mléku v cafe latte divili.”, vysvětluje. Úplně jí rozseká Johny, když chce s mlékem i americano. Jako bonus dostaneme zákusek.
Mešita a mauzoleum Bibi Khanom patří mezi největší atrakce. Mešita, věnovaná nejoblíbenější Timurově manželce prý byla největší na světě. Dostala zabrat při zemětřesení v roce 1969. Byla obnovena, ale ani dnes nevypadá v nejlepší kondici.
Hned za ní vstupujeme na bazar. Na kraji, v rohu, kde je pítko nás odchytne vekslák. Somoni no problem. Skončíme na 250 000 sum za 320 somoni, což není moc výhodné, ale dali jsme si takovou spodní hranici.
Procházíme řadami sladkostí, pyramid sušeného ovoce a oříšků. Každý má ty nejlepší a musí o tom dát náležitě vědět. Projdeme všemi druhy zboží a po pěší lávce přecházíme obrovskou silnici. Pod námi je živý dopravní uzel. Čtyři pruhy aut v každém směru se pod dálničním mostem smrsknou na jeden kolem chumlu autobusů a taxiků. Za nimi je točna první samarkandské tramvajové linky. Otevřeli jí teprve loni (2018).
V mešitě Hazrati Hizr kvílí večerní modlitbu. Jdeme nepochopitelně širokou a prázdnou ulicí mezi dvěma zdmi hřbitova. Na sever se zvedá pahorek Afrasiob s pozůstatky starověkého města. Stádo černých koz spásá suchou trávu. Pěkná vyhlídka na město. Vracíme se přes zvláštně neuspořádaný hřbitov a kolem komplexu Shah-i-Zinda.
Dočetli jsme se o české hospodě u pivovaru Pulsar. Trochu poradila i zubařka z kavárny. Restaurace Botchka za stadionem Dynamo. Pozor si máme dávat na podvodníky s cenami v menu. Autobusem jedeme ke stadionu a obcházíme ho směrem k tankům pivovaru s českým zakladatelem. Restaurací je mnoho. Trefíme náhodně. Pivo světlé i nefiltr dobré. Evropská záležitost, evropské ceny. Ptáme se servírky na čechy, ale netuší. Tuhle otevřeli teprve loni. Ilustrace Malé Strany na stěně u toalet jí vůbec nic neříkají.
Nočním Samarkandem to máme asi dvacet minut pěšky k hostelu. Osvětlená hlavní silnice je i tak dost členitá, aby si člověk při troše nepozornosti mohl ukopnout palec nebo spadnout do díry s hnědou vodou.
Ráno máme připravenou snídani. Vajíčka, chleba, džem, čaj, kafe. Na slibovaný sýr Alex zapomněl. Není ho tu moc. Je sucho, málo trávy a krávy málo dojí. Ovce a kozy radši po kouskách napíchají na špejle a sežerou. U snídaně se od Alexe dozvídáme spoustu zajímavostí o Uzbekistánu.
Víme, že Uzbekistán má velké nerostné bohatství, které exportuje, nicméně lidé platí daně (Alex z penzionu 50 USD/ měs). Infrastruktura a inženýrské sítě z doby SSSR jsou v dezolátním stavu (proto občas neteče voda a on s tím nedokáže nic udělat).
Nový prezident před pár lety povolil drobné podnikání v pohostinství. To umožňuje provozovat takový penzion - Alex jako vlastník a údržbář plus jedna pomocnice do kuchyně. Dřív něco takového nebylo možné vůbec.
Dopoledne vyrazíme do města. První bod je pořešit zítřejší odjezd. Máme to pár bloků na tramvajovou zastávku, tak se svezeme. Novinka se uchytila, jen řidič je ještě začátečník. Prasí to brzda-plyn a to má asi ještě oba pedály napojené na zvonek. Na Vakzále se ptáme na lístky. Ze dvou ranních vlaků má ten první už jen business za 120 tis/os a druhý standard na 100 tis/os. Autobus má stát asi třetinu. Dojedeme zbytek tramvajové linky na bazar a busem k Ulugbekově observatoři na severu města. Vedle je autobusová stanice. Řada obchůdků v dlouhé nízké budově. Všechna doprava se děje na ulici. Přes hejno otravných taxikářů projdeme ke stojícímu autobusu. Zítra odjezd do Tashkentu v 8 a v 9, stojí 30 tisíc. Na otázku, proč je v cenách takový rozdíl, odpovídá Alex jedním slovem “crazy”.
Polední horko přečkáme ve stínu na trávě vedle Ulugbekovy observatoře. Patří k hojně navštěvovaným místům i přes svou polohu mimo centrum. Na bazar jedeme oficiálním žlutým taxi na 5000 za oba.
Pomalu se vracíme k hotelu. Posedíme u Ragistanu a kromě starodávných medres sledujeme moderní honosné stavby. Nevěsta v šatech, že neprojde dveřma, namalovaná co nejvíc na bílo. Na druhé straně parku se připravuje kapela a svatební hostina. Odhadem snad stovka vyzdobených stolů. Johny se nechá vyfotit s družičkami, co mu i na obrovských podpatcích sahají sotva po ramena. Jsou z něho jako u vytržení.
Míjíme dva velké pozlacené tygry u parku Amir Timur. Mešita Ruhabad je otevřená a uvnitř haleká týpek. Jen uvnitř, žádný megafon, žádný minaret. Celkem typickým parkovým stromem jsou tu moruše. Pár jich utrhnu a teprve s fialovýma rukama mi dochází, že šťáva, co jsme včera pili na bazaru, vlastně nebyly ostružiny.
Sotva dorazíme, už nás Alex nahání na večeři. Servíruje dva druhy salátů z plastové vaničky a sýr. Prý z nejlepšího supermarketu. Uvařil typický plov s rýží a pečeným česnekem. Večer trávíme v jeho společnosti a zase se dozvídáme, co bychom se v turistických průvodcích nedočetli.
Johny se zajímá o auta. V Uzbekistánu jezdí jen Daewo, Shewrolety. Vyrábí se tu. Na dovážená auta je clo 50%, takže jiné si těžko někdo dovolí. Prý nejlevnější stojí 20 000 USD. A kde na to berou? Makají prý v Rusku. V Uzbekistánu se jezdí hlavně na plyn, takže se místní Chevrolet přizpůsobil a vyrábí auta rovnou na plyn.
Snídani si domluvíme na 6:45, abychom stihli autobus. Ráno mi není nejlíp. Vlastně mi je dost blbě. Místo snídaně ležím. Rovnou si beru Ercefuryl a Hidrasec. Taxi už čeká. Johny vynese můj batoh, já se s námahou vypotácím po svých. Loučíme se s Alexem.
Podivnými zkratkami se vezeme na zastávku u Ulugbeka. Chvíli před osmou kupujeme jízdenky, ukládáme batohy dolů a nastupujeme do poloprázdného autobusu. Pojede se prý až v devět. Normálně by mě ta hodina zbytečného čekání asi štvala, ale je mi všechno jedno. Cpu do sebe další prášky.
V devět nás vykopou z autobusu do jiného, plného. Sotva lezu a dvojnásobné přesazení mi moc dobře nedělá. Johny musí na řidiče už dost hlasitě, abychom vůbec seděli. Nakonec dostaneme místo úplně vzadu. Zlatá D1. Většinu času jedeme po dálnici, ale pořádně děravé. Hrboly a výmoly vymetáme ve větší rychlosti, abychom si je pořádně užili. Království a půl koně za vlak! Cesta trvá čtyři a půl hodiny.
Kolem půl druhé doskáčeme do Tashkentu. Na chvíli je mi líp. Nejsme daleko od letiště, ale pojedeme oklikou přes město a metrem. To jsem si moc věřila. Už megapodchody do metra mi dávají zabrat.
Za 1200 UZS kupujeme modrý žeton, který vhazujeme do stařičkého turniketu. Fascinuje mě, kolik lidí je zaměstnáno na tom, abych mohla zaplatit asi korunu padesát za jízdu. A to ani nepočítám strážníky v každé stanici. Přijíždí stará ruská souprava metra, jaké si pamatujeme i z Prahy. Taková trochu exkurze do starého filmu.
Vystupujeme kdesi v centru, ale nějak mám všechno zamlžené. Venkovní teplota 39°C odpovídá té mojí. V malém krámku seženeme folie na batohy. Dojít k hlavní silnici a čekat na taxi je peklo. Jedeme s asi nejméně sympatickým řidičem z celého výletu. Hlavně, že jsme na letišti. Batoh hodím na vozík a nejradši bych se vezla taky.
V odletové hale se provlíknu mezi zábrany proti ležení na lavičkách a můžu v klidu spát. Horečka pomalu mizí. Ta spousta hodin čekání se mi nějak smrskla a jdeme balit batohy do folie. Otevřeli odbavení pro let do Moskvy. Následná cesta do Prahy trochu drncá, ale jinak v pohodě. Praha, 20°C. To je polovina Samarkandu. Tak akorát. V autobuse z letiště, když mi bábuška s kufrem už asi pošesté drandí přes pohorky, už se docela těším, až si odpočinu od ruštiny :-)