Trek Fanskými horami III.

Část třetí: Údolí řeky Zindon a návrat do civilizace


Prošli jsme přes hory a přes doly, kolem blátivých i průzračných tyrkysových jezer, vystoupili na pětitisícovku Zamok a přešli zasněžené sedlo. Náš trek Fanskými horami se chýlí ke konci. Dorazili jsme do doliny Zindon, kterou sestoupíme kolem dalších jezer až k velké řece a podél ní do města. Vzhledem k množství sněhu v sedle jsme letos nejspíš jedni z prvních, co místní v dolině Archamaidan uvidí přicházet z hor.

První díl vyprávění

Druhý díl vyprávění


Text: Lucka, akce 5.-21.7. 2019


Ráno je stan dlouho ve stínu a my už nemáme důvod spěchat. Odcházíme v deset (a padesát sedm minut k tomu). Zpočátku přecházíme ještě pár sněhových polí a tajících lavinišť. Po chvilce klesání se dostáváme do místa, kde směrem doprava, na severovýchod, odbočuje výrazné údolí zakončené ledovcem. Výška cca 3700 m a pár míst pro stany. Odsud vede cesta na Mirali (5106 m). Suťovým údolím na ledovec, do sedla mezi vrcholy Mirali a Maria a přes sedlo Mirali na vrchol. Ten je při pohledu vzhůru zakrytý skalami masivu Chimtargy. Vypadá to schůdně. “Jen 1400 metrů a šlo by to nalehko za den”, zkouším na Johnyho ikdyž tuším, jakou odpověď dostanu. Pro tentokrát je rozumná. Fotíme si terén napříště. Ještě pár nápadů máme a je tu krásně. Snad tu nejsme naposled.


Klesáme dál po pravém břehu sílící řeky Zindon. První tráva a rostliny. V rovnější části se říčka rozlévá do drobné louky a hraje si na schovávanou mezi obrovskými balvany. Na horizontu padá dál, hluboko. Přicházíme na hranu obrovské hráze z balvanů. Řeka se valí prudce mezi nimi a o dvěstě metrů níž se rozlévá po štěrkové pláni. Ta končí velkou další hrází, jež vytvořila malé jezírko.

Zemětřesení a následné sesuvy prý nejsou ve Fanských horách výjimkou. Pohled, který se nám právě nabízí je toho důkazem. Nápadně hladké plotny na skalách nad pravým břehem upoutají pozornost. Neskutečná masa suti a balvanů byla kdysi jednou z jejich vrstev. Většina jezer tady vznikla podobným způsobem.


Překvapivě snadno scházíme po pěšince. Hory za námi už nejsou vidět. Tmavý mrak jede tentokrát od východu a zavírá výhled na nebe. S prvními kapkami scházíme na štěrkové řečiště. Navrhuji pauzu na oblečení goretexu a pláštěnek na batohy. Sotva dopnu kapuci od bundy, plácne do ní kroupa. A další. Perfect timing. Není kam se schovat, tak jdeme dál. Padají takové větší antiperle a do holých rukou to pěkně štípe. Hromy třískají mezi skalami a přehlušují vlastní ozvěnu. Teď teprve ocením rozhodnutí nepokoušet další výstupy.

Na levém břehu zahlídneme nad jezírkem pěšinku. Přeskáčeme blátivé potoky a vstupujeme do labyrintu. Drobní mužíci značně usnadňují cestu bludištěm obludně velkých balvanů. Přecházíme hráz a otevírá se další výhled. Každý takový horizont je jako otočení stránky v obrázkové knize.


Ustávají kroupy a brzy i déšť. Vítr suší promočené kalhoty. Kličkujeme závaly a žasneme nad jejich velikostí. Další výhled! Jezero! Balšoe Allo je prý nejhezčí a zatím to mohu potvrdit. Takovou modrou ani Photoshop neumí. Zásobuje ho voda z řeky, která od horního jezírka teče kdesi hluboko masou závalu a za další hrází zase z povrchu mizí.

Z jihu přitéká potok údolím, zakončeným zasněženými štíty. Totální kýč a do toho znovu leze sluníčko. Jsme nějakých sto metrů nad hladinou a dáváme si pauzu na svačinu a sušení. To se neokouká!

Balíme plášťěnky do batohů a jdeme k vodě postavit stan. Jak se tak proplétáme bouldrovým polem, roste nad námi další mrak. Místo máme vyhlídnuté a začínáme spěchat. Stavba stanu je ukázková spolupráce na čas. Zapíchám pár kolíků a skáču šipku dovnitř. To už do tropika buší kroupy. Perfect timing #2.


Bouřka brzy ustává a leze sluníčko. Jdu pro vodu. Téměř neznatelná pěšina po východním okraji jezera kříží malý vodopád. Nabírám čistou vodu a s duněním hromů utíkám ke stanu, co mi sandály na slizkých kamenech stačí. Do třetice to o kousek nevyšlo. Během večera prší ještě několikrát. Zahříváme se čajem a univerzální kaší. Před setměním je skoro jasno.

První vegetace po několika dnech je znát. Ráno je chladno a na stanu se srazila rosa. Slunce pomalu sjíždí po protějším svahu. Snídáme a kolem osmé vyrážíme na výlet. Stan a všechno necháváme na místě s lehkou obavou, aby náhodou nepřišel nějaký zvědavec. To ještě netušíme, co by kvůli tomu musel absolvovat.

Přibližně dva a půl kilometru na jih je další jezírko. V mapě je popsané jako Vierkhnyi a Smaller Allo. Prostě všechny vodné plochy se tu jmenují Allo podle nedalekého čtyřtisícového kopce.

Nejdřív obcházíme velké jezero po jeho východní straně. Tam, kde jsem včera cestou k vodopádu prošla kolem skály suchou nohou, dnes už přelézáme traverz po skal kousek nad vodou.

Jestli doteď byla stezka téměř neznatelná, teď je úplně. Traverzujeme suťovým svahem ve snaze neskutálet se do jezera. Závěrečný stupeň, kterým se do něj voda valí přeskáčeme po balvanech. Dál už se jde dobře. Na levém břehu je místy pěšinka. Zprava se z vysoké skály řítí vodopád. Pokračujeme v mírném stoupání střídavě rozkvetlou loukou i suťoviskem. Před koncem doliny přecházíme k maličkému jezírku. “To je jako všechno?” Ne. O pár metrů výš je větší. V klidné hladině se lesknou zasněžené vrcholky.


Je tu pár plácků pro stany a pod kamenem se válí orezlé bombičky z plynových vařičů. Takže se tu kempuje. Pár oslích bobků jsme cestou překračovali. Podle hladiny u skály, kterou oblézáme, voda zase stoupla. Vracíme se ke stanu a po koupeli v nádherně modré a brutálně ledové vodě balíme tábor. Nespěcháme, čeká nás “jen” sestup. Nakonec vyrazíme asi ve dvě.

A je to vypečený sestup. Hodinu se hrabeme kamenolomem nahoru a dolů, než se dostaneme na druhý konec jezera. Dupání v rozštípané břidlici připomíná vysypávání sběrného kontejneru na sklo. Že by tady vzniklo rčení "slon v porcelánu”? Občas spatříme mužíka, ale tentokrát cestu moc neulehčí. Po půldruhé hodině se s velkou slávou dostáváme na stejnou nadmořskou výšku, ve které jsme začali.


Řeka Zindon je pořád neviditelná. Teče kdesi hluboko pod kamennými hrázemi. Prý to bylo velké zemětřesení v roce 1912, které vytvořilo hráz pro nádherně modré jezero a pět kilometrů řeky vymazalo z mapy.

Chvilku se jde pohodlně v trávě než přijde další sešup. Nějak jsem to dneska čekala jednodušší, tak mi to dává dost zabrat. Batoh jako kdyby byl zase plný všech zásob a slunce ukazuje svou sílu. Dupeme prudce dolů sutí až k šedému vyschlému řečišti. To se, už v menším sklonu, protáhne úzkou soutěskou a jsme znovu v zeleni. Kde se vzal, tu se vzal...potok. A dva přítoky z boku. Pauzička na doplnění tekutin, cukrů i soli byla víc než potřeba.


Hučící potok lemuje zelený proužek uprostřed skalnatého kaňonu. Tráva, žluté a fialové květiny i velké bílé květy bolševníků. Vody je tolik, že občas zalije i pěšinku. Měníme strany a občas ještě musíme do nepříjemných suťovisek.

Dno kaňonu se ponořilo do stínu a kousek pod námi se leskne vodní plocha. Jezero Maloe Allo (cca 2420 m). Podle map a jiných textů čekám spíš sucho a rovinku. Přicházíme v podstatě bažinou. Říčka se rozdělila na nespočet menších, které plní jezero zprava i zleva. Jediná možnost stanovat je právě mezi nimi na kousku vyvýšené trávy. Vybíráme tu nejrovnější vedle placatého kamene na vaření. Trefujeme se akorát mezi drobné strouhy zakryté záludně trávou. Sbírám poslední síly na vaření večeře a se soumrakem zapadnu do stanu.


Ráno vyrážíme už pod plnou palbou slunečních paprsků. Traverzujeme suť, do které mapy.cz umístily piktogram stanu a po pravém břehu míjíme odtok z jezera. Řeka nemizí, ale dál padá proužkem zeleně do údolí. Držíme se na pravém břehu. V prudkém klesání znovu ocením výběr směru treku. Při pohledu daleko dolů je vidět, jak se zleva nejprve připojuje Amshut a později Archamaidan. Náš Zindon mění jméno už v té první.

Scházíme do barevné louky (tip Outver: Dlouhé nohavice se více než hodí) a chvíli odpočíváme ve stínu vrby. Oslí můstek na pravý břeh a hledání, kde přeskákat rozvodněný Amshut. Začínám se obávat, jak bude sílící řeka vypadat dál. Po můstku zpět na pravý břeh a pokračujeme celkem už jasnou stezkou. Vrby a olše lemující koryto potoka hází stín akorát tak na kraj pěšiny, takže o slunce nepřijdeme ani kousek. Suchý teplý vítr z údolí otravně zvedá kšilt klobouku.


Míjíme první bramborová políčka se strašáky a stromy obsypané meruňkami. V místě, kde ještě nakrátko dvakrát křížíme řeku a v sypajícím se štěrku opatrně našlapujeme, nás neohroženě předjíždí dva chlapi na oslu. Soutok je pod námi. Čistá voda Amshutu mizí v mnohem větším Archamaidanu. Masy hnědé pěnící vody se s obrovským rachotem valí v podemletém korytě. Na druhém břehu vede cesta. Tuhle řeku už přejít nejde. Naštěstí víme, že půl kilometru po proudu je most. V klidu pokračujeme stezkou po pravém břehu.

Z hliněného stavení na nás mávají domorodci a zvou nás na návštěvu. Po chvilce váhání překračujeme zavlažovací kanál, obcházíme zaparkovaného osla těch dvou, co už jsme potkali a zdravíme rodinu, nastoupenou na zápraží. Nabízí mísu meruněk a ptají se, odkud jdeme. Sedlo Chimtarga je divoká exotika. Jdeme do Gazzy, vesnice pár kilometrů po proudu. “Most nět”, opakují jeden přes druhého. “Velká voda, most nět”. To by sedělo k té rozbouřené řece. Do Gazzy prý ale dojdeme.

Od babušky přijímáme pozvání na čaj. Boty necháváme u dveří a usedáme na koberec v jedné ze dvou místností domku slepeného z bláta a slámy. Naproti dveřím je malé okénko a pod ním místo pro oheň. Stěny kolem i klády na stropě jsou začouzené do černa. Vedle cukru a bonbonů je na talířku oranžový krystal - Nabut - obarvený cukr, místní sladidlo do čaje.


Jsou z města, tady žijí jen tři měsíce v létě. Chvíli procvičujeme konverzaci v ruštině, když se babka s ostychem zeptá, jestli máme Analgin. Nabízíme krásně růžový Ibalgin, ale to se jí nezdá. Na odchodu vytáhneme ze zbytků dvě tyčinky a nabízíme za pohoštění. Upejpají se, ale vezmou pro děvočky.

Kolem řady zralých višní pokračujeme k mostu. Zase nás předjíždí Pat a Mat na oslíkovi. Ti dva okukují torzo, co z něho zbylo. Poslední z nosných klád vidí na dvou třískách a zbytek prken plandá ve vlnách hnědé vody. Jeden už sedí na oslu. Druhý ho za zadek roztlačí do kopce a naskakuje za běhu. Na nás pokyne, ať ho následujeme.

Chvíli vymýšlíme, jak se zajistit kousky lana, co máme v batohu, ale včas uznáme, že je to kravina. Když to projde osel se dvěma chlapy na zádech, tak my taky. Pokračujeme po pravém břehu a užíváme si možná nejadrenalinovější část dnešní cesty. Dokonce i jeden z oslojezdců sesedl. Pod nohama drolící se usazeniny a o deset metrů níž je proud, co láme stromy. Hlavně neuklouznout…


Následuje meruňkový sad, hliněná stavení a po asi kilometru jiný most. Ještě drží. Přecházíme na širokou cestu na levém břehu. Tady už by nás nemělo nic překvapit. Klesáme podél řeky do úzké soutěsky se skalami, když nám naproti kráčí chlapec v pantoflích: “Oni mi volali, že potřebujete pomoct”. Chvíli nechápeme. Děda, co nás pozval na čaj, mu telefonoval, že hledáme most. Ten rozbitý prý ještě před dvěma dny fungoval.

Chlapec je guide a na Chimtargu vedl dvacet rusů. Zase blbě čumíme. Ono to bylo jen do sedla, ne na vrchol…

Jeho otec má ještě před Gazzou sad a letní chatu. Tam nás zve a dokonce prý tatík jede večer autem do města. Za chvíli už sedíme u dalšíšho pohoštění. V čaji plavou oranžové sladké krystaly a pod podiem s koberci, na kterých sedíme, teče vodní kanál. Při slově pivo Johnymu zasvítí oči. Plechovka přímo z potoka.


Chlapec je učitel z města na rozcestí se silnicí do Panjakentu. Dva měsíce prázdnin tráví tady a přilepšuje si jako průvodce. Ve škole mají jedenáct tříd. On vyučuje geografii. Johny se ptá, zda se vyučuje i náboženství. Chlapec se ještě učil Korán, ale před dvěma lety ho stát zrušil a nařídil i odstranění náboženských symbolů na domech. Sedí se tu fajn, ale nabídka přesunu do města se neodmítá. Otec čeká na kamaráda, který s ním pojede do města. Pak nás sveze a nechá u sebe přenocovat. Mezitím trápí starý motor svojí Toyoty, který nechce startovat. Z bočního údolí přijíždí děda na oslu a mává petkou piva. Hází jí do potůčku a pantáta Kisud mu podává stejnou, ale vychlazenou. Děda spokojeně pokračuje do údolí.

Nasedáme do rozvrzaného teréňáku , ale startovat se mu zase nechce. Chlapec učitelskej otevírá kapotu, pohraje si s drátky a motor zaburácí. Začíná divoká jízda podél rozvodněné řeky. Kisud tudy jezdí denně, tak se s tím nemaže. Auto rachotí a skáče přes kameny jak splašená koza. Koryto řeky prozrazuje, že to, co se jím dnes valí, zdaleka není maximální stav. Podemleté břehy visí nad propastí. Podemleté břehy jsou poctivě označené kameným mužíkem. Gazza, Zimtut….trefuju ke Kisudově překvapení jména vesnic, kterými projíždíme.

Údolí se rozevírá a přibývá domů. Proti nám se tyčí hradba protější strany údolí Zeravshan. Suché hory se táhnou až kam oko dohlédne. Stavíme u pumpy pro naftu. Jinak tady drtivá většina aut jezdí na plyn. Někdy je to v ulicích pořádně cítit. Většina aut jsou staré plečky, často prý z pobaltí. Mercedesy i všechny ostatní mají klasicky rozpraskané přední sklo. Kombinaci horka a terénních jízd žádné nevydrží. Kupodivu tu není moc motorek. Nejlepší čtyřkolka je stejně osel.

Jsme v městě Ruknobod na odbočce z hlavní silnice. Kisud nás bere k sobě domů. Zabočí z hlavní silnice a plechovými vraty vcházíme do dvora dvoupatrového domu. Z pootevřených dveří nenápadně vykukují zvědavé dětské hlavy. Z atria se zeleninovou zahrádkou stoupáme po plechových schodech do patra. Z pavlače vstupujeme do jedné z komnat. Všude po zemi jsou koberce a na nich další vrstva na sezení. Pod oknem zralé višně a za nimi silnice.


Postupně si s námi chodí povidat pánská část rodiny. Kisudův bratr, bělovousý děda s kulatou hlavou a jeho syn Arshomi, který umí trochu anglicky. Pracuje v telekomunikacích. To znamená, že v místním krámku prodává simkarty. Zajímá se, jak to u nás funguje s internetem. Ekonomika Tádšikistánu se prý rok od roku lepší. Až moc zvědavě se ptají na naše platy a jestli je to v Evropě nadprůměr. Ze svých bratrů je Arshomi jediný, co neodešel do většího města. Sestry mezitím všechno připraví, ale vidět nejsou.

Už se nosí večeře. Nejdřív chleba zabalený v ubrusu. Ten prostírá na koberec mezi deky, na kterých sedíme. V tureckém sedu s už teď dřevěnými nohami máme “stůl” o něco níž než zadek. Trochu nezvyk, ale tady klasika. Vědí, že u nás používáme nábytek. Přichází miska s cukrem, bonbony a oranžovými krystaly, miska s oříšky, čaj, třešňový džem a šťáva z kompotu. Všechno biodomácí.

Smažené brambory sdílí všichni z jednoho talíře a každý má svojí misku polívky. Brambory a cizrnu vydlabu, maso nechám pro Johnyho, ale ani tomu nejede. Tuhá kráva a navíc kostnatá.

Sedíme a povídáme si dost dlouho. Na to nejsme z hor zvyklí. Pak se deky jednoduše otočí do spacího módu a dobrou noc.


Jsme vzhůru před šestou. V sedm se jdeme podívat na bazar. Koná se tu jednou za týden a rozhodně není turistický. Dá se tu koupit všechno. Od rajčat přes holiny až po krávu. Efektivitu skládání ovcí do auta by jim kdejaký biker záviděl. Kisud je naším hrdým průvodcem. Zdraví každého druhého. Jsme tu trochu atrakce. Hlavně Johny v oranžovém tričku, který všechny převyšuje aspoň o dvě hlavy.

Mezitím nám Kisud domluví odvoz. Jdeme si pro batohy a když venku zatroubí maršrutka, loučíme se. Necháváme mu 100 somoní s nejistotou, zda je to moc nebo málo. Nastoupíme na přední sedadla maršrutky číslo 23 a vezeme se do Panjakentu.


Kdo by to byl řekl, že jedna drobná odbočka na čaj se nám postará o zábavu na dalších 24 hodin :-) Hory máme za sebou a výlet se chýlí ke konci. Čekají nás města, přesuny, památky a místní dobroty.


čtvrtý díl vyprávění nás zavede do měst Panjakentu a Samarkandu


Přehledné informace o Fanských horách


a video o Fanských horách a naší cestě:


OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer