Část první: Z Pražského letiště až k Mutnému jezeru
Obrázky z Fanských hor zaujmou na první pohled svými tyrkysovými jezery s porosty jalovců a zasněženými pětitisícovými štíty, zrcadlícími se v křišťálové vodě. Není těžké začít se těšit na výlet dřív, než víme, jak se tam vlastně dostaneme. Tenhle kousek severozápadního Tádžikistánu se prostě snadno stane srdcovkou.
Fanské hory jsou propojením Zeravšanského a Hissarského horského hřbetu Pamiro-Altajské horské soustavy. Několik vrcholů přesahuje hranici pěti tisíc metrů. Vymysleli jsme si jedenáctidenní trek jednou z klasických tras zpestřený výstupem na nějakou z okolních pětitisícovek. Vyhlídnuté máme celkem čtyři, včetně nejvyšší Chimtargy, ale až na místě uvidíme, co nám podmínky, počasí a naše kondice dovolí. Reálně máme čas na jeden nebo dva výstupy.
V plánování nám pomohla hromada informací i internetu v češtině, angličtině a obrázky i v ruštině 😊. Přehled a aktualizace z doby našeho výletu jsme se pokusili zpracovat na samostatné stránce o Fanských horách.
Text: Lucka, akce 5.-21.7. 2019
Cestovní horečka vrcholí v pátek, na státní svátek Cyrila a Metoděje. Ověšení batohy, se kterými si ještě neumíme představit desetidenní trek, se dohrkáme na pražské letiště. S Tádžickými vízy v kapse odbavujeme ty svině ve folii směr Taškent.
Přestupujeme v Moskvě. Pár hodin je tak akorát na procházku po rozlehlém Sheremetievo. Změnili nám gate - to nic... Procházíme poslední z mnoha kontrol a hurá na plochu do autobusu. Náš Boeing stojí kdesi za terminálem a naplnit velké letadlo autobusy chvíli trvá. Už jsme měli letět. Sotva dosedneme a zapneme pásy, už nás zase zvou k východu. Tímhle nepoletíme. Další hodinu trvá, než se celé letadlo zase vyprázdní - to by byla evakuace!
Na terminálu vládne zmatek, ale aspoň dostaneme kafe. Za hodinu nás znovu zvou do letadla a za tři a čtvrt hodiny přistáváme v Taškentu. Opouštíme letištní parkoviště a odháníme dotěrné taxikáře. Na nádraží jedeme autobusem za pár korun (přesně jednu a půl).
Dneska už prý vlak do Samarkandu nejede. Pokladní řekne cosi do telefonu a podá nám anglický překlad: “Now go quickly to the South Terminal”. Bereme taxi na “Južnyj Vakzal” a dlouhým podchodem, kam by se vešla celá spartakiáda, přicházíme do stanice. Letištní kontrola a jízdenky na pas. Platíme sto tisíc za jednoho. V Uzbekistánu si to můžeme dovolit.
Tříhodinová cesta do Samarkandu je pohoda. Místa víc než v letadle a kam se hrabou České Dráhy. Co chvíli prochází týpek v širokých kalhotách a nabízí limonádu a sendviče zapařené v igelitu. Když přijde se zmrzlinou, neodoláme. Po poledni jsme v Samarkandu. Vedro nás po příjemně chlazeném vlaku skoro porazí.
Sháníme dopravu na Registan, odkud se jezdí na hranice. Odchytí nás ukecaný strejda a dohodneme si cenu rovnou až na hranice. “To jsou oficiální taxi, ty dál nejedou”, ukazuje žlutá autíčka. “Já kontraband, já všude”. Celou cestu nezavře hubu. Projíždíme široké suché údolí, občas meruňka, občas moruše. Pan “personal info center” přihodí ještě tip na ubytování Samarkandu na zpáteční cestu.
Vystupujeme na rozpálené silnici před zátarasami přechodu Djartepo. Výstupní kontrola Uzbeků. Passport. U další budky zase passport. Kus pěšky k červené bráně do Tádžikistánu. Horko, vítr, těžké batohy - ufff. Dostáváme razítko do pasu i na vytištěná víza. Rentgenovou bránu obcházíme, aby se celník nemusel hnout pohnout na židli.
Jak vylezeme z budovy, strhne se bitka mezi taxikáři. Všichni nás chtějí odvézt a nejlíp až do Dušanbe. V Panjakentu jsme rychle. Vystupujeme u bazaru a hledáme ubytko. První hotel zkouší předražený nesmysl. Druhý, hned přes ulici o něco míň. Sedmnáct dolarů za dva je na místní poměry i tak dost, ale s těžkými batohy a přehřátými hlavami nemáme náladu na další hledání.
Čaj a studená sprcha probere. Potřebujeme ještě benzín a večeři. Pumpa je asi kilometr po hlavní ulici směrem na východ. Bazar pomalu zavírá. Stihneme pirožky a pytlík rajčat, ke kterým dostaneme bonusem tři hlavy česneku. Přímo naproti hotelu máme opravdovou samoobsluhu s košíky a regály, z nichž velkou část zabírají oblíbené sušenky a bonbony.
Na trhu jsme se doptali, že maršrutka č. 42 do Artuche pojede v sedm. Předchozí dva dny na cestě ale nějak zvýšily imunitu vůči budíku. Po osmé už se motáme kolem bazaru a scházíme odvoz. Chytne se nás řidič a dotáhne ke své maršrutce. Spojíme síly s jedním Francouzem a domluvíme si 150 TJS za odvoz hned a až do Alplageru. Na to týpek odejde. Johny vyrazí za ním vysvětlit mu, co znamená hned. Za deset minut skutečně jedeme.
Občas přistoupí babka s bednou rajčat nebo celá rodina. Odbočujeme z hlavní silnice a stoupáme do vesnice Artuch. Za vsí se ze silnice stává tankodrom a dalších šest kilometrů se 4x4 maršrutka hrabe skoro krokem.
Vystupujeme u vjezdu do tábora, což je pár budov nad cestou, stoupáme podél řeky Urech. Široká cesta mezi loukami by byla celkem pohodlná, kdybychom si nenesli jídlo na celý trek a nějaké to lezecké železo k tomu. Připadáme si jak osli, ale ti se nažerou trávy a jsou v pohodě. S přibývající výškou se horko stává snesitelným.
Podél vodopádu je svah přísnější. Za hranou se otevírají další výhledy. Dochází nám, že tu bude opravdu krásně. Ještě jeden výšvih a vidíme první z jezer, Kulikalon (2800 m). Plánovali jsme tu první noc, ale tím, že jsme se svezli až do Alplageru místo do vesnice, můžeme jít o kus dál. Koneckonců u Kulikalonu prý spí kdekdo.
Ze dvou možných cest volíme tu levou, severní a hezčí. Pěšinka se motá kolem potoka s kaskádou malých jezírek, v jejichž hladině se leskne odpolední slunce, stromy a hory. U jednoho z nich se kempuje. Zdravíme pokřikující děcka na druhé straně a za podmáčenou loukou stoupáme k jezeru Dušacha. Jsou to vlastně dvě jezera. Svítivě modrá oka asi tři tisíce metrů nad mořem.
Hledáme, kam postavit stan. Louka na severovýchodním okraji poblíž potůčku, zásobující vrchní z jezer ledovou vodou, je dost mokrá, ale plácek si najdeme. Máme společnost. Oslík by rád ochutnal něco z našich zásob v igelitu. Zvědavý čumák strká skoro do zapáleného vařiče. Neodradí ho ani na rámus hrncem přímo u xichtu a odtáhnout se dá sotva kousek, aby se za chvíli nenápadně vrátil. Pomůže až předstírané házení kamenem. To už asi chudák někdy zažil, tak, ikdyž schválně netrefím, odchází.
Ještě se na nás přijde podívat zvědavý pasáček ovcí. Ze stráně nad námi je žene ke Kulikalonu. Má jich prý tisíc. Už bychom rádi spali. Chlapec rozváže nohy zaparkovanému oslíkovi a jede si svou cestou.
V pondělí máme v plánu přejít sedlo Alaudin (3860 m). Přímo nad námi se potkávají dva potůčky. Stoupáme strání podél toho levého při pohledu zdola. Vodu na pití nabírám až pod prvním sněhem, nad čarou ovčích bobků. Traverzujeme doleva, na sever, a připojujeme se na vyšlapanou stezku, kudy chodí oslí nosiči.
Stoupáme rozkvetlou loukou. Zbytky sněhu ze sedla tečou naproti, až tráva čvachtá. Každý druhý žlutý kvítek okupuje beruška. Přecházíme do suti a v závěru i do rozbředlého sněhu. Cestička je vyšlapaná a pos...á od oslů. Po třech hodinách beze spěchu jsme v sedle Alaudin (3860 m). Nalevo Pik Alaudin (4134 m) a na druhé straně skalnatý hřeben Severnyj (4027 m)
Kilometr dolů shlížíme na jezero Alaudin. Na východní straně jsou suťové svahy bez sněhu. Při pohledu zpět ocením, že po vizuální stránce jsme šli určitě tím hezčím směrem. Pěšina se ztrácí a zase objevuje. Kličkujeme mezi stromečky a velkými balvany.
Stanujeme na jihozápadním okraji jezera. Přítok vidíme na jihovýchodním, ale nenajdu rovinku pro stan. Zůstáváme na travnatém břehu a vodu bereme z jezera. Vypadá dost živě, tak převařujeme. Zrovna jsme tu sami, ale podle ohnišť tu asi bývá dost rušno.
Že by se mi chtělo vstávat, to nemohu říct. Dnes nás čeká jen výstup o jezero dál, ale únava je znát, šlapeme už třetí den. Od Alaudinského jezera k Mutnému je to jen sedm set výškových metrů vzhůru údolím.
První horizont nad jezerem otevírá pohled na celou cestu. Tři suťové hráze navaleného kamení jsou pomyslné etapy výstupu. Pod první se pěšina motá mezi jalovci a porosty mateřídoušky. Cesta dál je neznatelná, ale vždycky tam nakonec je, většinou napravo. Za horizontem poslední suťové hráze už čekám jezero, ale ještě nás od něho dělí procházka kamenolomem. Kličkujeme mezi obrovskými balvany, které bych ani nechtěla zažít padat.
Z přírodní kamenné hráze shlížíme na jezero Mutnoe. Překládá se jako blátivé. Něco na tom bude. Přítoky rovnou z ledovce nesou drobný šedý jíl, který ho odlišuje od ostatních tyrkysově modrých, co jsme zatím viděli. Nicméně co do biologického znečištění bych tuto vodu považovala za nejlepší, ikdyž bude možná trochu skřípat v zubech.
Kousek pod cestou je mezi balvany několik míst pro stany, Ale je to daleko k vodě. Hledáme lepší. Obcházím jezero po směru hodinových ručiček. Přeskákat kamenolom, ale to by se mi s báglem nechtělo. Podmáčené bláto s přitékajícím potůčkem a sněhový svah až do vody. Probrodím měkkým sněhem a dostávám se na štěrkovou pláž, kde se rozlévá voda z ledovce Mirali. Podél břehu jde přeskákat po kamenech. V rohu jezera odděluje kamenná hrázka druhé, menší jezírko. Vyskládané kameny jsou pokračováním pěšiny z druhého břehu.
Pár metrů nad hrázkou najdu ideální plac pro stan. Tak akorát na jeden. Z jedné strany ho kryje vysoký balvan a z druhé velký placatý bude sloužit jako kuchyně, odkládací plocha i vyhlídkové sezení.
Sotva postavíme stan, plácne do tropika pár kapek. “Z toho nic nebude” ...no...skoro. Večeři vaříme ve stanu a nad mapami přemýšlíme, co si můžeme dovolit. Počasí se tu zatím chová celkem pravidelně. Ráno je azúro, přes poledne vylezou nenápadné bílé mráčky, které odpoledne nápadně zešediví. K večeru zahřmí a všechna voda spadne, aby se zítra mohla zase vypařit do dalšího koloběhu.
Zítra je každopádně odpočinkový a aklimatizační den. S bušícím srdcem se těžko usíná. A to jsme před týdnem spali ve stejné výšce úplně v pohodě. Mezitím se vítr uklidní a na obloze vylezou hvězdy. Polovička měsíce se schovává za Chimtagou.
Pokračování:
druhý díl - ve vysokých horách
třetí díl - sestupujeme dolinou Zindon
čtvrtý díl - ve městech Panjakent a Samarkand
Trailer - ochutnávka videa
a kompletní video o Fanských horách a naší cestě