Povánoční výlet za sportovním lezením do tureckého Geyikabyiri.
Lucka, prosinec 2020
Současná situace stále nepřeje cestování ani sportu. Najít způsob, jak se někam dostat je stále těžší, ale naštěstí ne nemožné. Nákup jakýchkoliv letenek se stal loterií s rizikem vymáhání peněz za zrušené lety, či komplikací v podobě změny pravidel pohybu v té či oné zemi.
Vítězí divoká last minute varianta letu z Prahy přes Istanbul do Antalye. Odlétáme za měně, než čtyřiadvacet hodin. Turecko zatím nevyžaduje žádné opatření nebo omezení na příletu a turisté mají na rozdíl od místních celkem volný pohyb. Nefér, vím, ale nevyužít možnost by byla škoda.
Průběh naší cesty je hladký, jen s asi půlhodinovým zpožděním vnitrostátního letu. Tím doženeme trojici českých lezců, co koupili let o půl hodiny dříve, ale zpoždění měli přes hodinu.
Z letiště se dá běžně dostat autobusem (číslo 600 z letiště do Antalye, číslo 521 na odbočku do Cakirlaru a zbývajících asi 8 km stopem, nebo málo frekventovaným autobusem do vesnice Geyikbayiri). Vzhledem k nejrůznějším omezením, včetně nočního zákazu vycházení pro Turky, si tentokrát raději domlouváme odvoz předem. Kempy nabízejí transfer z letiště běžně za 40 EUR. Z kempu Geyik, kam se chystáme, máme číslo na taxikáře ani ne za polovinu, 160 TL přímo, nebo cca do 200 TL se zastávkami či oklikami. (v prosinci 2020 je to něco málo přes 16-20 EUR).
Čekání na řidiče nám zpestřuje tragikomický výstup opilého německého cestovatele. S vizáží bezdomovce, ale naprosto perfektní angličtinou, se rozčiluje nad tím, že v Turecku zůstal nedobrovolně kvůli fu**ing corona. Ostraha na něj hledí jako na starého známého a dokud jen vykřikuje směs vzlyků a nadávek, nenamáhá se zasahovat.
Konečně přijíždí řidič Dogan. Už chápeme, proč si s námi nechtěl volat. Anglicky relativně rozumí, ale mluví turecky do telefonu a překlad ukazuje na displeji. Celkem si popovídáme. Poprosíme ho, aby zastavil u pumpy. Potřebujeme benzín do vařiče. Zádrhel přijde v podobě zákazu tankování do vlastní lahve tak, jak jsme zvyklí. Nedají se ukecat a musíme si pořídit nový pětilitrový kanystr, v němž si odneseme litr benzínu. S tím vším uprostřed noci dojdeme v Gayikbayiri pod skálu, kde přespíme jednu noc.
Ráno se těšíme na teplý čaj. Tím je začátek dne na chvíli skoro růžový. Jak otočím zásobní lahev, abych přerušila přívod paliva, kolem těsnění začne vystřikovat natlakovaný benzín. Ten samozřejmě hned vzplane. Plameny všude kolem vařiče i lahve vypadají dost děsivě. Chrstnu na ně zbytek vody z lahve, ale je potřeba zavřít ventil. Říká se přece, že hodného nepálí. Naštěstí to zafunguje a podaří se mi otočit uzávěr i přes malý plamínek pod ním. Tím máme uhašeno, čaj zachráněný, ale na další vaření to nevypadá. Naštěstí v kempu, kam dorazíme po dni na skalách, je vybavená kuchyně a dokonce i společenská místnost. To oceníme, až za dva dny vyjde předpověď a bude celý den pršet.
Kemp Geyik je relativně nový, v provozu je teprve druhou sezónu. Vybudoval ho lezec a skialpinista Caner /čaner/ a to dost vlastníma rukama. Funkční kuchyň, společenská místnost s krbovými kamny, rychlá stabilní WiFi a sprchy s opravdu teplou vodou.
Začínáme dvěma slušnými lezeckými dny. Tedy slušnými co se týče počasí. Naše lezení odpovídá předchozímu tréninku, kterého moc nebylo.
V neděli večer vyrážíme do vsi na nákup. Z kempu je to něco přes dva kilometry do kopce. Smíšené zboží je hned naproti mešitě. Naběhneme mezi těch pár regálů a mistr prodavač si významně klepe na zápěstí. Normálně je sice do osmi, ale dneska je neděle, to zavírá v pět. Ale prý "no problem", hlavně, když bude kšeft. Do kempu se vracíme zásobeni na dalších pár dní.
V pondělí přijde slibovaný déšť a to hned od rána a v pořádné intenzitě. Celý den střídavě skoro přestává a pak zase začíná. Spadne dost vody na to, abychom rovnou odpískali lezení i na další den. O to veseleji je dopoledne a večer v kempu. Vedle dalších her dojde i na oblíbené podlézání stolů a dokonce i židlí. V podstatě taková cvičná silvestrovská oslava.
Ani další den nelezeme, tak vyrážíme na vycházku po okolí. Ze silnice kus pod kempem odbočuje značená trasa historické Lýkijské stezky. Prochází kolem ostatních kempů, dalších skal a za řekou stoupá do lesa. Chvíli hledáme, kudy přehopsat po kamenech, až radši zouváme boty. Prý je teď hodně vody.
Stoupáme mlžným borovým lesem k ruinám antického města Trebenna. To hlídalo onu dávnou stezku. Ze skalní vyvýšeniny rozhodně měli dokonalý výhled do okolní krajiny. Ze zbytků kamenné věže vidíme až do Antalye. Vesnici Geyikbayiri máme pod sebou jak na dlani. Rozkládá se v celkem prudkém svahu v rozsahu několika set výškových metrů.
Z Lýkijské stezky se odpojujeme v místě, kde silnici kříží horský potok. O kousek výš padá z několikametrové skály a po ohlazených kamenech stéká do modré tůňky. Taková přírodní vířivka. Možná i deset stupňů má. To se samozřejmě musí vyzkoušet. Po takovém osvěžení jsem ráda, že pokračujeme ještě kousek do kopce, než přijdeme na horní konec vesnice Çağlarca, která je s Geyikbayiri spojená. Mlha odhaluje jen pár domů. Zástavba v prudkém svahu má často velmi svérázné řešení vstupu z ulice, kterou sotva jdeme. Asi mají silná auta...nebo žádná auta.
Viditelnost se zlepšuje jak klesáme. Pořád je dost pošmourno, ale aspoň si okoukneme skály na zítra. Přímo nad kempem se tyčí jeskyně s několika sektory Küllüin.
Tam se vydáme hned ráno. Vítr v noci stihl vysušit docela dost, tak můžeme v pohodě lézt. Jen v pár chytech čeká překvapení v podobě malého bazénku. Skála vypadá čistě, přeci jen už se tu nějakou dobu leze. Když ale Johny v jedné cestě cvaká skoro nahoře, podklouzne mu noha. Tedy to si myslí on. Ve skutečnosti vyletí kámen velikosti mojí hlavy, kolem které prosviští velmi blízko. Stihnu akorát jeden krok stranou, abych vedle hlubokého obtisku, co zanechal při dopadu do hlíny stála asi metr. Štěstí, že to Johny uvisel na pravé ruce :-)
Další dny se podíváme zase nad hlavní silnici do sektorů Kebap a Gizmo. Konečně se trochu zlepšujeme v lezení. Ještě by to chtělo pár týdnů, ale čas se krátí a je tu Silvestr. Oslava v kempu proběhne relativně poklidně.
Zbývá nám jeden den novoročního lezení, který si užijeme občas i na sluníčku. Na večer už máme domluvený odvoz na letiště. Dogan dorazí akorát na jedenáctou. Projíždíme liduprázdným městem. Zastaví nás policejní kontrola, ale pro hladký průjezd stačí zaklínadlo “turist”. Turisti můžou, místní mají čtyřdenní zákaz vycházení. I tak jsme to stihli akorát. Za našeho pobytu se změnily pravidla hry a už by nás nepustili nejen bez testu, ale možná ani bez karantény. Vracíme se do světa absurdních zákazů a otravných omezení, kde jakékoliv plánování připomíná věštění ze skleněné koule.
Naštěstí jsme kolem půlnoci vpuštěni do letištní haly a nemusíme čekat venku. Restaurace mají zavřeno. Burger king otevírá v jednu. Zabereme místo u stolku a držíme pozice až do začátku odbavení. Na přestupu v Istanbulu mě skoro těší mumraj, davy a otevřené restaurace. Praha je o poznání smutnější.