Großglockner (GG) je s výškou 3.798 m nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Glockner patřící do Vysokých Taura na hranici spolkových zemí Korutany a Tyrolsko. GG připomíná svým tvarem zvon – odtud název „Velký Zvoník“ (Großglockner), podle mě to je hora jako každá druhá, ale fantazii se meze nekladou, že jo :-D .
Text: Johny; Akce: 04.08.2018
Velký Zvoník byl v hledáčku brzy po vzniku projektu TOP 10, celkem logicky. Jako logická cesta se nabízela túra ze Stüdlhütte 2.801 m, přes hřeben Stüdlgrat, což je skalní a ledovcová trasa s lezeckými částmi, lokálně i v IV UIAA obtížnosti. Návrat z vrcholu pak normálkou přes ledovec a Erzherzog Johann Hütte 3.454 m až na parkáč.
První den dojdeme odpoledne na Štrůdlchatě, kde se ubytujeme. Cestou potkáme sysla, jinak nuda. V místnosti na boty a nářadí se dáváme do řeči s rakouským párem, právě se vrátili ze Štrůdlhřebenu. Vzali to ráno z parkáče, měli super počásko, pochvalovali podmínky. Probíráme s nimi alternativu Glocknerwand, kluk nás sice od toho nezrazuje, ale nazve to excelentním výkonem a protože vypadá a působí jako zkušený lezec, dáme na něj a necháme to na přesrok.
Ubytujeme se, chata je poněkud jiná, než je obvyklé, je poměrně poznamenaná přetlakem hostů. Když si chci objednat polívku, tak mi sdělí, že sorryjako, leda celé menu za 40 euro, nakonec mi dají špagety, teda kotel špaget, za asi 13 euro, zapijeme je pivem, divná stravovací politika.
V restauraci je narváno, u stolu se bavíme s týpkem Rakušákem, je součástí bandy, která si jde splnit rakouský TOP 4 = postavit dům + zasadit strom + zplodit syna + vylézt na Velkýho Zvoníka. Je celkem referenční týpek k ostatním hostům, tj. nelezci, co se chystají na GG pod dohledem guida, pokud možno v navázání jako velbloudí spřežení. No, my se jim vyhneme, jdou normálkou.
Ráno vstaneme před 5:00 a vyrážíme s náskokem, protože nemáme organizovanou snídani za nesmyslných asi 30 euro. Na čelovky nastoupáme přes skalnatý svah až na ledovec Teischnitzkees, na něj nastupujeme s rozbřeskem. Je tak nějak kompaktní s občasnými trhlinami. Jdeme bez maček, bez navázání. U skály po pravé ruce je ledovec ustoupený a je tam tak propast jako hrom, fakt vysoká masa ledové hmoty. Dostáváme se do stoupání a tak u další trhliny raději nandáme mačky. Některé dvojice jdou bez ničeho, pomálu v polobotkách, jiné jsou navázané s cepínem v ruce.
Došlapeme na začátek Stüdlgratu. Shodíme mačky, oblečeme sedáky, připravíme si lana, až jich bude třeba. Začínáme lozit, bez zajištění, je to lehce lezitelná skála. Navzdory tomu se všechny ostatní dvojce jistí, tak nevím. Plynule stoupáme, až se dostaneme do první trochu těžší pasáže, vyhodnocuji to, že lana netřeba a lezu dál, trochu s větší koncentrací.
Docházíme dvojici cca +50 let, paní sténá a drží si rameno, maník volá mobilem. Za chvíli přiletí vrtule, spustí záchranáře, na první průlet zmapuje situaci a pak už nabere dámu a posléze pána a vysadí je asi někde v civilizaci.
Další kus lezení freesolo je hodně vzdušné, ale stále bezpečné. Stoupáme komínem a pak se dostáváme na přelez takových desek, kde se tedy začínáme jistit, občas do skob, občas do obhozených smycí. Těším se na vyhlášenou pasáž IV UIAA.
Lehké lezení pokračuje a před námi je skupinka poflakujících se lezců. Aha, tak to už je vrchol, trošku zklamání, těšil jsem se na trochu ostřejší dolez, no nevadí. Chvíli se fláknem u kříže, dáme čaj a vydáváme se normálkou dál k sestupu. Postupně proti nám začnou chodit skupinky osob, Poláci, Holanďani,... jistí se i na rovinkách, obcházíme je obloukem. Sestup kamenným masiven je dojištěný ocelovým lanem, trekový hůlky mi spíš překáží.
Samotný slez na ledovec je takovým kuloárem, ve kterém jsou oka na dojištění, kuloár je se zbytky sněhu. Proti nám a s námi jde dost lidí, chaoticky křapou v mačkách po skále, tak se rozhodneme, ne zrovna moudře, že kuloár slaníme. Rozbalit dvě zamotaný 60ky v bahnitém bordelu se sněhem se ukáže jako otravná záležitost a ztrácíme tím dost času, já tedy čekám nahoře a jen se vozím. Kolem prusíků a v jistítku se tvoří brusná pasta, po slanění asi tří dýlek vypadá matroš jako po 10 letech. Lůca slaní až na ledovec, asi 4 metry nad vydupanu pěšinu. Pod firnem je led jako sklo, bez maček se nedá ani stát, Lůca tam balancuje až to vybalancuje do maček :-D. Přijel mrak a tak si pokecáme přes vysílačky, než taky slaním na šikmou ledovou plochu.
Za chvíli dojdeme v mačkách přes ledovec na Erzh. Johann Hütte, dáme polívku a pivo a pokračujeme ledovcem dál.
S klesající výškou se otepluje, kocháme se, ledovec vystřídalo kamení a potůčky. Ve Stüdlhütte vyzvedneme odložené věci a dojdeme na parkáč, nakonec to bylo docela výživný a těším se, až padnu do spacáku..
Video z akce: