Skalnatý hřeben se sněhovými poli, krásné výhledy a nekonečný sestup ledovcem, to je přechod Ortleru přes hřeben Hintergrat.
Lucka, 07/ 2022
Ortler (italsky Ortles) 3905 m je nejvyšší hora stejnojmenného pohoří a také nejvyšším vrcholem Tridentska-Horní Adiže. Historicky byl i nejvyšší horou Rakouska-Uherska. Normálka vede ze severu hřebenem Tabaretta a jedná se o poměrně náročný výstup skalami a ledovcem. Oblíbený je výstup hřebenem Hintergrat a známá je i velmi náročná severní stěna, která je nejdelší takovou ve Východních Alpách.
Jako první stanul na vrcholu Rakouský důstojník a lovec kamzíků Josef Pichler v roce 1804. Arcivévoda Jan Rakouský dal k výstupu pokyn krátce poté, co byl v roce 1800 vylezen Grossglockner, nejvyšší hora v říši jeho bratra. Tehdy šlo o velkou událost. My se vydáváme jednou z oblíbených alpských hřebenovek.
Celý čtvrtek sledujeme předpověď počasí a vybíráme, kterému modelu chceme věřit. Nakonec posouváme výstup o den a odjezd o půl. To znamená, že vyrážíme až v pátek odpoledne, abychom o půlnoci ulehli v Soldě na parkovišti. Sobota je dnem odpočinkovým a o to výživnější bude neděle. Zvolili jsme výstup hřebenem Hintergrat, takže stoupáme na stejnojmennou chatu.
Hintergrathütte (Rifuggio del Coston) stojí ve výšce 2661 m u jezírka Oberer Gratsee a pojme až 70 nocležníků. Nespadá pod Alpenverein ani CAI, takže kartičky nám slevu nezajistí. Nejznámější vrcholy, na které se odsud vyráží jsou Gran Zebrù (Königsspitze) - 3851 m, Monte Zebrù - 3735 m a samozřejmě Ortles - 3902 m, stojí totiž přímo pod legendárním východním hřebenem Hintergrat.
V sobotu není kam spěchat. Z parkoviště pod lanovkou Langenstein vyrážíme v jedenáct, abychom v jednu byli na chatě. Až k horní stanici se jde většinou lesem, dál pak suťovisky východních svahů Ortleru.
Ubytujeme se a probíráme začátek zítřejšího výstupu. Přeběhne drobná přeháňka a udělá se hezky. Ještě, že jsme nešli už dnes. Máme čas jít se podívat na začátek trasy, kterou půjdeme ráno za tmy. Začínáme značeným chodníkem stezky s názvem Gletcherweg. Ta později na moréně odbočuje doleva přes ledovec a my pokračujeme přímo pod skálu. Pěšinka nás vede sutí k první skále a kolem ní prudce vzhůru.
Vzhledem k tomu, že na chatě chtějí za litr vody pět euro, najdeme si "pramen" na ledovci.
Večerka v chatě přichází velmi brzy. Se vstáváním v nekřesťanské hodiny se všeobecně počítá. My si dáváme budíka na druhou a a i tak nejsme první. Když vyrážíme do chladného rána, vidíme nad sebou minimálně dvě skupinky pohybujících se světýlek. A ještě víc jich visí na obloze, která je zatím bez jediného mráčku.
Začátek výstupu je jasný a bloudit nebudeme ani později. Tedy aspoň cestou nahoru. Vyšlapaný chodník vede podél hadice, přivádějící do chaty vodu. Pokračuje rovné dál a první skalku obchází zleva. Vyškrábeme první strmější úsek sutí a následuje mírnější, ikdyž pořád suťový výstup po pěšince. Cesta je dobře znatelná, občas ji značí mužík. Celkem slušně nabíráme výšku a kolem nás se stahuje mrak. S prvními trochu lezeckými úseky už jsme v mlze. Pokračujeme zatím celkem snadno vzhůru, maximálně do II až k prvnímu sněhovému poli. Už je světlo, cesta jasně vyšlapaná a sklon není tak děsivý. Usoudíme, že mačky zatím netřeba. Zato podvlíkačky rozhodně ano. Dostáváme se na průvan a na sluníčko to zatím nevypadá. Až budou o kus výš zácpy, ještě to oceníme. Tady se dá aspoň bezpečně stát na obou nohách, takže gatě dolů, vytáhnout druhé z batohu, hlavně nešlápnout do sněhu... zpátky do sedáku.
Po chvilce pohodlné chůze sněhem přichází další pocukrované skalky a brzy i první zácpa. Signalkopf se oblézá zleva nejdřív mírně dolů na laně s jištěním v borhácích. Právě na jistící body se čeká, předbíhá a vymýšlí, jak si urychlit postup. Křížení lan evidentně není zločin.
Máme to za sebou a po krátkém exponovaném úseku téměř pěšky přichází klíčové místo, koutek za IV. Uprostřed borhák, nahoře řetěz, skála je od zpocených rukou ohlazená jak umyvadlo. Já se rozhodne nepotím. Než přijdeme na řadu, třepeme se jak pejsek z růžové kabelky. Během jednoho pokusu mám místo rukou rampouch. Martin to dává s přehledem a já musím rychle za ním, protože týpek pode mnou už mi skoro okusuje podrážky.
Několika trojkovými úseky se dostáváme k druhému sněhovému poli. To už je o poznání strmější (až 40 stupňů).
Následuje další trojkové lezení. Někteří jsou v mačkách, někteří bez, jedni jdou s lanem, jiní bez. Míchá se tu několik dvojic a trojic, lana přes sebe, jistí se o namrzlé kameny ... Prostě takové metodické okénko. Pan Schubert by asi vyskočil z kůže.
Ještě pár kozích skoků a jsme nahoře. U kříže na nás chvíli zasvítí sluníčko a mraky těsně pod námi připomínají pěnu ve vaně. Foto, svačina a ještě jedno foto. Čeká nás sestup normálkou.
Už z vrcholu vyrážíme navázání a po krátkém hřebeni sestupujeme na ledovec. Mlha by se dala krájet, ale cestička je jasně vyšlapaná. Jak klesáme, trhají se mraky. Otevírá se pohled na Bivacco Lombardi a ledovec kolem něj. Velkou trhlinu přelézáme po žebříku a mezi dalšími se propleteme až k bivaku (3300 m). Plechová bouda s několika starými palandami stojí na skalní vyvýšenině v místě, kde ledovec prudce padá směrem k Trafoi. V údolí duní rachot motorek, jejichž řidiči si užívají vyhlášených 48 zatáček při výjezdu na Passo Stelvio.
Pohled na stav ledovce nás zláká vyrazit za "místňáky" po pěšince sutí. Za tuhle důvěru jsme odměněni poučením a trestnými výškovými metry návratu k bivaku, když z krátkého rozhovoru vyrozumíme, že dál už je jen "schrot" a "shit". A tak slibně to vypadalo ...
Takže zpátky na stromy, k bivaku a do lana. Spojením lan získáme 60 metrů, které vyjdou na slanění až pod druhý žebřík přes velkou trhlinu. Ještě krátký ledovcový slalom a dál už jen suchou nohou.
Po řetězech a kramlích se dostáváme na hřeben Tabaretta. Počkáme si na slanění (III+) a dál už po svých nahoru a dolů, místy po drátech k Payerhütte.
Počasí se vyjasnilo a z terasy se kocháme pohledem na celou dnešní trasu. Definitivně uklízíme všechno železo do batohu a teď už turistickým chodníkem pokračujeme po hřebeni.
V sedle Forcella dell'Orso (2871 m) se dáváme prudce doprava a sestupujeme na Tabarettahütte, jež pod sebou vidíme jak na dlani. Zdravíme ovčácké psy, co vleže dohlíží na své stádo. Černé i bílé ovce nadělají takhle navečer spoustu kraválu. Už jen sejdeme lesem a po šestnácti hodinách na nohou jsme v Soldě zpátky u auta.
Noční přejezd do Prahy po takovém výkonu můžu vřele nedoporučit :-)