To si tak vesele plánujeme všechny ty kugely, kogely a spitze, až nám do toho počasí hodí vidle - tedy vlastně hromadu sněhu. V Ötztálských Alpách napadlo během čtvrtka přes půl metru nového sněhu (v Itálii prý hodně před metr). Do toho foukalo a bylo celkem teplo, takže mapa Tirolské lavinové služby se pěkně začervenala.
Akce: 6.-7.4. 2019, text: Lucka
Chatař z Martin Busch Hütte mě nepřekvapí odpovědí: “No chance for Hintere Schwarze this weekend”. A navíc zavřeli silnici do Ventu. Ta hromada padlého sněhu svou vahou neodpovídá požadavkům na prašan, tak volíme místo s nadílkou asi tak pod kolena, kterou už nám za pátek rozvrtají ti rychlejší.
Kühtai je nevelké středisko v sedle horské silničky mezi Zirl a Ötzem. Výhodou je výška nástupního místa ve dvou tisících. Pár sjezdovek, vyhlídky na přehradu, modrou hladinu pod námi a zasněženou hráz nad námi. Tentokrát se nám podařilo vyrazit včas, tak dojíždíme dokonce před jedenáctou a můžeme se vyspat. Je sice pod nulou, ale minimálně o patnáct stupňů tepleji, než když jsme tu v autě nocovali naposled.
Sobota slibuje smažené gezichty. Sice už vidíme, že to, co napadlo, nezůstalo netknuté, ale i tak jdeme na lanovku. Zapínají jí až v devět. Sluníčko už se po jižních svazích sklouzlo až do sedla, ale tvrdý manžestr ještě chvíli vydrží. Možná si ho užijí ti, co vyskákali z aut s nápis ski-racing-team. My se na skialpech na tom struhadle snažíme spíš nepřerazit.
Utíkáme na horkou čokoládu, abychom dali jarnímu slunci trochu víc času. Než se znovu nacvakneme do lyží, přestává škrábání lyží o sníh vydávat ranní hluk. Hrany měkkých lyží začínají držet. Střídáme sjezdovky a záludně měkknoucí volný terén. Ještě, že je tak krásně. Máme z toho pěkný tréning.
Ve čtyři vypínají proud. Na parkovišti je na tričko a obyvatelé obytných dodávek se vyvalují v kempových židličkách. Ideální čas na sváču a vycházku podél silnice. Jestli se tomu tady vůbec dá říkat vesnice, tak asi neexistuje nic, co by nebylo spojené s lyžařským areálem.
Neunerkogel
Na neděli slibují, že se v poledne začne kazit počasí. Plánujeme krátkou túru na první špičku nad přehradou Speicher Finstertal. Šlapeme na pásech podél silnice, sloužící k obsluze lyžařské chaty a dál k přehradě. To “dál” už ale mizí pod sněhem a z vjezdu do tunelu je vidět průlez tak pro jezevčíka.
Traverzujeme zasněženou sypanou hráz, zdobenou vlnovkami namalovanými ve sněhu. Nahoře si pokládáme batohy na vrchní stříšku turistické cedule a vyhlížíme, kudy dál. Led na hladině přehrady je pořádně hluboko. Podél břehu prosvítá modrý prstenec prosakující vody.
Na delší túry by tu bylo mnoho možností. Před přehradou, za přehradou...určitě tu nejsme naposled. Dnes bez velkých ambic stoupáme na vršek Neunerkogel (2640 m) na východ od hráze.
Zpočátku trochu bojujeme v prudkém svahu, kde sníh ještě zůstává tvrdý. Sto metrů pod vrcholem necháváme lyže mezi balvany a tak nějak direkt se hrabeme vzhůru. Turistickou cestu připomínají značky na skále, ale pěšinka je ještě pod sněhem. Nejlepší cesta je….kudy to pustí.
Za hodinku jsme u plechového kříže. Podle vrcholové knížky se sem moc nechodí. Luxusní vyhlídku máme sami pro sebe. Pod námi škrábou zastíněnou sjezdovku lyžaři, vystupující z lanovky DreiSeenBahn. U Dreiseenhütte je zrovna doba oběda. A ta tři jezírka jsou ještě pod sněhem.
Scházíme k lyžím a sjíždíme změkklým sněhem. Těšila jsem se na sjezd hráze přehrady, jak si namaluji vlastní krásnou vlnovku. Místo toho se hrabu po kolena v těžkém sněhu a jsem ráda když dotraverzuji na druhou stranu. Nad silnicí sklouzneme k chatě Graf-Ferdinand-Haus a po sjezdovce k autu.
Akorát tak brzy odjet a nezaseknout se někde cestou. Slibovaná fronta nás dožene v šest večer v podobě slejváku v Garmischi