top of page

Prosincové lezení na slunečné Sardinii

Přívětivé teploty, průzračné moře a hlavně nekonečný výběr lezeckých terénů láká k vánoční a novoroční cestě do teplých krajin.

Jako předvoj letecké lezecké skupiny vyrážíme s Martinem o pár dní dřív autem. Ve dne přejedeme Evropu autem a v noci se přeplavíme trajektem na ostrov. Projedeme zasněžené Alpy a deštivé Toskánsko, kde před naloděním stihneme kulturní zastávku v Pise. Máme akorát tak čas na pár fotek kácející se zvonice a spěcháme do Livorna na trajekt. V útrobách ocelového kolosu parkujeme na šikmé ploše, která se s námi celá pohybuje. Zabíráme strategické místo vedle dvojice s obrovskou matrací a sibiřským huskym. Plánovaný příjezd do Olbie je v 6:30, takže po deváté pomalu přistáváme. Po lodi už nervózně pobíhá celá ZOO. Psů a koček je tu víc než kreslených postaviček Moby lines.

Opouštíme město přes jednu vlastivědnou zastávku na archeologickém nalezišti a míříme rovnou do Cala Gonone. Cestou ještě navštívíme Castello si Fave ve vesnici Posada. Tedy vlastně ho ani přes zavřenou bránu nenavštívíme, ale zato vyzkoušíme lezení na stěně pod ním. Pár cest po noci na trajektu stačí a brzy je tma.


Teprve navečer dojedeme do Cala Gonone a to ještě s další kulturní zastávkou. Na vánoce je všude celkem klid. Parkujeme u fotbalového hřiště nad vesnicí a druhý den jdeme lézt na sektor Il Budinetto. Letní den jak malovaný a skálu máme pro sebe. Začínáme pár lehkými cestami na hřeben a pak se přesuneme do hlavní části. Jak jsme si plánovali hledat jižní stěny, abychom se ohřáli na sluníčku, tak se zrovna pod jednou takovou krčíme ve stínu jalovce. Pustíme se do pár cest a na závěr takový pokus toprope stylem "tiramisu". Název oblíbeného italského desertu (tirami su) totiž v překladu znamená vytáhni mě :-)

Cestou zpátky jdeme prozkoumat místní záhadu. Do skály nad naším parkovištěm někdo (asi ufo?) vytvořil pravoúhlý výsek. Čisté řezy odhalily bílý mramor na stěnách. Okolní stěnou prochází stádo koz, popírajících gravitaci. Vydáme se proti proudu stáda a sandálech. Nejpravděpodobnější z teorií se zdá být účel sklonu podlahy směrem ven, aby se odkutálely případné lahváče, kdyby tu někdo chtěl popíjet s výhledem na město.



Na stejném parkovišti zůstaneme i další den, abychom se podívali do sektoru La Poltrona. Nástup kolem motokárového závodiště a kousek do kopce. Blíž než včera. Podobný amfiteátr na sluníčku a v závětří, takže brzy jsme pečení a vaření. Dáme pěkných pár cest v dolním sektoru a pak povystoupíme do centrálního. Den je krátký, takže přejezd do zátoky Cala Fuili už máme za tmy. Hned ráno scházíme ke kamenité pláži a začínáme na skále nazvané Spiaggia Est. Zaujme nás cesta na hraně, která podle stupně ohlazenosti evidentně upoutala úplně všechny, co tudy prošli. Ona je totiž opravdu krásná a chyty už dávno neřežou - spíš vytékají že zpocených rukou. Hned vedle za hranou je cesta od Lynn Hill, tak ji musíme zkusit. Ohlazená je taky pořádně, tak se v tom poněkud trápíme. To už nás dávno pohltil stín a přes svačinu na oblázkové pláži se přesouváme na západní stěnu. Rázem se zase roztékáme. Už zbývá síla jen na koupačku v moři. Teplota docela snesitelná, na to, že je prosinec.


Zbývající denní světlo využijeme k návštěvě jeskyně Grotta Millenium na druhé straně Cala Gonone. Asi dvoukilometrová procházka končí "ferratovým" sestupem. Než se k němu dostaneme, provedeme průzkum slepých uliček. Jedna končí dvěma borháky a druhá vyhlídkou se zbytky rezavého pletiva. Konečně sejdeme stezkou dojištěnou lanem až k jeskyni. A stálo to za to. Obrovský dóm s krápníkovou výzdobou na stropě, výhledem na moře a hromadou cest v převisech. Ještě budeme muset trochu potrénovat. V zadní části se probouzí netopýři, poslední lezci balí svoje nádobíčko a světla ubývá. Čas na návrat. Se soumrakem vyšplháme zpátky na štěrkovou cestu a vracíme se k autu.


Než nám přiletí zbytek skupiny, máme ještě den v okolí Cala Gonone. Volba padá na mělkou jeskyni s přístupem podél moře, zvanou Bidiriscottai. Vede sem i pěšina, ale líp se jde po černobílých balvanech na pobřeží. Mezi bílými vápenci jsou tu poházené černé sopečné pemzy.

Na písečné podlaze jeskyně by se dala smažit vajíčka. Madla jednoduchých cest v zadní stěně místy připomínají sanitární keramiku. Ale mě prostě tohle krápníkové lezení tak baví!

Vracíme se podél moře, které se přímo nabízí ke koupání. Čeká nás přejezd na sever, kde se potkáme s ostatními. Cesta zabere dost času, takže na štěrkovou cestu pod další skálou dojedeme dlouho po setmění.

Zbytek party stihl dvě cesty na stěně La Muraglia, takže nám u večeře vypráví, kde polezeme zítra. Jsme kompletní, tedy dvě auta, šest lezců, dva stany, blíže neurčený počet vařičů a několik kilo jablek.

Hned ráno, tedy když se trochu oteplí a oschne, vyrážíme pod skálu. Než stihneme projít podél ohrady na pěšinu plnou kravinců, zastaví nás místní zemědělec. Zřejmě hrdý majitel pozemku si na strom u cesty pověsil cedulku s telefonním číslem, kam mají lezci posílat foto dokladů a SPZ. Když nedostal zprávu, vzteká se, že nás nepustí dál. Kluci se tedy vrací pro doklady do auta, abychom traktoristu uklidnili fotkou průkazky.

Celý den tu kolem probíhá hon na divočáky. Dole štěkají psi, pořvávají lovci a občas padne výstřel. Jestli padlo i prase, to netušíme.

Skála je opět můj šálek kávy. Minimálně ty části, které jsou jedna díra vedle druhé a dobře drží. V jednodušších cestách je vápenec hrubý, místy se trochu drolí.


Lezeme dokud je světlo a pak přejedeme na poloostrov Capo Caccia. Západní část ostrova je dost větrná a dobrou noc tu dávají lišky. Hned ráno vyrážíme s Martinem na pěší průzkum. Máme za sebou skoro týden lezení, tak si můžeme dovolit restday. Pěšinou po hraně útesu s luxusními vyhlídkami jdeme na konec poloostrova. Rozbouřené moře naráží do skal hluboko pod námi. Přes úzký krček propojení s pevninou se ženou šedé mraky.

Jednou z hlavních atrakcí Sardinie je Neptunova jeskyně. Prodejna vstupenek je pod odbočkou k majáku a ke vstupu se schází dlouhým schodištěm s rezavým zábradlím.

Podzemní prostory s impozantní krápníkovou výzdobou a slaným jezerem byly zpřístupněny v roce 1950 a první čtyři roky, než bylo postaveno přístupové schodiště, se sem jezdilo jen lodí. Jednotlivé sály dostaly jména podle nejrůznějších útvarů. Unikátní je Sala delle Eccentriche, jejíž krápníková výzdoba na stropě připomíná korály. Všesměrný růst drobných krápníků je podle jedné z teorií způsobem obsaženým jílem, jež svou nepropustností vychýlil vodu s rozpuštěnými minerály že svislého směru. Po naší skupince vstup do jeskyně zavírají, protože moře už je tak rozbouřené, že by přístup nebyl bezpečný.


Během dopoledne se přesouváme pod nejvyšší horu Sardinie. Výchozím bodem je Refugio Bruncu Spina u spodní stanice lanovky. Ráno ještě za tmy procházíme kolem zavřené chaty a lyžařské dvousedačky. Krátkou sjezdovkou stoupáme na hřeben, po němž jdeme asi hodinu na horu Punta La Marmora (1833 m). Nejvyšší bod ostrova je označen mohutným ocelovým křížem. Jinak je to součást dlouhého skalnatého hřebene. Východ slunce se aktuálně koná někde v arabském světě, takže si docela počkáme. Naštěstí není taková kosa a nefouká. Poslední představení roku 2022 tedy může začít.

Vracíme se stejnou cestou a na sluncem zalitém hřebeni potkáme jen stádo kamzíků. Závěr sestupu vede k úvahám, kolik dní tu asi provozují lyžařský areál. Zaparkovaná rolba evidentně něco pamatuje.

Přejíždíme k Pedra Longa poblíž Baunei. Odpoledne ještě stihneme pár sportovek. Špičatá skála trčící do moře je zajištěná ze všech stran a přístupná během pár minut od parkoviště. Na konci klikaté silničky se tu sjelo hromada dodávek a obytných vozítek, aby tu strávili poslední noc v roce. Žádný divoký mejdan se nekoná, jen skupinky lezců posedávají před auty. My si místo barbecue na vařiči smažíme čtvercové lívance. O půlnoci vystřelí pár raket z blízké restaurace a pak je klid, aby se ráno mohlo vesele pokračovat v lezení.


Nový rok začínáme čtyřdélkovou cestou přímo od vody. Celou dobu pěkně vyborhákovaná a s výhledem na tyrkysové moře. Lezení za odměnu. Sestup vede pěšinkou, mezi skalkami, všudypřítomnými keři a končí v levé části sektoru sportovek, kde pak trávíme odpoledne. Čtyřčlenné auto bere na dva dny hotel, my zůstáváme na parkovišti a na další den si domlouváme sraz na Punta Giogadorgiu. Půl hodiny odsud je žulová skála s vícedelkami - sportovně zajištěnými i jednou tradiční za 4c. Právě do té se chystáme. Sejdeme se na parkovišti za řekou a s odstupem (a respektem) si prohlížíme masiv. Vykládáme všechny ty cinkající hračky na karimatku a dohadujeme se, co bude potřeba.

V tom přijíždí česká dodávka. Vystupuje mistr Kareš a ptá se, co jdeme zkusit. Dostáváme pár rad k nástupu a po mužících se vydáváme pod skálu. Začínáme s Martinem, Bohdan s Vítkem jdou za námi. Nástup koutem a podél šikmé spáry k prvnímu štandu u stromu. Tady bylo něco málo nýtů z okolních sportovek. Zbytek už je kaktusový freeride, čím výš, tím vyhlídkovější. Ke slanění používáme štandy sportovní cesty vlevo od velké jeskyně a na dvě délky jsme dole. Kareš visí kus od nás, ohání se kartáčem a vrtačkou a tvoří nové cesty. Ještě si zkusíme jednu cestu dole a zahájíme přesun na sever.


Horské silničky se klikatí po úbočí hřebenů s bizarními tvary skal, osvětlených večerním sluncem. Nejhezčí část je do Dorgali nad hlubokým skalnatým kaňonem Flumineddu.

Před Orosei projíždíme mramorovým lomem. Hora se tu rozkládá na obrovské bílé kvádry, pod nimiž zeje zatopená díra.

Dál už jedeme za tmy. Cílem je výběžek Capo Testa na serveru ostrova. Odsud je to vzdušnou čarou necelých patnáct kilometrů na Korziku.

Celý poloostrov je tvořený hromadou žulových balvanů fantastických tvarů. Některé připomínají spíš výtvory sochaře ujíždějícího na psychotropních látkách. Nejvyšší bod hlídá maják na konci silnice. Lezení je tu popsané jako tradiční s tím, že ze sportovních cest bylo jištění uřezané a to, co zbylo se nedoporučuje používat. Najdeme si tedy tu nejhezčí cestu a zajistíme si ji sami. Borháku, co tu zbyl nevěříme, tak si ho pojistíme lanem, obhozeným nahoře o balvan velikosti osobního automobilu a ještě zavázaným za hodiny. Na oblých tvarech hrubozrnné žuly je to úplně jiné lezení. Kluci o cestě prohlásí, že je zbytečně lehká. S tím musím, vzhledem ke svému přelezu stylem starého medvěda, nesouhlasit.


Čas se krátí a musíme vyrazit na cestu do přístavu. Kluci ještě zůstávají, aby si dali několik spár po vlastním. Jim to letí až zítra.

My s Martinem stihneme cestou ještě zrychlenou kulturně poznávací činnost na pevnosti Monte Altura v Palau a archeologické naleziště La Prisgiona u Arzacheny.

Máme to kousek do přístavu Porto Aranci a jedenáct hodin do Livorna, kdy se můžeme vyspat na trajektu. Cesta přes Alpy připomíná spíš návrat z velikonoc, tak jen doufáme, že brzy přijde sněhová nadílka na další výlety.





bottom of page