Pojedeme lyžovat. Na týden. A bude to daleko. Na Balkán! Dost bylo schnitzelů a gulaschsuppe, zkusíme jinou kulturu. Kromě Makedonie bychom rádi i Kosovo, ale to nakonec padá kvůli nedostatku času a potenciálním komplikacím na hranicích.
Zvolili jsme první týden v březnu. Na počátku byly velký voči, nakonec jedeme tři. Jedno auto, troje lyže v rakvi a hromada batohů v kufru. Teda nevím, kam bychom dali dalšího.
akce: 2.-10.3. 2019; text: Lucka
Dlouhá cesta na východ
Pavel to má z Plzně přes Řitku a Prahu, než se naskládáme k cestě na východ. D1 je taková malá rozcvička na Balkán. Slovensko a Maďarsko profrčíme hladce, zasekneme se až na Srbských hranicích, přechod Szeged-Subotica. A to pořádně. Pět hodin poskakujeme kolonou a pomalu ztrácíme nervy. Samotná kontrola proběhne za pár minut. EU opouštíme za svítání.
Dlouhá je cesta Srbskem. A únavná. V úseku, kde se dálnice teprve buduje jsou mapy.cz zmatené. A tím i my. Pár kliček na nájezdech a provizorních sjezdech a stavbu nových mostů sledujeme z rušné státovky. Zjara se všude vypalují louky a meze. Tuhle kouř, támhle taky. Jako kdyby hořelo půl balkánu.
Konečně Kumarovo. Konečně Makedonie. Už jen kousek. Míjíme Skopje, projíždíme Tetovo. Přibrzdíme na rohu hlavní třídy a měníme Makedonské Dináry. Stoupáme závěrečných 18 km klikatou silnicí na Popovu Šapku. První noc máme strávit tady.
Máme zamluvený hotek Konak. Který to bude? Tááámhleten, daleko od parkoviště na sjezdovce. Popadneme pár tašek, nepřipravených na přenos dál než pár kroků a v keckách se brodíme sjezdovkou. Trochu adrenalinová zábava mezi projíždějícími lyžaři a sáňkujícími muslimkami, jejichž asi desetihlavý "vláček" se hlasitě rozsype do všech stran.
Uvítá nás chlapec na baru. Chybička se vloudila. Mají obsazeno. Ale nemáme se bát, máme si dát pivo a počkat, až nás převezou do jiného podniku. Jsou čtyři odpoledne a náš sen obout ještě dnes lyže se pomalu rozplývá. Pivo, kafe, znovu dotaz na baru. Přijede snowcat. "To jste sem došli pěšky?" řidič nemůže vyjít z údivu.
Rozhrkaná rolba, natřená na červeno připomíná vězeňský transport. Na dřevěných lavicích se svezeme k parkovišti a jdeme čekat na další recepci. Další pivo, večeře...a máme pokoj. Doneseme si zbytek věcí z auta a plánujeme zítřejší túru.
Popova Šapka a průzkum ve větru
Středisko Popova Šapka (Попова Шапка) má už dobu největší slávy za sebou. Jmenuje se podle nedaleké hory (1780 m) nad stejnojmennou vesnicí. Místo se chlubí vysokým počtem slunečných dnů v roce a sněhem až do května. Tuhle krátkou statistiku bych doplnila nízkým počtem dnů bez větru.
Lyžařský areál vznikl na jižních svazích pohoří Šar Planina koncem čtyřicátých let. Určité pokusy o rekonstrukci ostře kontrastují s některým vybavením, na které se od začátku nejspíš nesáhlo. Dříve se sem z Tetova dalo dojet lanovkou, ale tu po válečných konfliktech už nikdo neopravil. Teď je z ní další rezavý pomníček.
Staví tu i novou lanovku, ale už v pár let staré články popisují návrat kolem "nedostavěné lanovky". Minimálně jako orientační bod tak lesklá, "alpsky" vypadající výstupní stanice slouží celkem obstojně. Recepce a toalety ve velkém hotelu u hlavního parkoviště, to je jiný zážitek :-)
Rádi bychom si dnes dali klasickou túru na Titov Vrv. Tahle hřebenovka se tu chodí nejčastěji a my si to nemůžeme nechat ujít. Cestou se rozhlédneme, co ještě vymyslíme. Toť náš plán.
Zavrhujeme možnost zkratky lanovkou a volnou plání vedle sjezdovek stoupáme pod vrch Antena. Fouká celkem zostra a ženou se na nás mraky. Ještě, že sníh je dost těžký na to, aby nám ho vítr posílal za brýle. V prudkých traverzech trochu vyhrožuje, že pojede dolů i s námi.
Nad skalním stupněm, který obcházíme zprava stoupáme nejkratší možnou cestou východním svahem. Říká se, že "vítr je architektem lavin". A taky těch krásných patvarů, po kterých se skoro nedá chodit. Lepší to bude po botách. Lyže na batohu se mnou ve větru cloumají ze strany na stranu.
Pár orezlých trubek značí vrchol Anteny. Přijel mrak, víc nevidíme. Tam někde by bylo Kosovo, a tam dolů je údolí. Tohle není den na plánovanou hřebenovku. Jedeme dolů.
Kafíčko před hotelem a čekáme, zda se na odpoledne počasí umoudří. Nahoře pořád fouká, ale začíná být vidět. Zkusíme lanovku. Koupit jednu jízdu je trochu oříšek. Klasické "to nemáme" a "proč si nekoupíte celý den?" nakonec překonáme a svezeme se na vrchol dvousedačkové lanovky. Cestou si vyhlídneme svah na sjezd. Kvalita sněhu se střídá pod lyžemi. Umrzlé desky s rozměkklým firnem. Pěkný sjezd. Nasadíme pásy a dáme si to ještě jednou. Na hraně chvíli čekáme, když Johny volá, že se skouzl na kře a od toho smrčku už nikam nejde. Sjíždíme k němu. Naštěstí je v pohodě.
Sjedeme k mezistanici lanovky a zkoušíme jízdu nahoru. Hlídačovi v ohořelé budce to nevadí. Lanovka tu jezdí nízko nad zemí, tak se dá nastoupit. Parková lavička podsekne kolena a frčíme. Sjíždíme až k autu a vydáváme se na průzkum.
Okolní kopcy vypadají lákavě, ale jak se tam dostat? Žádná silnice nevede tak vysoko, jako ta do Šapky. Bez velkých iluzí zkusíme dojet do vesnice Veshala. 1300 metrů nad mořem je už prostě málo. Aspoň máme pěknou kulturně-poznávací jízdu. Bláto, díry, místy asfalt, krávy na cestě, vedle cesty hoří. Projíždíme dvě vesničky až už to dál nejde. Konstatujeme, že sem s lyžemi možná za rok a sjíždíme do Tetova.
Jsme ubytovaní v AirBnB kousek od centra. Supermarket je kousek. Seženeme všechno co potřebujeme na dalších pár dní. K večeři je to tu samé maso. Pleskavica, Čevapi. Kluci si olizují umaštěné prsty. Ještě, že tu mají dobré šopské saláty :-)
Titov Vrv
podrobněji je výstup popsaný v samostatném článku o výstupu na Titov Vrv
Máme tu druhý pokus o Titov Vrv (Титов Врв), vysoký 2748 m. Počasí vypadá slibně. Sluničko svítí, vítr...fouká, ale snesitelně. Začínáme stejně jako včera, po svých podél lanovky a na Antenu. Už se ale netrápíme východním svahem. Vezmeme to oklikou do sedla mezi "lanovkovým" vrcholem a Antenou a pak po rolbové cestě na vrchol. Jde to mnohem líp a celé na lyžích. Stejně pořád nechápu, kam až se s těmi "snowcaty" dokážou dostat.
Od zbytků konstrukce antény na vrcholu, původně zvaném Ceripasina, si tentokrát užíváme krásné výhledy. Titov Vrv s rozhlednou daleko na jihozápad a ještě trochu dál za ním Kosovo. Také bychom se tam chtěli podívat, tak aspoň z dálky. Hraniční čáru z mapy na zasněžených svazích, blištících se v jarním slunci naštěstí nepoznáme.
Pokračujeme hřebenovkou. Na pásech sjíždíme a stoupáme, později i na botách. Jeden kopeček za druhým. Sin Vrv, další se ani nejmenuje, Karabunar a Bakardan. To už je přímý soused Titova Vrvu a my si ho dáme pěkně pěšky. Svačinka, kochání a sjíždíme do sedla. Než nandavat s pásy, hodíme lyže na batoh a šlapeme ke kulaté kamenné rozhledně na Titov Vrv. Opravená je nedávno, ale tak nějak po balkánsku. Nacpali sem bílá plastová okna, ale uvnitř už tu parádu nedokončili.
Užíváme si sjezd z vrcholu a pak už jen dlooouhé traverzy ve snaze vrátit se do střediska bez pásů. No...skoro, ale stejně je nandaváme, abychom vyšlápli k horní stanici nedokončené lanovky. Prázdnými sjezdovkami se řítíme k autu. Nikde nikdo. Takhle večer tu chcípl pes.
V Tetovu už máme oblíbený podnik. Děda v kuchyni a za barem si ty dva žrouty pamatuje.
Jaro ve Skopje
Čeká nás odpočinkový a kulturní den v rámci přesunu do dalšího střediska. Ráno si ještě procházíme Tetovo. Z výšky působilo hodně rozlehle, ale moc času nám nezabere. Ulice jsou směsicí šedé betonové komunicické architektury a prosklených fasád zářících reklamami.
Pestrobarevná malovaná mešita Šarena Džamija (Шарена Џамија) je hned vedle hlavní silnice u řeky. To, co vypadá jako kostel naproti přes malý parčík za řekou jsou historické turecké lázně - hammam. Z vyhlídky na silnici z Popovy Šapky nás zaujal hřbitov, tak se jdeme podívat. Obrovská plocha s bílými placatými kameny jako náhrobky mezi obytnými domy. Na mapě Tetova je to prakticky jediná zelená plocha.
Na cestě do Mavrova je Skopje asi hodinová zajížďka opačným směrem. Z dálky nás vítá 66 metrů vysoký kříž na vrchu Vodno, který si postavili jako památník dvoutisícového milenia křesťanství. Na světě patří k nejvyšším svého druhu. Kopec má 1066 m a vede sem lanovka. Moderní, kabinková. Ke spodní stanici vyjíždíme autem a kupujeme zpáteční lístky za 2E. Je krásný jarní den. Raději bych procházku, ale jsem přehlasována. Pohled na město z výšky stojí za to.
Parkujeme v centru, naproti parku "Žena Borec". Máme pár hodin na vycházku mezi honosnými budovami, sochami v nadživotní velikosti i uličkami muslimské části na sever od řeky Vardar. Z pevnosti máme zase vyhlídku naproti na kopec Vodno. Vedlě megakříže se staví ještě mnohem větší telekomunikační věž. No...ještě, že to není minaret :-) Vracíme se do starého města a usedneme na zahrádce před restaurací. Skopsko pivo, čevapi a tavče gravče - zapečené fazole jsou dobrá volba.
Opouštíme historické město i šedivá ošoupaná předměstí. Po dálnici s mýtným za euro na každém kroku znovu míjíme Tetovo a míříme na Gostivar. Odtud směr Mavrovo a zatáčkami lesem stoupáme ke známému jezeru. Hledáme Ski hut Gorica, kdy bychom měli další dvě noci přebývat. Po doptání u benzínky se hrabeme silničkou se zbytky sněhu a hromadou kamínků. Dojedeme kam to jde a zbytek dokloužeme pěšky po rozdupaném sněhu v doprovodu zvědavých psů. Domácí Dimitar je místní průvodce. Ubytúje nás v minipokoji v podkroví a pak nám v kuchyni v suterénu popisuje místní lyžařské krásy. Zaujme mě návod na dosažení teplé vody ve sprše. Trubky vedou odkudsi daleko, z velkého průtokáče, tak se musí pustit voda všude naprázdno a časem přiteče teplá. Hlavně nešetřit a nevypínat, "mohli bychom s ní plnit jezero"..
Mavrovo a Dimitarova „freeride arena“
Nástup do lyžařského areálu je ještě pár kilometrů podél břehu. V polovině přejíždíme úzkou hráz a na jižním konci podlouhlého jezera parkujeme pod lyžařským areálem Zare Lazarevski. Tady to žije. Obě lanovky jedou a mezi hnědými fleky na černé sjezdovce trénuje makedonská reprezentace slalom. Jednosedačková lanovka připomíná tu, co bývala v pražské ZOO. My pojedeme dvoumístnými lavičkami. Chtěli bychom jednu jízdu nahoru. To tu neumí. Chvíli trvá přesvědčit pana pokladního, že to dokáže.
Na cestu lanovkou je dobré se pořádně oblíknout. Může trvat libovolně dlouho, zpestřená libovolným počtem zastávek na rozhlížení. U hlavního centra areálu rozhýbene ztuhlé kosti a na pásech se šoupeme dlouhou plání na východ. Nalevo od nás vedou další vleky. V sedle se před námi otevírá výhled na protější hřeben. Zleva Govedarnik, Medenica a další dvoutisícové vrcholy, bezejmenné. Tam se dnes chystáme.
Sjíždíme do údolí, kterým v létě vede silnice do vesničky Galičnik. Jen dráty elektrického napětí připomínají, že nejsme úplně mimo civilizaci. Dojedeme kam až gravitace dá a na zbytek roviny nasazujeme pásy, Na kopec, co nám poradil Dimitar stouáme zprava. Sjezd mezi skalami vypadá lákavě, převěj na hraně hrozivě. Jen si tak trochu dupnout a pojede až do potoka. Bereme to radši bokem.
Stoupáme zpátky k vlekům a vymýšlíme, jak už nemuset šlapat. Traverzujeme tak intenzivně po rovině, že z toho Johny najednou vyletí do vzduchu. Ani sám nechápe jak. Přejel šutr a ten ho málem vyzul z bot. Bota na noze vydržela a na památku vyrobila modrofialovou značku kolem paty. Sjememe pod vlek a trochu si pomůžeme krátkou kotvou. Nikomu to evidentně nevadí. Dokloužeme až na namrzlé parkoviště, kde se Johny s lyžema v ruce rozplácne znovu. Pestrý to den.
To se musí spravit v restauraci u jezera. Já využívám zbytek slunečného odpoledne k procházce. Nízký stav hladiny jezera ukazuje potopený kostel Sv. Nikola v celé své parádě. Tedy spíš to, co z něho zbylo, když ho v padesátých letech zalila voda přehrady. Nový kostel stojí na dohled přes malou zátoku. Vyhlídka z věže na okolní hory stojí za to.
Hlína v brzdách, Gostivar a Ohrid
Dnes bychom rádi na Medenicu (2163 m), nejvyšší vrcholek pohoří Bistra a oblíbený skialpový cíl z lyžařského střediska Zare Lazarevski. Vyrazíme autem po známé cestě a zvuk z brzd, který včera trochu zahrozil se ozývá mnohem silněji. Buď jsme při výjezdu k chatě nasbírali kamínky do brzd, nebo to bude něco horšího. Ložiska? Asistenční linky pojišťovny jsou dobré tak akorát na drahý pokec ze zahraničí, ale dokud auto nějak jede, tak se jich to prý netýká.
Na pumpě si potrvdímě, že nejbližsí servis bude v Gostivaru. Cestou zvuky ustávají, ale domů je to daleko, tak chceme mít jistotu. Aspoň trocha rozptýlení pro místní, když nad plynule se otáčejícím kolem stojí asi osm hlav a rusko anglicky si povidají, že auto je v pořádku. Každopádně doba pokročila a na lyžování už to dneska nebude. Jedeme do Ohridu.
Dvě hodiny autem na jih k jezeru. Je tu na tričko. Připadám si jako u moře. Z oparu nad hladinou kouká v dáli zasněžený vrchol Magaro. A ještě dál za mlhou je druhý břeh. Albánie. Promenáda podél břehu, kostelík s vyhlídkou na skále a pevnost nad městem. Z hradu se propleteme uličkami kolem starého amfiteátru až zpátky k jezeru. Vracíme se do Mavrova, ale už budeme bydlet jinde.
Medenica
podrobněji je výstup popsaný v samostatném článku o výstupu na Medenicu
Než opustíme slunečnou a větrnou jarní Makedonii, zbývá nám ještě den pro výstup na Medenicu. Na druhý pokus v oblasti bydlíme v hotelu Mal Odmor s výhledem na jezero. Levnější alternativa bez mravenečů v kuchyni. K lyžařskému areálu to máme asi půl druhého kilometru, ale i tak ráno jedeme radši autem. Probijeme se závějí na příjezdové cestě a za chvíli parkujeme na kluzišti pod lanovkou. Vykládání lyží z auta vyžaduje maximální opatrnost – o tom by mohl vyprávět ti s modřinami na zadku.
Lanovku spouští v osm, takže ještě chvíli čekáme ve společnosti dvou padesátikilových chlupáčů. Preventivně se pořádně oblíkáme, ale tentokrát se lanovka cestou nahoru ani jednou nezastaví. Okolní vleky ještě stojí a na svazích se v ranním sluníčku lesknou klikaté tahy rolbou. Od hlavní restaurace skicentra, podivně zastaralé Trifkovy Koliby mírně sjíždíme pod kotvové vleky a před druhou, moderněji vypadající, nasazujeme pásy.
Stoupáme přímo za nosem, přibližně na jihozápad. Po levé ruce necháváme kotvový vlek a pak ještě jeden, který křížíme. Tak se dostáváme do sedla ve výšce přibližně 1900 m. Sundaváme pásy a využíváme dobrého rozhledu, abychom si naplánovali výstup na protější Medenici. Jaro letos dorazilo o něco dříve, tak si musíme vybírat cestu mezi vylézajícími skalkami, keříky a trávou.
Sjíždíme do údolí se zasněženou silnicí, které v nejnižším místě, (asi 1550 m) křížíme. Znovu nasazujeme pásy a začínáme stoupat na východní, z našeho pohledu levý hřeben Medenice. Polojasno a ve srovnání s předchozími dny mírnější vítr je celkem příjemné.
Na pár místech šlapeme asi tak po centimetru sněhu mezi uschlými stébly trávy. Pásy na tom drží dobře. Dostáváme se na vrcholový hřeben a v uctivé vzdálenosti od převěje, visící nad skalním kotlem se postupně stáčíme na sever. Stoupání se zmírňuje a brzy stojíme na plochém vrcholku Medenice.
Výhledy stojí za to. V dálce na severozápadě Golem Korab, nejvyšší hora Makedonie i Albánie zároveň. Na severovýchod se pod námi leskne částečně rozmrzlá hladina Mavrovského jezera.
Svačinku odkládáme do závětří a přezouváme na sjezd. Středem do kotle mezi skály by to lákalo, ale převěj odrazuje. Bereme to tedy víc na sever a v podstatě dokončujeme okružní jízdu vrcholovým hřebenem.
Po prudkém začátku elegantně traverzujeme kolem kotle pod vrcholem Medenice. Přehoupneme se přes horizont a slalomem mezi keříky sjíždíme do údolí. Zasloužená svačinka na sluníčku a bez větru.
Pod dráty opět nasazujeme stoupací pásy a vyrážíme vzhůru vyhlídnutým žlabem. Několikrát křížíme zasněženou letní cestu a pokračujeme do sedla. K nejvyššímu vleku přicházíme z druhé strany, než jsme ho ráno opustili. Na kousku sjezdovky potřebujeme nabrat rychlost, abychom se dostali přes mělký dolík k další kotvě. Podél té sjedeme až k restauraci.
Zbývá dost času i na pár jízd po rozměklé sjezdovce a doplnění pitného režimu u velkého krbu uvnitř. Ještě než pro dnešek zavřou, stíháme se vyvézt kotvou z dolíku, abychom nemuseli k horní stanici lanovky po svých. S vyhlídkou na jezero kličkujeme mezi hnědými fleky na sjezdovce.
Dokonce i led na parkovišti za dnešek z poloviny zmizel. Do Makedonie dorazilo jaro a my zítra vyrážíme na Bělehrad….
Felix Romuliana a zkrácený pobyt v Belehradu
Vstáváme hodně brzy, abychom se dostali daleko. V ranním slunci opouštíme Makedonii a pokračujeme po srbských dálnicích až k městu Niš. Tam si dáváme zajížďku do Zaječaru, abychom si ještě užili trochu historie. Poblíž vesnice Gamzigrad objevili zbytky starořímské pevnosti Felix Romuliana. Přijíždímě polňačkou. Na obou straných hoří louky, tak skoro čekáme, že se posuneme v čase a vjedeme do zuřící bitvy římanů proti zbytku světa. Mohutnou branou vcházíme do opevněného komplexu. Zbytky několika staveb a pár sloupů bývalého chrámu. V zastřešených částech jsou vystavené zdobené hlavice sloupů a další kamenická práce. Bývalo to asi velké sídlo.
Vracíme se na dálnici a odbočujeme těsně před Bělehradem. Budou vyhlídky. Na kopci jménem Avala stojí moderní televizní věž. A dá se dostat nahoru. Věž je kopií své předchůdkyně, která padla během bombardování bývalé Jugoslávie. Z výšky vypadá Bělěgrad docela hezky. Máme domluvené ubytko, abychom si ho užili večer a ráno vyrazili ku Praze. Propleteme se městem. Zbytky rozbombardovaných budov kontrastují s historickou i moderní zástavbou. Hostel Muzeo Propido má být přímo v centru, ale adresa trochu pokulhává. V dané ulici nic. Doptáme se na boční vchod a paní na telefonu mi sdělí, že může dorazit za půl hodiny. Dostaneme se do budovy a klepeme na dveře s cedulou hostel. Uvnitř je smradlavá díra a v ní dva černoši v nátělníku. Neumí anglicky a při slově hostel se tváří jako vyvoraní. Tak tady radši ne.
Užijeme si aspoň procházku večerním městem, hrad a venkovní válečné muzeum. Johny zjistí, že nemá rád hummus a místo ubytování sedneme do auta. Aspoň budeme dřív doma. Srbsko-Maďarská hranice nás zdrží "jen" dvě hodiny, D1 v levém pruhu je docela v pohodě. V neděli k ránu jsme doma.
Videjko :-D