Věže, věžičky, štíty, žlaby a hřebeny, to jsou Vysoké Tatry. Cesta Martinka (III) je za dobrého počasí navíc plná krásných výhledů.
09/ 2022
Gerlachovský štít je se svými 2654 metry nejvyšší horou Slovenska, Vysokých Tater i celých Karpat. Z horolezeckých výstupů mě na první pohled zaujme ten nejdelší - hřebenovka nazvaná po svém prvovýstupci Alfredu Martinovi, jež jí přelezl v roce 1905. Čeká nás pěkných pár hodin lezení po členitém hřebeni.
Výchozím bodem je Tatranská Polianka, případně o šest set metrů výše položený Sliezský dom. Vlastní nástup do cesty je ze sedla Polský Hrebeň (2200 m), pokud chceme jít plnou verzi Martinky. Zkrácená varianta vynechává Velický a Litvorový štít.
Složení naší skupiny, čas odjezdu i plány na nocleh se mění ještě v pátek dopoledne. V jednu hodinu už sedíme všichni čtyři v autě a míříme na východ. Na Sliezském domě mají plno, tak z Tatranské Polianky vyrážíme se spacáky a karimatkami v batohu. Od nádraží jdeme už po tmě a o necelé dvě hodiny později uléháme na terase Slezanu mezi pár dalších dvojic, na které se také nedostalo místo.
Budíček před pátou, akorát tak na první záblesky světla na obzoru. Petr s Martinem, kteří spali dole akorát proběhnou, ale na nějaké čekání je jim zima. Po rychlém snídani vyrážíme za nimi. Než dojdeme do sedla, mají náskok skoro hodinu.
Polský Hrebeň je začátek lezecké cesty. Na obě strany máme výhledy do bílého moře mraků, převalujících se nad údolím. Velickou dolinou jsme přišli z jihu a na sever se táhne dolina Litvorová. Prohlížíme si celý hřeben Martinky a pokoušíme se identifikovatelná jednotlivé věže.
Navěsíme na sebe všechen matroš a zatím bez lana vyrážíme vstříc žulovém hřišti. Skála je pevná, suchá a neoklouzaná, tak se jde dobře. Cesta není nikterak značená, takže ta nejschůdnější je ta pravá. Za stálého stoupání a občasného klesání podstupujeme terénem, místy připomínajícím lego.
Na Velickém štítu čeká hromada erárních smyc s majlonou ke slanění. Je to rychlejší a pohodlnější než slézat plotnu s nejistým dojezdem.
Z travnaté police pokračujeme vesele dál vstříc dalším štítům, sedlům, vežím a kopám. Z Litvorového štítu do Lavínového sedla a přes Lučivniansku a Malú a Velkú Litvorovú vežu na Lavinový štít. Teda ne, že bychom reálně v terénu měli takový přehled, ale prostě jdeme pořád vzhůru hřebenem, jak nás to pustí. A pouští to celkem dobře. Jen ty mraky, co se ráno třpytily pod námi jsou teď všude kolem. Viditelnosti klesá na kousek skály před námi. Občas na se hodilo si trochu prohlédnout, kam vlastně míříme.
Zadný Gerlach poznáme podle plechové skříňky na knížku. Zbývá sejít do Gerlachovského sedla (2590 m) a přelézt závěrečný výšvih. Dočetli jsme se, že je to jednodušší než to vypadá a za sebe můžu souhlasit. Vzdušný vrcholový hřebínek by byl ještě hezčí, kdyby hloubku pod námi nezakrýval mrak. To je ovšem také věc názoru a někteří tuto milosrdnou nevědomost uvítají :-)
V jednu jsme u kříže. První a jediný friend našeho výstupu zakládá Johanka právě tady, když se ověšená železem posadí na kámen, aby si dala svačinu, a pak nemůže vstát. Kocháme se výhledem do mlhy a jsme rádi, že je sucho. Sestup Batizovským žlabem trefíme napodruhé. Nahoru to bylo příjemnější. Místy je vidět pěšinka, jinde si ji v suti musíme domýšlet. Dostáváme se pod mraky a na dohled Batizovskému plesu. V závěru slézáme strmou Batizovskou próbu po kramlích a řetězech. Nad jezerem nás pozoruje stádečko kamzíků.
Obejdeme Batizovské pleso a na rozcestníku čteme ještě hodinu kamenným tatranským chodníkem k Sliezskému domu, kde se v hospodě potkáme s Petrem a Martinem. Zbývá posedět, probrat zážitky a seběhnout k autu zelenou turistickou stezkou.
Výlet můžeme prohlásit za vydařený. Skála byla suchá a počasí celkem přálo. Ty mokra nebo horší předpovědi by obtížnost výstupu výrazně narostla.