Největší národní park v Makedonii, největší lyžařské středisko a jeden z nejvyšších kopců celé země….snadný přístup a vrcholová panorámata. To by bylo škoda se tam nepodívat :-)
akce: 8.3. 2019; text Lucka
Než opustíme slunečnou a větrnou jarní Makedonii, zbývá nám ještě den pro výstup na Medenicu (2163 m), nejvyšší vrcholek pohoří Bistra a oblíbený skialpový cíl z lyžařského střediska Zare Lazarevski u jezera Mavrovo.
Na druhý pokus v oblasti bydlíme v hotelu Mal Odmor s výhledem na jezero. K lyžařskému areálu to máme asi půl druhého kilometru, ale i tak ráno jedeme radši autem. Probijeme se závějí na příjezdové cestě a za chvíli parkujeme na kluzišti pod lanovkou. Vykládání lyží z auta vyžaduje maximální opatrnost – o tom by mohl vyprávět ti s modřinami na zadku.
Lanovku spouští v osm, takže ještě chvíli čekáme ve společnosti dvou padesátikilových chlupáčů, než můžeme začít vysvětlovat, že chceme jen jednu jízdu nahoru. „Turno“ za 250 MKD je pro ospalého pokladního poněkud exotika.
Preventivně se pořádně oblíkáme, ale tentokrát se lanovka cestou nahoru ani jednou nezastaví. Okolní vleky ještě stojí a na svazích se v ranním sluníčku lesknou klikaté tahy rolbou. Od hlavní restaurace skicentra, podivně zastaralé Trifkovy Koliby mírně sjíždíme pod kotvové vleky a před druhou, moderněji vypadající, nasazujeme pásy.
Stoupáme přímo za nosem, přibližně na jihozápad. Po levé ruce necháváme kotvový vlek a pak ještě jeden, který křížíme. Tak se dostáváme do sedla ve výšce přibližně 1900 m. Sundaváme pásy a využíváme dobrého rozhledu, abychom si naplánovali výstup na protější Medenici. Jaro letos dorazilo o něco dříve, tak si musíme vybírat cestu mezi vylézajícími skalkami, keříky a trávou.
Sjíždíme do údolí, kudy vede silnice do vesničky Galičnik. Po té není v zimě ani památky. Jedinou stopou civilizace jsou dráty elektrického vedení, které v nejnižším bodě (asi 1550 m) křížíme. Znovu nasazujeme pásy a začínáme stoupat na východní, z našeho pohledu levý hřeben Medenice. Polojasno a ve srovnání s předchozími dny mírnější vítr je celkem příjemné.
Na pár místech šlapeme asi tak po centimetru sněhu mezi uschlými stébly trávy. Pásy na tom drží dobře. Dostáváme se na vrcholový hřeben a v uctivé vzdálenosti od převěje, visící nad skalním kotlem se postupně stáčíme na sever. Stoupání se zmírňuje a brzy stojíme na plochém vrcholku Medenice.
Výhledy stojí za to. V dálce na severozápadě Golem Korab, nejvyšší hora Makedonie i Albánie zároveň. Na severovýchod se pod námi leskne částečně rozmrzlá hladina Mavrovského jezera.
Svačinku odkládáme do závětří a přezouváme na sjezd. Středem do kotle mezi skály by to lákalo, ale převěj vypadá hrozivě. Bereme to tedy víc na sever a v podstatě dokončujeme okružní jízdu vrcholovým hřebenem.
Po prudkém začátku elegantně traverzujeme kolem kotle pod vrcholem Medenice. Přehoupneme se přes horizont a slalomem mezi keříky sjíždíme do údolí. Zasloužená svačinka na sluníčku a bez větru.
Pod dráty opět nasazujeme stoupací pásy a vyrážíme vzhůru vyhlídnutým žlabem. Několikrát křížíme zasněženou letní cestu a pokračujeme do sedla. K nejvyššímu vleku přicházíme z druhé strany, než jsme ho ráno opustili. Na kousku sjezdovky potřebujeme nabrat rychlost, abychom se dostali přes mělký dolík k další kotvě. Podél té sjedeme až k restauraci.
Zbývá dost času i na pár jízd po rozměklé sjezdovce a doplnění pitného režimu u velkého krbu uvnitř. Ještě než pro dnešek zavřou, stíháme se vyvézt kotvou z dolíku, abychom nemuseli k horní stanici lanovky po svých. S vyhlídkou na jezero kličkujeme mezi hnědými fleky na sjezdovce.
Dokonce i led na parkovišti za dnešek z poloviny zmizel. Do Makedonie dorazilo jaro a my zítra vyrážíme na Bělehrad….