Dominanta východní části Vysokých Taur patří mezi oblíbené cíle. Nemalou zásluhu na tom má jeho dostupnost. Na vrchol se dostaneme bez lana, v létě bez maček a díky lanovce z Mallnitz se výstup dá pojmout jako jednodenní záležitost od chaty Hannoverhaus. I my si dáme jednodenní výlet, ovšem z Böcksteinu.
akce: 12.9. 2020, text: Lucka
Polovina září slibuje letní počasí a stále ještě dost světla na pořádný výšlap. Na Ankogel se chceme podívat už delší čas. Běžně se chodí přes Osnabrücker hütte nebo snadněji přes Hannoverhaus z Mallnitz (ať už s použitím lanovky nebo bez). Obojí znamená dostat se autem na druhou stranu Alp. Tauernský železniční tunel sice ušetří kilometry za volantem, ale pořád nás nám zdá praktičtější vyrazit od severu. Zvlášť v kombinaci s nočním příjezdem, kdy kolem pustého nádraží dávají lišky dobrou noc. Jedna taková nás zdraví, když krátce po půlnoci míjíme stanici Böckstein a míříme k velkému parkovišti nad začátkem tunelu.
Vymysleli jsme to Šalamounsky: tunel nepotřebujeme a ještě si dáme pořádný trénink. K Hannoverhausu se dá dojít i z Böcksteinu a výlet bude opravdu celodenní. Čeká nás skoro třicet kilometrů podle mapy vylepšených o dva a půl vertikálního. Na dobrou, ikdyž krátkou, noc ještě netušíme, že si zítra dobrovolně přidáme.
Plní elánu opouštíme parkoviště v šest ráno a čelovky zhasínáme brzy. Na široké cestě údolím Anlaufbachtall není o co zakopnout.
Jde se tak dobře, že v družném hovoru přejdeme odbočku značené Mindenerweg. "Hele, koukej, taková pěkná zahnutá lávka" a valíme dál po štěrkovce.
"Jdeme blbě!" hlásí o tři kilometry a 350 výškových metrů dál Johny při kontrolním pohledu do mapy. Ta zahnutá lávka, to bylo ono. Tam to bylo.
Poněkud rozčarováni scházíme zahřívací kilometry a počítáme, kolik nás to bude stát času. Baterek do čelovky námět dost.
Přecházíme tedy tu zahnutou lávku a prudce stoupáme lesem. Ten s nadmořskou výškou řídne a mezi nízkými borovičkami rostou borůvky. Křížíme několik potůčků, kde se dá doplnit voda.
Asi ve dvoutisícové výšce čvachtáme přes podmáčenou loučku. Cesta do sedla Korntauern (2459 m) je dobře značená i v horní části, kde se kde jde hromadou hranatých balvanů. Prosmýkneme se zářezem ve skalnatém hřebeni a pod námi se loukou klikatí sjezdovky nad Mallnitem. Protější Sauleck si hraje na schovávanou v mracích.
Sestupujeme dvě stě metrů k jezírku Kleiner Tauernsee a na rozcestí se dáváme směrem k Hannoverhaus. Chvíli ještě klesáme, pak stoupáme do nenápadného sedélka Luggertörl (2380 m), zase chvíli klesáme a pak už rovnou za nosem k Hannoverhaus (2550 m). Podcházíme lanovku, jejíž horní stanice se tyčí kousek nad chatou a brzy míjíme prázdnou terasu. Na nějaké sedánky není čas. Už je odpoledne.
Rovnou pokračujeme cestou č. 520. Rozcestník říká, že na Ankogel to bude ještě 3,5 hodiny. Chceme být rychlejší. Zacházku ke kapli na vrcholu Arnoldhöhe, poblíž které stával starý Hannoverhaus, si odpustíme. Stezka traverzuje jižním svahem Grauleitenspitze. Za ním se odpojuje vzhůru doleva na Ankogelu. Proti nám se vrací odpolední výletníci. Pán s bílým retrieverem, co se nerad fotí (ten, ale prozradí nám to pán), se podivuje, že jdeme teprve nahoru. Ptá se, jestli stíháme lanovku nebo spíme ne chatě. Za Cé. Jdeme pěšky do Böcksteinu. Zakoulí očima a popřeje nám hodně štěstí.
Suťovým svahem přecházíme pár sněhových polí. Ledovec Lasacher Kees se krčí nalevo pod námi. Stoupáme hřebenem na Kleiner Ankogel (3096 m). Cesta je značená, vede jednoduše přímo za nosem rovnou nahoru mezi rozlámanými balvany. Některé se pod nohama zhoupnou. Jeden mě k mému velkému leknutí pošle o dva kroky zpátky. Krátce zanadávám na další díru do holeně a po pár krocích stojíme mezi kamennými mohylami na Kleiner Ankogelu. Vlevo v bok a zbývá 150 metrů k vrcholu. Poněkud strměji, ale stále po dvou stoupáme od jednoho červenobílého proužku k dalšímu. Skládačka placatých kamenů občas upustí kousek, který letí až do tyrkysového jezírka o půl kilometru níž. Na dohled od kříže přijde pár kroků po čtyřech a jsme nahoře.
V minulém století byl prý Ankogel o 16 metrů vyšší a pak mu upadla špička. Asi si nedokážu představit ten rachot, ale že tehle skála se občas "trochu" sype, tomu věřím.
Odměnou za poněkud pozdní výstup máme vrchol sami pro sebe. Výhled na vrcholky vysokých Taur zkrášluje hra mraků v odpoledním slunci. Kolem krouží pár havranů, ale blíž nejdou. Hlavní krmení už dneska proběhlo.
Půlhodina na sváču a je čas mazat dolů. Jsou čtyři odpoledne. Překvapivě snadno hopsáme po kamenech zpátky k rozcestí a traverzujeme k Hannoverhausu. Trsy trávy mezi sutí spása stádečko ovcí. Černých je převaha.
U chaty jsme před šestou. Uvnitř se připravuje večeře. Johny si začíná stěžovat na levé koleno a to nás čeká ještě dost. K jezeru Kleiner Tauernsee se projevuje relativita času, trvá děsně dlouho, než se tam dostaneme. Zbývá dvě stě metrů nahoru do sedla a tisíc dvě stě dolů k autu. Na ceduli je vyraženo Böckstein 2 3/4 hodiny, dvojka je přeškrtnutá fixem a přepsaná na čtyřku.
Cílem bylo dojít do sedla za světla. Vlastně se zadařilo, čelovky vyndáváme až v průvanu mezi rozcestníky.
Scházíme kamennými chodníky a Johny nadává na koleno. Začíná tráva, potůčky, stromy, les a borůvky. Ty jsou vidět i ve světle čelovky a na koleno zabírají skoro jako plyšák na injekci do zadku. Johny s fialovou pusou přestává nadávat.
Už jsme v hustém lese a hukot potoka sílí. Spacák se blíží. Přecházíme zahnutou lávku. Široká cesta, jež se ráno zdála po rovině, ještě nepříjemně klesá.
Sláva nazdar výletu, stihli jsme to ještě dnes. Před půlnocí jsme u auta. Na parkovišti přibylo pár aut.
Nezbývá než zapadnout do spacáku a vypnout všechny budíky. Suma sumárum, i s ranním přídavkem máme v nohách 35 km a 2900 metrů stoupání a klesání.
V neděli si zasloužíme regenerační ranní osvěžení pod vodopádem u parkoviště (kterého si Johny dobrovolně vzdává), výlet k vodopádu v Bad Gasteinu, pár jednoduchých lezeckých cest na osluněné skále v Klammstein Klettergarten a exkurzi do muzea Redbull u Salcburského letiště. To je takový malý tip na zpestření zpáteční cesty
PS:
O Ankogelu (3252 m) se dočteme, že do roku 1932 (nebo 36), kdy došlo k mohutnému skalnímu sesuvu vrcholové části, byl o 16 m vyšší. Často jsem narazila na informaci, že než o svou špičku přišel, byl nejvyšším vrcholem skupiny Ankogelgruppe, jež po něm dostala jméno. Tím pádem převyšoval i nedalekou Hochamlspitze, jejíž výška se dnes uvádí 3360 m.
Mě to nějak nevychází - tušíte někdo, jak to vlastně bylo? Nedá mi to spát :-)