Portugalsko I.

Zimní roadtrip Portugalskem. Z deštivého Lisabonu vyrážíme autem za kulturou, památkami, nejvyšší horou i pár dny lezení na sluníčku.


V první části se podíváme do Lisabonu a Sintry, odkud vyrazíme na západ a na sever až na nejvyšší horu Portugalska.

Akce: prosinec 2019, text: Lucka


Odlet do teplých krajin


Pražské supermarkety praskají ve švech, řetězy světel obalily výlohy obchodů i stromy v ulicích, počasí připomíná spíš velikonoce a nákupní horečka vrcholí. Mě se týká spíš ta cestovní. Čas na odlet do teplých krajin je tu!

Tedy přesněji řečeno, čas dost letí. Mlhavé pražské ráno si zpestříme dobíháním rychlíku směr Brno. Pořídili jsme letenky s Ryanairem: Z Brna přes Bergamo do Lisabonu a zpátky přes London Stansted do Prahy. Na letištním parkovišti by se dal hrát fotbal a uvnitř tančit. Na tabuli svítí náš let a žádný jiný. Dneska je tu rušno. Odbavíme batohy a pokračujeme na security. „Můžu vidět tu rybičku?“, ptá se Johnyho hlídač. „Sakra, já jí zapomněl u léků...“ Koukám jak puk, když nůž otevře, porovná čepel s vlastní dlaní a vrátí potenciální vražedný nástroj s tím, že nepřesahuje 6 cm. Fajn. V Bergamu si musíme sami přeložit batohy, tak ubráníme rybičku před další kontrolou. 

Po hodině a půl ve vzduchu se noříme do mlhy na letišti v Bergamu. Propleteme se bludištěm obchodů až k pásu se zavazadly a východu. S neuchopitelnými mrtvolami ve folii na rameni dáme druhé kolečko do odletové haly. S potvrzením rezervace přistál v mailu i kód pro Fast Track. Podle instrukcí přijdeme do VIP salonku a – světe, div se – funguje to. Odevzdáváme batohy a procházíme rovnou do rentgenu. Ušetřili jsme si cestu na odbavovací přepážky a celou tu megadlouhou frontu co se kroutí chodbou tam a zpět. Byl to takový fofr, že rybička zůstala v příručáku a tedy zůstává v Miláně. Pro jistotu nás ještě oba testují na výbušniny a Johny pak naštvaně dává dohromady rozebraný plastový pásek. 

Let se podobá jízdě po D1. Slečna vedle mě tráví celou dobu s hlavou ukázkově zaraženou do sedadla před sebou a nervózně podupává.

Lisabon se blíží. Vzhledem k mojí nedávné operaci kotníku se z uvažovaných destinací jeví Portugalsko jako ideální volba. Je totiž nejen lezecké. Matroš máme, auto rezervované, ale budeme hlavně poznávat a občas si zalezeme. Krátce před přistáním už let připomíná jízdu trabantem po poli. Konečně přistáváme v „teplých krajích“. Je asi 15° a všude mokro.

Vyzvedneme navlhlé batohy v rozdrbaném igelitu a letištní halu opustíme rovnou do metra. Chvíli hledám automat, co mi prodá jeden lístek, ale marně. Nejdřív je potřeba koupit za padesátník papírovou kartičku a na tu si pak nahrát jednotlivé jízdy za 1,50 € nebo 24hodinovou permici za 6,40 €. 

Z letiště jede červené metro. Na stanici Alameda přestupujeme na „zelenou“. Zní to jednoduše, ale když přijdeme na nástupiště, lidi už skoro přepadávají do kolejí a na ceduli běží nápis, který si volně přeložím jako „problém“. Chvíli čekáme, co udělají místní. Když nic, sebreme se a jdeme ven, ty tři stanice dojdeme pěšky po hlavní třídě. Za námi se utrhne celý hlouček. 

Třídou Av. Almirante Reís směřujeme dolů k moři až k číslu 21. Překvapuje mě, kolik domů je evidentně vybydlených, zatímco v podloubích přespávají na matracích bezdomovci. Někteří tu mají regulérní trvalý pobyt. 


Hostel Aristheu jsem našla jako levnou ubytovnu a jsem sama zvědavá, jestli neutečeme. Na zvonku šestého patra je izolepou připlácnutá cedulka s názvem a rozmazaným telefonním číslem. Dovnitř nás pustí náhodná sousedka. Zaklapne za námi mříže historického výtahu a vysvětlí, že z pátého patra půjdeme jedno pěšky. Zvoníme, boucháme na dveře a nic. Uvnitř se svítí. Zkoušíme dvě telefonní čísla z papíru na dveřích. Záznamník. Je devět večer, sedíme na zhasnuté chodně opření o bágly a hledáme jiné ubytování. 

Do střechy z makrolonu buší slejvák. Už se skoro sbíráme, že půjdeme zkusit štěstí jinam, když se po schodech připlíží chlapík s klíči. Anglicky moc neumí. Otevře dveře a komolí naše jména. Jsme zachráněni. Ukáže nám dvě postele na půdě. Je jich tu celkem pět, jedna obsazená. 

Dřevěná je podlaha i šikmá střecha, celkem čisto. Koupelna navazuje. Po dolní chodbě se mezi několika pokoji motá pár spolubydlících v teplácích. Barvou pleti jsme v menšině. Zaplatíme 49,50 € za dvě osoby a tři noci a dostáváme klíč od „bytu“, heslo na wifi a klíček od zamykací skříňky. Teplé vody je překvapivě dost. Zhasínáme a doufáme, že vítr neodnese celou střechu i s námi. Venku se žení čerti. V tom rámusu skoro zaniká, že po dřevěné podlaze pořád někdo courá. 


Lisabon v dešti, ulice bez lidí


Venku je hnusně, ale neprší. Podrážky běžeckých bot jedou po mokrých dlažebních kostkách jak namydlené. Z náměstí Martim Moniz se dáváme doleva do kopce a stoupáme k hradu. Prostředkem úzké ulice vedou koleje. Brzy nás předjede žlutá tramvaj číslo 28, rozhrkaná atrakce Lisabonu. Historické vozy na podvozku důlního vozíku a motorem ze sekačky se lámou v uličkách staré čtvrti Alfama do neuvěřitelných úhlů i sklonů. Opouštíme koleje a dáváme se doprava k hradu.


Od hradu scházíme ke kostelu Sao Vicente de Fora. V kostele neleje, tak se chvíli zdržíme. Rozhodujeme se nastoupit do žluté tramvaje a kus prohlídky města absolvovat pod střechou. Stojíme na zastávce, ale kolem jezdí jen turistické tuk-tuky obalené v igelitu. Tyhle tříkolky v pytlíku silně připomínají Indii a to i stylem jízdy. 

Trasa žluté tramvaje začíná na náměstí Martim Moníz. Vítr rozstřikuje vodotrysk po klouzavé dlažbě. Řada válců uprostřed jedné z vodních ploch nejsou nábojnice, jak jsem si myslela, ale vojáci podél původní linie opevnění.

Nastupujeme do vozu, který řídí asi metr a půl vysoká blondýna. Tramvaj je uvnitř celá dřevěná. K našemu překvapení jede zkratkou. Rovnou se hrkáme do prudkého kopce, kterým jsme šli před pár hodinami a pak sjíždíme klikatými uličkami staré Alfamy. 


Na rovině podél pobřeží se tramvaj zastaví. Řidička jde zkontrolovat situaci a vrátí se s hlášením „No power“. Máme štěstí. Včera nejelo metro, dnes tramvaj. Paní oznamuje, že to bude na delší dobu. Na troleje spadl strom. Před námi i za námi se vyprazdňují další vozy. 

Vystupujeme akorát poblíž Praca do Comercio, obrovské a skoro prázdné náměstí se sochou krále Jose uprostřed. Výhoda hnusného počasí je, že se s nikým netlačíme. Řeka Tejo je rozbouřená jako moře a vítr na nábřeží skoro podráží nohy.


Procházíme obloukem Rua Augusta a pěší zónou plnou svítících obchodů se vzdalujeme od vody. Nad prázdnými zahrádkami plandají promočené slunečníky a babky s deštníky se sotva drží, aby se nevzesly. 

Pohled kolmou ulicí doleva si říká o pořádný záklon hlavy. Mezi fasádami protějších domů trčí železná věž výtahu Santa Justa, nahoře rozšířená o vyhlídkovou plošinu. Úzkou věží se zdobenými okýnky jezdí výtah do úrovně střechy okolních domů. Tam ho s ulicí Carmo spojuje lávka podepřená betonovým pilířem. 


Scházíme k nádraží Rossio, odkud zítra pojedeme do Sintry. Vlaky jedou každou půlhodinu. Na hostel se vracíme pořádně promoklí. Večeři si vaříme v kuchyňce hostelu. Celkem se tu snaží držet čisto, ikdyž ne všechno se daří podle Evropských zvyků. V noci řádí pořádná vichřice. Ze zpráv se dočteme, že v části Portugalska přišly záplavy a padlé stromy už mají dvě oběti. To si tedy umíme vybrat počasí.


Sintra


Ještě za tmy vyrážíme na vlak do Sintry. Mrholí a fouká vítr.  Musíme pořídit další zelenou kartičku za půl eura do sbírky. Nabíjíme 4,5 € na cestu tam a zpátky. Cesta do Sintry trvá 40 minut a začíná tunelem. Projíždíme nehezká předměstí ještě nehezčím počasím.

Svítící vánoční megakoule na opadaných stromech se houpou ve větru. Z kruháku nad vesnicí vyrážíme podle cedule Castelo dos Mouros (Maurský hrad). Odbočíme do uličky a přelézáme vyvalenou zeď. Sousední zahrádka neunesla prudké deště a balvany zasypaly cestu. 

Stoupáme džunglí. Klikaté cestičky se motají mezi kameny porostlými mechem a stromy obalenými břečťanem. Všechno je nasáté vodou.


Pokračujeme v procházce pralesem k Palaco da Pena. Před branou už stojí fronta Japonců. Palác je tam někde v mlze za řadou stromů.

Z atrakcí se vstupem jsme se rozhodli pro jednu a to Quinta de Regaleira. Zahrada se spoustou podivných staveb a stavbiček, umělých jeskyní, vodopádů a obrácených věží. Nejznámější, Poco iniciatico je 27 metrů hluboká díra do země s točitým schodištěm. Věž naruby dole navazuje na systém chodeb propojených s menší „věží“, jeskyní a vodopádem. Jeden se nestačí divit... a chápat se už ani nesnaží. 


Horní část zahrady je divoká džungle, dole je více staveb a zahradních úprav včetně kaple a paláce. Dobře, že tu nejsme v sezóně nebo za hezkého počasí. Z představy Japonek vřeštících na schodech studny se selfie-tyčemi mi jde mráz po zádech.


Počasí se umoudřuje, vracíme se k nádraží. Stanici před koncem, než vlak zajede do tunelu, způsobím trochu zmatek. Hledám na mapě, vím co chci vidět… „tam!“... ukazuju z okýnka akvarukt Aguas Livres. Máme pár vteřin na rozhodnutí a rychlý výsadek ve stanici Campolide. Johny je v pohodě, já si musím obout boty, co suším pod sedačkou. Vybíhám, jak kdybych vykradla prádelnu. 

Akvadukt přemosťuje široké údolí, kterým vede dálnice a železnice. Jedna strana působí jako „sem ani náhodou“. Pár ohořelých domů a kolem hromady odpadků. Stoupáme tedy na druhou stranu směrem k centru. Po akvaduktu se dá přejít, ale museli bychom projít skrz zavřené Museu das Aguas.


Pokračujeme přes Parque Eduardo VII. Vánoční vesnička zeje prázdnotou, stánky jsou zavřené a ruské kolo má po včerejší vichřici stažené kabinky. Než dojdeme na hostel, zase leje a v noci padají trakaře. 


Na západ, kam až to jen jde


Další ráno opouštíme Lisabon. Do půjčovny, kde máme objednané auto je to pár stanic autobusem a kus pěšky. „Vyzvednutí na letišti“ znamená „kousek od ranveje“. Kdybychom si tak přečetli, že jsme mohli využít shuttle zdarma...

Zabydlíme se v autě a vyrážíme podél pobřeží na západ. Podjíždíme gigantický most 25. Abril. U řeky navštívíme hned dvě atrakce. Torre de Belém a Památník objevitelů. Z bílé betonové věže trčí do řeky příď lodi obklopená postavami s Jindřichem Mořeplavcem v čele. Řeka Tejo připomíná spíš moře a rackové v tom větru couvají za letu. 


Míříme do Cascaís. Krátká zastávka u skalního útvaru Boca do Inferno. Mořská voda ymlela vápencovou žílu v pevnější skále a strop takto vzniklé jeskyně se propadl. Pekelný název si žádá spoustu legend. Místo má rozhodně své kouzlo. V rozeklané díře pod námi se vlny tříští do bílé pěny, která odtéká těsně před tím, než s rachotem přiletí další. U prázdného stánku se suvenýry brnká posmutnělý kytarista a je tu celkem klid. 

Jedeme dál na západ. Tak daleko, jak jen to jde, až na nejzápadnější cíp Evropy, Cabo da Roca. Na vysokém útesu stojí starý maják, na vyhlídce mohyla s křížem. Dole naráží do skal vlny Atlantiku. Jsme tu akorát na západ slunce. Obcházíme na další vyhlídku nad útesy. Pěšinky jsou vyšlapané v hustém koberci čehosi mezi trávou a kaktusem (botanici prominou... :-) ).


Za tmy sedáme do auta a vyrážíme na sever. U Chlerois to bereme do štěrkových silniček a hledáme spaní. Jedeme docela daleko, než odbočíme ke kopci se značkou vyhlídkového bodu a názvem Penedo do Lexim. Kóta 223 metrů o něco převyšuje okolní zvlněnou krajinu. Parkujeme u vjezdu na louku a poprvé bojujeme s přestavbou auta na spaní. Bude to náročné. Připadáme si jak na žebřinách. 


Jeskyně a větrné mlýny


Ráno se jdeme podívat na vyhlídku Penedo da Lexim. Aniž bychom to plánovali, nocovali jsme u jedné z geologicky a archeologicky nejvýznamnějších lokalit v regionu Mafra. Čedičové varhany jsou zajímavé na pohled, ale dojít na vyhlídku po předchozích deštích připomíná  běh tobogánem v protisměru.

Víc nás ale znepokojuje něco jiného. Dvojice, co vedle nás ráno zaparkovala na louce, a asi i zbytek vesnice chodí po okolních loukách a cosi střílí. Mizíme do auta dřív, než chytneme nějakou zbloudilou střelu do zadku a jedeme pryč. 

Míříme do města Fatima. Rovná silnice protíná husté lesy a souboj slunce s přicházejícím deštěm připomíná tropický prales. Za Fatimou, směrem na Sao Mamede navštívíme jeskyni Gruta de Moeda. Objevili jí lovci v sedmdesátých letech, když jim do nenápadné díry zdrhla liška. „Jeskyně mincí“ se jí říká podle legendy o loupežnících. Poklad samozřejmě zmizel. Můžeme vidět celkem dvanáct pojmenovaných sálů s pěkně nasvětlenou krápníkovou výzdobou. Po nedávném dešti kolem teče spousta vody. Jeskyně výrazně reaguje na stav povrchové vody a je tu nezvykle teplo, kolem 18 °C. Nejhlubší místo je 45 m a délka přístupné části je 350 m. 


Přejíždíme pod protější kopec a jdeme na procházku kolem trosek větrných mlýnů. Na obzoru se točí lopatky větrných elektráren. Ze starých mlýnů tu zbyly jen části zdiva. Několik se dochovalo skoro celých. Pěšinkou mezi pichlavými keři a kvetoucím rozmarýnem scházíme na štěrkovou cestu a lesem se vracíme k autu. 

Do města Tomar přijedeme před setměním. Krátce před zavíračkou navštívíme slavný klášter Convento de Cristo. Obrovské zbytky kamenného chrámu trčí ze zdí opravené části kláštera. Ze zahrady je vyhlídka na město. 


Z repráků na lampách řvou koledy do prázdných ulic. Řeka se sotva vejde do svého koryta. Kolem bočního ramena mlýnského náhonu už jsou připravené dřevěné zábrany. Snad už nebude pršet. 

Pokračujeme dál na sever, do hor. Klikatými silničkami a hustou mlhou se řítíme místy i třicítkou. Jedeme asi hodinu, než zakempíme na plácku v lese. Napodruhé už si auto poskládáme výrazně lépe a spí se dobře. 


Torre, nejvyšší kruhový objezd v Portugalsku


Mezi stromy prosvítá vycházející slunce a nad řekou v údolí se válí mlha. Tou projedeme a znovu se dostáváme nad mraky, ze kterých vykukují ostrůvky okolního lesa. Stoupání do hor začíná ve městě Covilha. Za ním se silnice kroutí po svazích pohoří Serra de Estrela. Vegetace mizí a mezi žulovými balvany se krčí už jen nízké keříky. Z města to máme stoupání 1200 m. 

Cestou nás zaujme Lago do Viriato. Ještě zbývá skoro pět set výškových metrů. Hladina nevelké vodní nádrže je jako moře. Ostrý studený vítr leze pod kůži. Voda je krásně čistá a hrozivě temná. Z odtokové hráze máme výhled do údolí, které se topí v mlze.


Portugalská nejvyšší hora měří 1993 m a na vrchol vede silnice. Stojíme uprostřed kruhového objezdu na vrcholu Torre de Estrela. Nejvyšší bod je označen kamennou mohylou a vedle ní stojí věž, vysoká tak akorát, aby se Portugalci dostali do dvou tisíc. Obě observatoře s kulovou střechou jsou poněkud v rozkladu. Prodejna suvenýrů a restaurace navazují na lyžařské středisko. 


Než jsme odletěli, sledovala jsem webkameru. Sníh tu opravdu byl a dvě z malých sjezdovek jezdily. Po deštích tu zbyla asi třicet metrů dlouhá závěj šířky jedné rolby, na které sáňkuje půl Portugalska v promočených teplácích. Kokosy na sněhu live. Oblékáme se proti větru a vyrážíme na vycházku.   

Abychom mohli vystoupit na nejvyšší horu Portugalska, potřebujeme nejdřív ztratit výšku. Scházíme kus po sjezdovce a pak po silnici k odbočce na turistickou cestu značenou červenou a žlutou čárkou. Tou scházíme až k přehradě Albufeira de Covão do Meio. V prudkém klesání na závěr míjíme dvě ruiny podlouhlých domů.


Od hráze zahajujeme výstup. Odbočujeme do stezky značené mužíky a stoupáme po žulových plotnách. Přecházíme rozkládající se betonovou hráz a podél jezera Lagoa do Covao do Quelhas a jeho přítoku stoupáme do sedla. Na vrchol Torre se vracíme od západu. Ještě si cvičně objedeme nejvyšší portugalský kruhák a sjíždíme stejnou silnicí jako jsme přijeli.

V Covilha doplníme potraviny a palivo ze strachu z blížících se vánoc. U pumpy čekáme frontu na službu maníka, který mačká tlačítka na automatu.


Ve druhé části budeme pokračovat na jih a zase na západ :-)


Praktické informace na cesty do Portugalska


Pro první díl jen ochutnávka videa,ve druhém díle už bude celé.


0 zobrazení
OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer