Portugalsko II.

Zimní roadtrip Portugalskem. Z deštivého Lisabonu vyrážíme autem za kulturou, památkami, nejvyšší horou i pár dny lezení na sluníčku.


V první části jsme z Lisabonu vyrazili autem na západ a na sever.

Z nejvyšší hory Portugalska směřujeme na jih až k pobřeží a slavným Algarve na západ. Kruh se uzavírá návratem do Lisabonu

Akce: prosinec 2019, text: Lucka


Podél východní hranice


Míříme na jih podél východní hranice Portugalska. Zelená krajina se třpytí v ranním slunci. Silnice je rovná jak když střelí. Pohled do nekonečna a okolo zeleno. Připadám si jak někde u rovníku. 

První zastávkou je městečko Elvas, nad nímž přechází vysoké oblouky akvaduktu Amoreira. Se stavbou začali v patnáctém století a s úpravami vydržel v podstatě pět set let. Řady oblouků hází dlouhé stíny na volný prostor v údolí. Parkujeme na blátivé cestě do pevnosti. Na protějším svahu svítí bílé zdi kostela a hřbitova. Přecházíme údolí k další části rozsáhlého opevnění.


Pokračujeme zelenou krajinou podél hranice. V místě, kde se nejvíc blížíme čáře navrhuji zajet do vesnice a rozhlédnout se přes hraniční řeku Guardiana. Tečka na mapě s názvem Juromenha toho moc neslibuje. Pár baráků a pevnost. Obcházíme ji s vyhlídkou na řeku. Široko daleko nikde žádný most. Na druhém břehu je Španělsko. 

Dlouhé schody vedou k malému molu. Naproti mají podobné. O pevnosti nevíme nic, ale strategicky musela být hodně důležitá. Dojdeme až k otevřené bráně. Uvnitř nás čeká krásná ukázka několika budov v různém stadiu rozkladu. Nikdo tu nepostavil chodníčky ani stánky se suvenýry. Můžeme se volně procházet rozpadajícími se domy a kostelem. Zajímalo by mě, jak dlouho je tohle místo opuštěné. 


Z vesničky, která obklopuje pevnost, ale není ani z poloviny tak velká, pokračujeme na jih. Už tady je na řece značené Albufeira de Alqueva. Na hráz jedné z největších uměle vytvořených vodních ploch v západní Evropě to máme ještě šedesát kilometrů. V pahorkaté krajině vytvořila přehrada nespočet rozvětvených zátok a ramen. K hrázi přijíždíme přes vesnici Alqueva, jež byla kompletně přemístěna. Na hrázi máme krásné večerní světlo. 

Míříme na Salir, kde zítra polezeme.


Konečně lezení


Ke skále to máme krátký dojezd přes nejvyšší horu v okolí. Pico do Mů (577 m). (pozn. překl.: Pyčo domů). Křížíme linii větrných elektráren, co se táhne po celém hřebeni. Nad hlavami nám sviští obrovské  lopatky.

Odbočujeme do vesničky Rocha da Pena. Parkujeme u kašny a Johny si jde na kafe k místnímu bělovlasému indiánovi. Na sever od nás se táhne skoro dvoukilometrová stěna. Porovnáním s průvodcem indentifikujeme sektor, kde jsme si našli lezitelné cesty. 

Stoupáme po cestě, ze které se odpojují kozí – lezecké pěšinky. Podle několika popisků na skále identifikujeme „svoje“ cesty a vyškrtáme z nich ty neodjištěné. Moc na výběr nemáme. Vytáhneme si celkem pohodový koutek a pak se na několik pokusů trápíme toprope v těžších cestách vedle. Krásný vápenec, jen by to chtělo trochu potrénovat. 


Ještě zkusíme sektor Filozofos, který by měl patřit k jednodušším. Pichlavou pěšinkou traverzujeme skoro až na druhý konec stěny. Filozofové se nějak pomátli. Z pár cest asi něco vypadalo a moc jednoduše nepůsobí. Dáme si dva bezejmenné kousky v levém koutě a na hraně. Tím máme pro dnešek splněno. První lezecký den výletu se vydařil.

Sjíždíme směr Faro. Ústí řeky Rio Formosa je laguna lemovaná podlouhlými ostrovy. Na jeden vede most. Dneska budeme spát na pustém ostrově. Podle mapy je tam pár občerstvení, žádné domy, pláž a cesta do nikam…


Objíždíme letiště a provoz mi přijde nějaký podezřelý. Na „pustém ostrově“ je dost živo. Jeden bar vedle druhého a narváno k prasknutí. Celé Faro vyrazilo pařit. Mezi lagunou a letištěm narazíme na obrovský parking s karavany. Ani nevadí, že nám za hlavou startují tryskáče.


Algarve


Přes Faro pokračujeme podél pobřeží slavného Algarve na západ. Zastavíme u jedné z hlavních atrakcí pobřeží. Fotky Gruta de Benagil plní stránky kdejaké cestovní kanceláře. Jedna z mnoha jeskyní podél útesu na pobřeží je známá dírou ve stopě. Ta je shora oplocená a přes okraj jsou vidět vlny, dorážející na pláž. Z hladiny má dvě skalní brány a suchou nohou žádný přístup. 

Plánované půjčení paddleboardu neklapne, tak si dáváme půlhodinovou plavbu lodí. Řidič podél pobřeží zajíždí nejen do slavné Benagil cave, ale i do spousty dalších děr a neuvěřitelných skalních útvarů. Na závěr pár vtípků s náklonem člunu a efektní výjezd až na pláž. Vyhlídkové lodičky dostávají v tom písku dost zabrat. Nakonec jsem dost ráda, že jsme jeli. I procházka po horní hraně útesu stojí za to. Nažloutlé útvary vidíme zase z jiného úhlu a ve večerním světle.


Ještě večer přejíždíme do vnitrozemí, do městečka Silves, kde chceme vidět největší dochovaný maurský hrad. Už z dálky svítí zubaté hradby nad městem. V rámci vánoční diodové mánie tu omotali všechny hrany svítícím páskem a my tak vidíme dokonalou siluetu. Jen obtáhnout pastelkami. 

Hledání parkovacího místa je souboj s klikatými jednosměrkami zalomenými do ostrých úhlů. Na náměstí u řeky je další světelná paráda. Z vodní plochy vystupují postavy, které nejspíš představují betlém. Mezi nimi sněhulák a tučňáci v kulichu. Sníh si tu představují jako cáry bílé geotextilie. 

Druhý den obcházíme opevnění kolem celého hradu a vyvýšeniny, na které stojí. Na druhé straně města jdeme citrusovým sadem.


Vracíme se k pobřeží a projíždíme rekreačními rezorty města Lagos až na skalnatý výběžek Ponta de Piedade. Mořské vlny tu podobně jako u Benagilu přetvořily pískovcové skály do rozmanitých útvarů. Do moře vystupují členité věže, pod nimi se voda zakusuje do útesu a dlabe mělké jeskyně. Stačí trocha fantazie a některé by hned dostaly jména. Po schodišti jde sejít na kamenité pláže.


V rámci přesunu o jednu pláž na západ nás navigace zavede do areálu opuštěné stavby. Dál neprojedeme, protože pokračování silnice je v rekonstrukci, ale otevřená brána zve na exkurzi. Hotel Crotália Towers, dvojici betonových skeletů propojených nedokončeným mostem, tu zanechali před padesáti lety. Z posledního patra vyšší, asi dvanáctipatrové, budovy trčí do nebe zrezivělé dráty. Beton, do kterého patrně přimíchali oblázky a mušle z pláže, odpadává z kovové výztuže. Tady měl někdo velké voči a teď tu tohle veledílo s balkony čeká na dynamit.


Dál na západ míříme do Sagres. Na mapě malá tečka, ale slušný provoz. Skalnatý mys hlídá obrovská pevnost, tentokrát bílá. Z vyhlídky mezi převisy sledujeme stádečko surfařů dole v zátoce. Občas se některý  postaví a popojede směrem ke břehu, než zmizí v hromadě pěny. Na špici útesu za nimi se ve večerním slunci leskne maják Cabo de Sao Vicente, nejjihozápadnější bod Evropy. Po okolí stojí seřazené zástupy, jako kdyby za majákem probíhal fotbalový zápas. Rudá koule mizí ve vlnách a parkoviště se začne chaoticky vyprazdňovat. Zítra bude tahle show znovu a nejspíš zase přijedou davy. 


Skála tu je úplně jiná než u Lagos. Rozsypaný žlutý slepenec vystřídal šedý vápenec zvětralý do ostrých tvarů. V okolí mysu je popsáno pár lezeckých cest. Článek  na lezeckém webu nás ale velmi rychle odradí od pokusů od lezení. Nad příhodou s vypadlým topovým borhákem zhotoveným z horší oceli než zbytek cesty zůstává rozum stát. Zrovna tady, kde blízkost moře, voda sůl a vítr dává zabrat i nejlepšímu nerezu. No, ještě máme v živé paměti ty trčící dráty, co připomínaly spíš ohnilé větvičky.

Čeká nás ještě přesun na sever. Přes tři stovky kilometrů zpátky do Lisabonu. Prvních šedesát kilometrů ujedeme ještě dnes a přespíme těsně před vesničkou Odeceixe vedle ohrady s ovcemi. 


Cesta na sever


Ráno dojedeme do vesnice. Prosmýkáme tobogán jednosměrek od větrného mlýna a parkujeme dole v údolí. Tudy vede varianta dálkové pěší trasy Fishermans trail. Stezka podél pobřeží Algarve a Alentejo odbočuje asi 2–3 km do vnitrozemí podél ústí řeky Rio Seixe, kterou ve vsi přechází po mostě.

Vydáváme se podél levého břehu. Nejdřív cestou mezi loukami, kde si zmácháme boty rosou a pak po silnici až k Praia Odeceixe. Silnice stoupá na vrchol útesu. Pod námi se v podmáčeném údolí kroutí řeka a na obzoru je pár bílých domků. Odliv odkryl širokou pláž mezi oběma stranami útesu.


Dlouhý přejezd si rozbijeme zastávkou ve městě Santiago de Cacém, kde navštívíme hrad na kopci, a v Setúbalu. Zbývá pár kilometrů do Sesimbry, kde zítra plánujeme lezení. Parkujeme až pod majákem Forte do Castelo v Sesimbře, odkud zítra vyrážíme na skálu. Štěrková cesta podél pobřeží je přes den jednosměrná v opačném směru. I tak se na parkovišti každou chvíli točí místní auta. Přijede, zarachotí ve štěrku a odjede. 


Sesimbra a dlouhý most


Ráno je jasno, chladno a větrno. V rámci rozhýbání ztuhlých kostí a pokusu dobýt maják z nečekaného úhlu od moře si Johny natrhne rukáv péřové bundy. Újma na zdraví neproběhla, ale zbytek výletu bude pelichat jak kuře. Bereme lezení a pěšky pokračujeme kousek po štěrkové cestě. Ještě, že jsme se ten svah nepokoušeli včera vyjet autem. Za zatáčkou odbočíme do nenápadné stezky mezi skalkami a scházíme k moři. 

Přicházíme pod pravý ze dvou sektorů Dos Pequeninos. Krásný oranžovo-šedý vápenec s několika ohlazenými dírami jak v jeskyni. Mezi dvěma takovými si vyberu cestu na rozhýbání a dost se v ní vydusím. Postupně přichází pár dalších dvojic a všichni se točí v několika vedlejších cestách, pořád těch samých. My využijeme nataženého lana a trápíme se toprope ve vedlejších lajnách. Nikdo se k nám nehrne. Chceme zkusit cestu, ve které se tu střídají všichni. Musíme si chvíli počkat. Už chápu proč – celkem easy procházka na závěr. 


Balíme brzy odpoledne a vyrážíme na ten kousek, co nám zbývá do uzavření okruhu. Do Lisabonu přijedeme po Ponte de Vasco de Gama, nejdelším mostě Evropy. V půjčovně jsme si nepronajali zařízení pro elektronickou platbu mýtného a dálnice nepoužívali. Most je jediný placený úsek, na který se chystáme.

Dlouhým mostem se chceme nejdřív kochat z boku z pobřeží, tak přejedeme do Alcochete. Na sjezdu z dálnice nás zarazí zácpa. Všichni se hrnou strávit nedělní odpoledne ve Fashion Outlet Store. Moderní bublina kontrastuje s nízkými domky polorozbořeného městečka. 

Na nábřeží a po dlouhém mole se prochází místní. Sedmnáctikilometrový most spojuje okrajové části s Lisabonem. Postavili ho, když kapacita staršího Ponte de 25. Abdil přestala stačit. Při návrhu už dokonce musei kalkulovat se zakřivením země. 


Šestiproudá silnice se táhne relativně nízko nad vodou a vyvýšení pro podjezd lodí působí jak nahrbený had. Shora je krásně vidět celý zbytek mostu na Lisabonské straně. Hned za mostem projedeme moderní čtvrtí kolem Parco de Nacoes a Torre Vasco de Gama. Na chvíli parkujeme a scházíme k věži Vasco de Gama. Nevycházíme z údivu ani na pobřeží. Když už není na horách sníh, vozí se Lisaboňané aspoň lanovkou podél pobřeží. Moderní kabiny kopírují 1,2 km nábřeží tam a zase zpět.

Zítra ráno vracíme auto, tak chceme spát někde poblíž letiště. Vzhledem k nepřesnosti / absenci zástavby v mapách nebude jednoduché najít místo. Projíždíme uličkami, kde se bojíme i zastavit. A jet dál vlastně také, když vidíme sklony a úhly, do kterých se cesta láme. Zastavíme u hřbitova, kde je auto schované za malou zídkou. Po chvíli popojde černá partička, zaleze do plechových vrat a zmizí ve tmě. Radši popojedeme. 

Sjedeme až na dno údolí a po hliněné cestě pokračujeme rákosím k soutoku dvou říček.


Moderní Lisabon a cyklistika


Budíme se zavaleni mlhou, která se sráží na autě. Startujeme a mizíme z toho brčálu někam na asfalt. Ve dne vypadají boudy stlučené z plechu a kdejakého bordelu ještě děsivěji. Za celý výlet uděluji Johnymu zlatou medaili, že se z toho jako řidič neposral. 

Najeli jsme přes 1600 km. Vrácení auta probíhá rychle. Využijeme odvozu na letiště, o kterém jsme předtím nevěděli. Jedeme metrem na konečnou zelené linky Cais do Sodré. Máme ještě den v Lisabonu a v plánu půjčit si kola. Jdeme do půjčovny Bikesiberia kousek od náměstí Praca do Comercio. Týpek nabízí nejhorší citybike dráž, než mají na vlastním webu. To prý jen chyba a ještě si chce nechat ID do zálohy. „To víš, hochu, a já pak neodletím…“.

Za rohem je podnik specializovaný na Canyon a silničky. Za 10 € půjčují obyčejné horáky. Jen na tři hodiny, ale půjde na tom jezdit a na vyjížďku do Parco de Nacoes to stačí. Jako bonus si pak můžeme dát sprchu a batohy nám samozřejmě pohlídají.


Vyrážíme po nábřeží na východ. Johny se bál pekelné dopravy, ale většinu cesty máme vlastní pruh. Podél pobřeží jedeme mezi nákladním přístavem a silnicí. Vidíme Lisabon zase z jiného úhlu. Blížíme se do moderní zástavby, kudy jsme včera projížděli. Teď máme klid a denní světlo. 

Most Vasco de Gama působí nekonečně. Vyhlídková lanovka se točí nad vodou podél břehu. Akorát nám to časově vychází projet se moderní čtvrtí a pozůstatky Expo 98, než se vydáme zpět.


Vracíme kola a dáváme si zaslouženou sprchu. Je to jejich chlouba, mít takto zařízený obchod. Ještě mi týpek ukazuje myčku na kola. V zadní klenuté místnosti, která je vlhká sama o sobě stříkají vodu po podlaze i zdech. Místy už rostou krápníky. Ptám se na stáří domu a dostanu odpověď, co mě mohla napadnout dřív. Postavili po velkém zemětřesení v roce 1755.

Opouštíme půjčovnu s batohy na zádech. Půjčení kola byla výborná cesta, jak se jich na chvíli zbavit. Procházíme k výtahu Santa Justa. Ten jsem chtěla vidět za hezkého počasí. V tom davu už si tím ale nejsem tak jistá. Pešky se couráme potemňujícím městem. Náměstí jsou plná prodavačů svítících balónků a lítacích vrtulek. Parco Eduardo VII tentokrát svítí, ruské kolo se točí a kolem stánků je plno. Mají tu i kluziště. Ukázali bychom místním borcům, jak se to dělá, ale odradí nás obrovská fronta. Johny si radši dá hamburger a pivo. A pak další :-)


Jsme na konečné červeného metra, na jehož druhém konci je letiště. Letadla nad námi lítají už dost nízko. Skoro mám strach, aby si přesvícený park nespletli s ranvejí. 

Druhý terminál na noc zavírají, což zjistíme, když tam přijedeme autobusem. Vracíme se na první a okupujeme kus podlahy. Nemají tu skoro žádná místa k sezení. Slušně oblečení čekající pasažéři se válí podél stěn jak postřelení. Před čtvrtou si posbíráme svých pár švestek a brzy se na svítící Lisabon koukáme z výšky. 


Klidně bych si to Portugalsko ještě protáhla o nějaké další lezení a poznávání...


Praktické informace pro cestu do Portugalska najdete na této stránce

...a celý film je tu :-)


0 zobrazení
OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer