Granátová špička, jak mi appka Alpenvereinu vnucuje český překlad, dala jméno celé Granatspitzgruppe, byť v ní není nejvyšší. Při pohledu na skalnatou špičku, korunující dlouhý ledovec, si říkám, že na tom granátu něco bude. Výstup na vrcholek, výjimečně neosazený křížkem, nás odmění vyhlídkami na okolní Vysoké Taury.
akce 9. 2. 2019; text Lucka
Okolí Weisse je oblíbeným cílem skialpinistů. Rozhlédnutí od Rudolfshütte, obrovské horské chaty nad přehradou Weissee, nabízí bohatý výběr skialpových výletů. Samotný Granatspitze se nám ale trochu schovává. Vidíme sousední Stubacher Sonnblick, na který se také podíváme. Tenhle dvojboj by určitě šel zpestřit ještě o další okolní vrcholky (například Hohe fürleg severněji nebo Kalser Bärenkopf na jih), ale my usoudíme, že dva budou stačit.
Výchozím bodem je vesnička Enzingerboden (1840m) v údolí Stubachtal, kam po šesti hodinách za volantem a sněžné rallye v závěrečném výjezdu od Uttendorfu dorazíme v jednu ráno. Usteleme si v autě na velkém parkovišti mezi budovou vodní elektrárny a lanovkou. Kdybychom chtěli ušetřit síly, mohli bychom ráno počkat na lanovku a 800 výškových metrů k Rudolfshütte se teleportovat bez námahy. My se ale cítíme silní, tak rozlepíme oči o trochu dřív, nalepíme pásy a hezky si to vyšlápneme po cestě a po sjezdovce. (((když pozoruji, jak lanovka jede a nejede, je fajn, že jsme šli pěšky)))
Cesta je jasná. Pořád sjezdovkou nahoru (https://mapy.cz/s/3p4ol), vlastně je dost jedno kterou. Po necelé hodince míjíme mezistanici lanovky u Grünsee. Napravo od cesty, na skalách za jezerem obdivujeme modrobílé ledopády. Tady by se taky dalo vyřádit. Šoupeme se dál zastíněnou sjezdovkou. Nad sebou vidíme komplex budov, kde velká lanovka končí.
Berghotel Rudolfshütte (2315 m) je hlavní základnou malého lyžařského střediska. Dáváme si svačinku a pozorujeme rekreanty, jak se dlouhou podzemní chodbou mezi budovali hrkají s hlasitými vozíky, plnými barevných kufrů. Jaké to asi bývalo, za dob císaře pána, když kdesi pod hladinou dnešní přehrady Weissee stávala Rudolfova chatička (údajně 38 metrů čtverečních). Přišla nová doba, postavili přehradu, zapojili zapojili elektrárnu a postupně zde vyrostl celý Berghotel, jež dříve patříval i Alpenvereinu.
Zpět do reality a hurá mimo sjezdaři okupovaný Gletscherwelt. Podél krátkého vleku sjíždíme na pásech a napojujeme se na vyšlapanou stopu podél jezera. Pohybujeme se po často chozené trase, tak nemusíme moc přemýšlet. Jezero, jehož hladina je teď v zimě pěkně nízko, obcházíme zleva z jihu a pozvolna stoupáme širokým žlabem pod ledovec Sonnblickkees.
Před námi se tyčí Stubacher Sonnblick (3088 m) a vlevo od něj, oddělená plochým sedlem Granatscharte (2945 m) se vypíná skalnatá špička Granatspitze (3086 m). Napravo pak Hohe Fürleg (2943 m), kam se také odděluje vyšlapaná stopa. Před i za námi vidíme několik skupin. Většina z nich míří jen na Sonnblick, po naší pravici, tak si ho necháváme na později a po ledovci pokračujeme rovně.
Plochý ledovec se mění v prudký svah. Několika otočkami se na lyžích dostaneme do sedýlka, kde schováme lyže pod skalku a pokračujeme východním hřebenem. Dolez je celkem krátký. Mezi rozeklanými balvany se hrabeme sněhem. Cepín a mačky se hodí. To usoudím až na vrcholu, tak je raději nazouvám na sestup. Aspoň chvíli si užíváme vyhlídky na okolní ledovce národního parku Vysoké Taury a tři z deseti nejvyšších hor Rakouska. Grossglockner (3798 m), Grossvenediger (3674 m) a Grosses Wiesbachhorn (3564 m) už jsme poznali zblízka.
Zpátky v sedle nazujeme lyže, ale pásy nesundaváme. Krátce sklouzneme traverzem do sedla mezi Granatspitze a Stubacher Sonnblick, na který stoupáme z jeho východní strany. Proti nám scházejí dvě dvojice, které potkáme asi v polovině prudkého svahu. Na ufoukaném přemrzlém svahu už pásy skoro nedrží, ale nechat tu lyže jako ostatní se nám nechce. Hodíme je na batoh a dojdeme vyšlapanými stopami celkem pohodlně jako po schodech na půdu. Za chvíli jsme u vrcholové skalky.
Kříž na Stubacher Sonnblick připomíná varhany a trochu tak i ve větru zní. Jsme tu sami, obloha se začíná barvit do růžova. Připozďuje se, tak se nerozhlížíme dlouho. Naskočíme do lyží a po chvilce váhání sjíždíme na ledovec. Ve sjezdu přibližně sledujeme výstupovou trasu. Vítr vytvořil na otevřených pláních krásné duny, přes které si div nepřekousneme jazyk, jak je sníh přemrzlý.
Jak to jen vymyslet a nemuset už šlapat? Těžko. Stejně sjíždíme k jezeru, odkud se potřebujeme dostat o pár metrů výš na sjezdovky. Lenost nandavat pásy nakonec velí hodit lyže přes rameno a podupat okraj urolbované cesty. Jsme u chaty a už nás čeká jen sjezdovka. Ještě za světla jsme v údolí.