Zapadlým krajem nejzápadnějšího západu

Stezka kolem Česka - etapa 6: Rozvadov - Cheb


Prosincový víkend v krajině lesů bez mlhy a bez sluníčka, Ašským výběžkem, kde by do Německa kamenem dohodil na všechny strany.

Prosinec 2020, Lucka


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


Dny se blíží k nejkratšímu v roce a počasí se motá mezi blátem a námrazou. Na víkend hlásí teploty mezi mínus jedním a jedním stupněm, nula slunce, nula srážek. To nezní špatně, aspoň nezmokneme, takže vyrážíme na Stezku. Rychlík nás za dvě a půl hodiny vysadí na chebském nádraží, kde jsme před pár týdny zakončili přechod Českého lesa.

Město Cheb by stálo za samostatný výlet. Dnes jen chvíli před setměním procházíme vánočně vyzdobeným náměstím se svítícím ruským kolem. Podél kostela scházíme k řece a dáváme se proti proudu pod mohutným opevněním Chebského hradu. Hladina Ohře je jak zrcadlo. Přecházíme jí po kryté dřevěné lávce a zpátky po lávce s vyhlídkovou věží.


Kolem hráze přehrady Skalka opouštíme řeku i město Cheb. Nás brzy opouští poslední zbytky světla a svačinku u zříceniny kostela svaté Anny už si dáváme s čelovkami. Míříme na Zelenou horu, ze které do tmy září rudá světla televizního vysílače. Bismarckova rozhledna je schovaná v lese. Krásná kamenná stavba je bohužel zavřená.

Pomezí nad Ohří obcházíme podél trati a když už křížíme rychlostní silnici dopřejete si občerstvení u benzínky.

Ještě o kus dál končí přehradní nádrž Skalka. Cestou rákosím a mokřady mě napadá jediná věc: "ještě, že tu nejsme v létě...takhle v kulichu a bez hmyzu je to celkem fajn".

Asfaltová nebo aspoň zpevněná cyklostezka pokračuje hlubokým a temným lesem. Až tu najednou, kde se vzal - tu se vzal, stojí u cesty přístřešek jako z pohádky. Je tak akorát čas večeře a pak si oblíknout teplé spodky i svršky a uložit se ke spánku


Ještě za tmy přemýšlím, jestli už náhodou není Silvestr. Spíš ale někde v dálce divočák kličkuje mezi střelami starého alkoholika. Je čas vstávat.

S rozbřeskem máme batohy na zádech a směřujeme k hraniční kapli Ackerl. Pěkné místo s dřevěnou kaplí a historickými hraničními kameny. Kolem je několik piknikových stolů. Do zadní stěny kaple je vložený kříž z modrého skla. Tím prosvítá dovnitř světlo - tedy když si venku posvítíme baterkou, protože slunce se dneska neplánuje ukázat.

Pokračujeme hraniční stezkou, kousek německými cyklostezkami a pak po červené do Aše. Nečekali jsme jaro, ale ani vánici. Peřina se protrhla a na zbytcích přerostlých bolševníků u kolejí se zachytávají obrovské mokré vločky. Přeskakujeme koleje, co odbočují do Německa i ty co vedou do Hranic. U nádraží zapadneme na kafe do benzínky.


Rozehřátí vyrážíme do posledních vloček. Přestává sněžit. Silnici pokryl bílý poprašek a my pokračujeme dál na západ, kolem historického zeleninového sklepa ve Štítarech, nenápadné štoly u silnice, přes památník zaniklé obce Újezd, až už to západněji nejde.


Nejzápadnější bod ČR leží na soutoku Újezdského potoka s bezejmenným přítokem. Přicházíme k němu pěšinkou mezi potokem a tůňkami černé smrduté stojaté vody. Bod je označený kovovým patníkem. Nad hladinou malého jezírka je dřevěný přístřešek, dokonce s žebříkem a spacím patrem. Jen bych tu zas radši byla za mrazu, který spolehlivě zničí všechny hmyzáky. My si tu dáme jen pozdní oběd a šálek teplého čaje.

K dalšímu hraničnímu mezníku si trochu zkrátíme cestu Německem. I tak jsme na trojmezí, jež bylo dříve mylně považováno za nejzápadnější bod Čech, až za tmy. Mezi historickými hraničními kameny se stýkají Česko, Sasko a Bavorsko. Trojboký mezník se zrcadlí v hladině jezírka. Mezi dřevěnými mostky někdo ozdobil smrček vánočními koulemi. Už je zase tma.

Podél potoka Rokytnice jdeme do Hranic, nejzápadnějšího města ČR. Za hlasitého štěkotu snad za každýmu plotem procházíme směrem na východ, k hranici. V celém Ašském výběžku se od hranice nedá vzdálit víc jak pár kilometrů. Během večera jsme přešli zleva doprava a za městem scházíme k památníku anglických letců, jejichž bombardér tu havaroval za druhé světové války.


Na kraji lesa stojí pamětní kameny, stožáry informační tabule a piknikový stůl s lavicemi. Dnes už dál nepůjdeme. Večeříme způsobně na stole a usteleme si hned vedle něho. V sílícím mrholení stavíme plachtu na pískovém plácku. Je maximálně jeden stupeň nad nulou a... zdá se mi to? ...kolem hlavy mi litá komár. Objeví se několik záhadně přeživších jedinců. Přetahuji kapuci spacáku přes hlavu a komáři mizí i se zbytkem světa.

V noci prší a nepřestane do rána. Budíme se ve spacácích nepříjemně nasátých i pod plachtou. Všechno je mokré. Za intenzivního nadávání balíme věci a snídani odkládáme někam do sucha. Poslouží zastávka na hranickém náměstí. S teplým čajem je hned líp.

Silnice vede kamsi do mlhy. Za ní je Studánka a Podhradí, ves, kterou kdysi hlídal hrad Neuberg. Dnešní rozsáhlá zřícenina zažila středověký hrad, zámek i pivovar. Nejlépe se dochovala dvacet metrů vysoká věž, ze které by mohly být krásné výhledy.


Nám už zbývá jen pár kilometrů po silnici do Aše. Jako tradičně po kontrole času a jízdního řádu přidáváme do kroku a stíháme vlak o jeden dřív, než bylo v plánu. Město Aš má dokonce čtyři železniční zastávky. Z té centrální se během pár minut přesouváme minivláčkem na Aš-zastávka. Protější kolej se jmenuje Aš a jede tudy vlak že Selbu do Chebu.

Máme čas ještě na procházku centrem, než nasedneme do pendolina ku Praze.


MAPA


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu