Stezka kolem Česka - etapa 5: Rozvadov - Cheb
Přechod severní části Českého lesa až do Chebu v pozdně podzimním mrazivém počasí a téměř bez lidí.
listopad 2020, text: Lucka
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
Dostat se do Rozvadova po dálnici je hračka. O pár hodin složitější je to hromadnou dopravou přes Plzeň a Bor. Dny už jsou hodně krátké a my si nakládáme pořádné víkendové sousto. Počítáme s několika hodinami procházky po tmě, abychom prověřili nové čelovky, které jsme nedávno testovali.
Když v Boru kupujeme jízdenky na autobus do Rozvadova, ptá se řidič, kam přesně to bude. "Ale tam nahoře na konečné u kasina už přece nic není..." Tím trochu vystihuje celou vesnici na bývalém hlavním tahu do Německa. Silnicí, rovnou, jak když střelí, vyrážíme vstříc západu slunce. V dálce nad Waidhausenem se točí vrtule větrných elektráren. Muzeum železné opony přímo na hranici si necháváme na lepší časy, až bude otevřeno. Ještě před velkou benzínkou se dáváme doprava na červenou značku a příhraniční naučnou stezku. Po pár metrech nás zastaví přehrada na silnici. Tady hospodaří záškodník s velkýma zubama. Bobři jsou v Českém lese asi nejhojněji rozšíření u nás. Pokus o přebrodění smrduté bažiny brzy vzdáváme a vracíme se na silnici k menší oklice.
Brzy se napojíme na značenou asfaltku a svižně klapeme trekovými hůlkami. Před námi se cosi zableskne. Johny si nadšeně posvítí čelovkou a dvojici vracejících se výletníků napálí plný výkon rovnou do obličeje. "Hele, tak to není kůň", otočí se pán na paní.
Terén příhraničních cyklostezek je většinou asfalt s různým procentem děr. Předpověď slibovala ochlazení, víkendové teploty kolem nuly, ale beze srážek. Ve světle čelovky poletují bílé odlesky. Sněží. A když zrovna vylezeme z lesa na louku, tak sněží vodorovně. Konečně se zahřejeme stoupáním na kopec Havran. Těsně pod vrcholem míjíme zbytky pohraničních zátaras a v mlze hledáme přístřešek u rozhledny.
Obrovská ocelová konstrukce původně sloužila jako stanoviště radiotechnického průzkumu Zpravodajské správy Českoslovenké lidové armády v době studené války. Věž byla mnohem vyšší a měla kompletní zázemí včetně kuchyně a kotelny. Když ztratila své využití, dlouho chátrala a počítalo se s její demolicí. Díky Tachovskému klubu vojenské historie byla rekonstruovaná na turistickou rozhlednu. Když se k ní ráno probrodíme dvěma centimetry čerstvého sněhu, jsme odměněni výhledem do moře mlhy. Někde v ní se ztrácí další kopce a věže Českého lesa. Přimda, Čerchov, Velký Zvon a Dyleň, kam plánujeme dojít do večera.
Sobota je také ve znamení panelových a asfaltových cest. Kromě několika obcí, z nichž už zbyl jen název na mapě, míjíme ruiny budov pohraniční stráže Vašíček. Zuby času a vegetace už hlodaly tolik, že se do opuštěných domů neodvažujeme. Z propadlých stropů visí zbytky trámů a v podlaze je víc děr než jejích prohnilých zbytků.
V údolí Studeneckého potoka také řádil bobr. Kolem malé strouhy vytvořil široký mokřad plný ohlodaných stromů. Po okolních lukách se honí světla a stíny, jak rychle běžící mraky střídavě zakrývají slunce. V místě, kde se cesta nejvíc přiblíží Německu, přejdeme krátkou spojkou na hraniční stezku. Cestou k přechodu Pavlův Studenec stojí pár metrů od čáry rozhlednička Grenzlandturm, postavená před více než sto lety místním učitelem jako letní sídlo. Měla by být otevřená každé nedělní odpoledne, ale podle omšelých dveří bych tipovala, že už tu dlouho nikdo nebyl. Pěkné výhledy do Čech jsou o kus dřív z cyklostezky na kraji lesa.
Údolím se táhne hlavní silnice od Tachova na německé Bärnau. Benzínka na ní je dnes asi jediná možnost, kde si něco koupit, tak jí využíváme. Je čas oběda a ještě nás čeká pořádná porce kilometrů.
Chvilku odpoledního sluníčka si užijeme na louce před bývalou Hraničnou. Ke spočítání posedů, co vidíme z jednoho místa nám už ani všechny prsty nestačí. Tady by ani králík neunikl, tak snad nejsme s batohy za škodnou.
Mizíme nadlouho v lese. Pro zpestření to bereme pár německými cyklostezkami přes Treppenstein a Mähring, nad kterým se tyčí vyhlídková věž u kaple Sv. Anny. Než znovu přejdeme hranici, máme zase na hlavách čelovky. Zvířátka ze státních znaků na patnících turistického přechodu jsou pojata velmi umělecky. Kolem pomníku u rozcestí Slatina scházíme k rybníčku u Šachty. Teplota spadla pod nulu a mrazivá mlha zalézá pod kůži. Ještě, že na závěr dne půjdeme do kopce. Dyleň byla už Napoleonovými kartografy prohlášena za střed Evropy. Přesněji o necelý kilometr níž směrem na jihozápad je místo přímo na státní hranici označené pamětním kamenem.
Cestou k němu scházíme kolem jednoho z mnoha posedů. Celý den si říkám, že jich je tu tolik a že ani nevíme, kdo na nás zrovna míří. Snajprbudka zaskřípe a ozve se snůška sprostých slov. Mezi nimi padne něco o tom, že chodíme v noci po lese. Ještě není ani čas večeře a po takovém oslovení nemá smysl rozvíjet diskuzi. Jen jsme možná svým dupáním a šesti sty lumeny na hlavě zachránili nějakého jelena od kulky (a možná i sebe? :-) ).
Ze středu Evropy už jen vzhůru na Dyleň. Dvojité ostnaté oplocení areálu vysílače působí v namrzající mlze strašidelně. Vítr kvílí mezi anténami, které nevidíme. Věž, údajně vystavěná bez jediného kousku železa, sloužila v době socialismu k "radioelektrotechnickému boji" a je vidět prakticky z celého Karlovarského kraje. Roli turistické rozhledny si bohužel užila jen velmi krátký čas a dnes do ostře střeženého areálu nemůžeme.
Kousek od vjezdové brány je dřevěný turistický přístřešek, kde se aspoň trochu schováme před větrem. Je pár stupňů pod nulou, sedíme na polorozbité lavici a vaříme si večeři. Máme na sobě úplně celý obsah batohu včetně náhradních ponožek.
Svého času stávala pod vrcholem i turistická chata, která také padla za oběť pohraničního pásma. Kolem jejich zbytků procházíme až ráno. Značka vede přímo po spádnici a několikrát křížíme cestu trojici myslivců, jež do káry přihazují postřelené čuníky.
Zbývající kilometry si zpestříme další krátkou odbočkou do Německa. Nad vesnicí Bad Neualbenreuth stojí plechová rozhledna, jež silně připomíná maják. Pod ní by byla i kavárna, kdyby zrovna nebylo všude zavřeno.
Pár kilometrů před Chebem stojí za návštěvu poutní areál Maria Loreto a zámek ve starém Hrozňatově. Dál vede červená po vysokém náspu bývalé železniční trati Cheb - Slapany. Teprve tady potkáváme lidi, jinak jsme šli celý víkend sami. Pár skupinek na nedělní vycházce. Brzy jsme u nádraží a akorát stíháme dřívější vlak. Celkem se těšíme do tepla.
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
