Výstup na Kazbeg

Vyhaslá sopka, třetí nejvyšší hora Gruzie, sedmá nejvyšší hora Kavkazu,místo, kde byl přikován bájný Prométheus, jedna z nejnavštěvovanějších pětitisícovek a dominanta krásného výhledu z vesničky Stepancminda. Tím vším se může chlubit hora Kazbeg (5054 m) na severu Gruzie. 

07/ 2025

Z rozpáleného města pod hory

Sbaleno, připraveno, jede se na hory. Na letišti jsem první a ve společnosti hromady securiťáků. Chraplavý rozhlas oznámí, že z bezpečnostních důvodů je pozastavena bezpečnostní kontrola. Před budovou blikají hasičská auta. Nakonec ani nezjistíme, co se dělo. Batohy nám vezmou normálně a akorát tak stíháme odlet.

Než stihneme vypít čaj, jsme ve Varšavě. Po odbavení nás naloží do autobusu. Čekáme dvacet minut na dvouminutové svezení. Usadíme se v letadle, vyslechne si hlášku o zpoždění a čekáme dál. Probíhá kontrola příručních zavazadel a čerstvý vzduch dochází. To si vyžádá lékařskou kontrolu jedné z pasažérek. Sečteno a podtrženo dvě hodiny zpoždění. Opouštíme Polsko a za tři a půl hodiny přistáváme v Gruzii. Nakonec přistávat v pět není tak hrozné jako v plánované tři ráno. Všemi procedurami projdeme celkem hladce, zbavíme se dotěrných taxikářů a Boltem dojedeme na autobusák.

Maršrutku seženeme rychle podle cedulky Kazbegi. Chvíli počkáme na další dvojici, než se auto naplní a jedeme. Jízdné zahrnuje dvě zastávky pro zpestření. První je pevnost Ananuri. Majestátný hrad nad přehradou na řece Aragvi kdysi hlídal cestu ze Mcchety na sever na Kavkaz.

Druhá fotopauza je naplánovaná na monument gruzínsko-ruského přátelství u silnice mezi lyžařským střediskem Gudauri a sedlem Jvari. Obrovská mozaika s významnými historickými událostmi obklopuje vyhlídkovou terasu. Rozhled sám o sobě je dostatečné umělecké dílo. Konečně hory.

Předjíždíme 2400 metrů vysoké sedlo Jvari a divokými zákrutami se řítíme do Stepancmindy. Gruzínská vojenská silnice je dosti frekventovaná. Jde o významný dopravní tah mezi Tbilisi a ruským Vladikavkazem. Právě tento obtížný úsek má být v budoucnosti nahrazen dlouhým tunelem, který vyústí ve vesnici Kobi. Dnes projíždíme kolem obrovského staveniště čínských inženýrů.

Stepancminda, Svatý Štěpán, Kazbegi

Ubytování, co jsme měli domluvené z Bookingu nerabotuje. Sedíme v kavárně a výhledem na náš cíl. Kazbeg se schovává v mraku, ale je tam. Před ním je krásně vidět Kostel nejsvětější Trojice v Gergeti. To je ten z katalogu zájezdu do Gruzie. Tahle fotka mi v osobním albu ještě chybí, takže zítra....

Mezitím si najdeme nové ubytováni. Je to sice dál,  horší cestou, ale a lepší vyhlídkou. Z terasy vidíme přímo do mraků, které halí "náš" kopec. Odpoledne využijeme k dohnání spánkového deficitu před večeří. Na tu vyrážíme do víru velkovesnice.

Veselý hospodský umí všechno, když přijde na tekuté produkty. Dám si pečenou bramboru. Musí se zeptat, jestli tak náročnou záležitost kuchař zvládne. Na tom přece nejde nic zkazit. Kromě "zapomenout". Po dvou hodinách dostávám jako omluvu za tohle "Potato issue" domácí "free cake". No ...zítra jako když najdeš.

Kulturní okénko v Gergeti

Ráno si ještě užíváme příjemný chládek na terase, pijeme kávu a zbytky od snídaně krmíme obézního pejska, co nám dělá společnost. Pár zbytečností necháváme v úschově a vyrážíme vstříc dobrodružství. Za řekou rovnou vzhůru, první vertikální půlkilometr ke kostelu. Je to on. Ten, jehož fotografie s horami v pozadí ilustruje místní krásy. Záběr ale musí být nastavený tak, aby nebylo vidět obrovské parkoviště plné kšeftuchtivých taxikářů a pár koní, hledajících něco k snědku v přeplněných kontejnerech. Takové to "instagram vs. reality". Naše snímky budou zpestřené lešením a dělníky, kteří za pečlivého dodržování východní verze BOZP, pokládají zářivé pláty měděného plechu na středověkou kupoli.

Abychom se mohli podívat dovnitř svatostánku, musíme patřičně upravit svůj outfit. U dveří si půjčujeme zástěry jak na grilovačku, které zakryjí holá kolena. Kostel ze 14. století je jedním z nejfotografovanějších v Gruzii. V osmdesátých letech k němu dokonce sovětská vláda postavila lanovku, ale místním se nelíbila a tak dlouho nevydržela. Najít dole ve vesnici zbytky spodní stanice dá trochu práci. Budově, připomínající skokanský můstek, se přezdívá Twin Tower a posloužila jako prostor pro umělecké vyjádření pouličních tvůrců.

360° a epic camping

Prohlížíme si dvě možnosti jak překonat následujících sedm set výškových metrů. Cesta se rozdvojuje a vede buď po hřebínku nebo zleva údolíčkem, aby se znovu spojila ve výšce necelých tři tisíc u prosklené kavárny s názvem Café 360°. S těžkými batohy si to nechceme komplikovat a volíme trasu, kudy vidíme scházet zásobovací koníky. Asi bude jednodušší. Brzy se ukáže, že hlavní přínos této volby je jinde. Stoupáme mírným úbočím, které se zvedne až v závěru. Do té doby máme čas přemýšlet, co jsme zapomněli.

Česnek. Nekoupili jsme ve vesnici česnek.  No tak to je celá výprava v háji....

Pár minut na to leží u cesty rozdupaná vajíčka. Asi je vytrousil nějaký koník a na chatě nebudou palačinky. O pár kroků dál stroužek česneku. Super, ten se zrovna hodí. Hned vedle sbíráme hned celé dvě palice. Jsme zachráněni a můžeme pokračovat vzhůru.

Sklon se láme v necelých třech tisících, kde na vyhlídkovém hřebínku trčí prosklená budova Café 360. Dokonce i toaletu tady mají speciální vyhlídkovou s prosklenou stěnou nad srázem. Do svačiny nám strká čumák jeden z místních čtyřnohých hlídačů. Jen do té doby, než ochutná z naší zásoby česneku.

Dokonce tu je ještě signál. Mírným stoupáním jsme brzy u dvojice chalup Alti hut a Deka. Z pramene doplňujeme vodu a pokračujeme podél okraje soutěsky, na jejímž dně se valí kalná řeka. Několik jejích přítoků překračujeme kousek od hrany, přes kterou padá šedá ledovcová voda kamsi do hlubin. Vody je dost, ale vždycky se nějak dá najít místo, kde přeskáčeme suchou botou. S těmi batohy jsou to skoky velice ladné a koordinované.

Utáboříme se kousek pod ledovcem. V mapě píšou "Epic place for camping", tak proč to nevyužít. Výška 3250 m je pro dnešek tak akorát. Mezi balvany nacházíme závětří a o kousek vedle i zdroj vody. Výhledy do údolí jsou epické a pohled vzhůru na náš cíl vzbuzuje respekt. Kolem už projde jen jeden zatoulaný pes. Večerní koupel v šedé vodě potůčku, valícího se přímo z ledovce je lehce abrazivní.

Jsme tu tři. Protože jsme měli být původně čtyři, máme s sebou dva dvoumístné stany. Na vařičích jsme se dohodli tak dobře, že máme celkem tři, ale do skupiny jen dvě lžíce. Prostě horští průvodci na prázdninách….

Meteostanici nebrat

Ráno je jasno. Přemýšlím o kraťasech, ale dlouhé kalhoty se ukážou jako lepší volba. Ono to sluníčko brzy zmizí v mlze. Záhy přicházíme na ledovec. Rozměklý, šedý, zaprášený, koně tudy taky chodí bez maček, tak se neobtěžujeme hrabat v batohu. Až na lehce nepohodlný "skleněný" závěr se to ukazuje jako dobrá volba. Koníci zásobují chatu a svým trusem poctivě značí bezpečnou trasu.

Betlemi Hut ve výšce 3650 m je považována za základní tábor pro výstup na Kazbeg. Jako aklimatizační výstup se chodí asi dvě stovky výškových metrů k plechové kapličce nad chatou.

Bývalá meteostanice slouží jako horská chata a tábořiště, využívané hlavně agenturami. Údržba nebo dokonce úklid tu naposledy probíhaly možná někdy za (před, před) minulého režimu. Zkrátka všude kolem bordel a odpadky a střepy a za každým větším kamenem číhá podpapírák. K místní toaletě se totiž nepřibližují ani otrlí. Ale dost bylo "chvály" na naše východní kolegy, beztak se tu neplánuje mě zdržovat.

Na zápraží ještě chytáme něco málo signálu z údolí a kontrolujeme předpověď. Nic moc. Zítra to vypadá na odpočinek.Pro dnešek zbývá asi půlhodinka mírnějšího stoupání k místu, kde se odděluje značená trasa na Ortsveri. Nejsme jediní, kdo na nocleh u meteostanice nemá žaludek, ale většina zakempuje už na horizontu u křížku. Ten se ukazuje jako nejvyšší internetový koutek na předpověď počasí. I tak raději popojdeme ještě kousek a máme další luxusní kemp, kde jsme sami. Stany stavíme v závětří z kamenů kousek pod cestou hned vedle malého potůčku. 

Už to vypadá, že se sluníčko prodere skrz mraky a ukáže se ledovec, ale spadne kapka. A další. Najednou jich je víc než dost. Mizíme ve stanech. Než se to přežene, stihneme všichni usnout. Mě uspí až to, že nemůžu najít chybu v křížovce. Vstáváme na večeři a konečně se ukáže Ortsveri. Když svítí slunce ve správném úhlu, je vidět i cesta na ledovci. Jen mám není zatím jasné, kudy se na ni tou změtí dostaneme.

Řídký vzduch podporuje fantazii. Ledová plotna v severní stěně Ortsveri připomíná tygří hlavu. Časem najdeme i další zvířátka. Křížovka zabere zbytek času. Po večeři jdeme zase spát. Tentokrát už s budíkem.

Aklimatizační vánice

V noci přijde brutální bouřka. Hromy a blesky přímo nad námi. V jednu ráno narvu všechny batohy z předsíňky do stanu. Snažím se spát, ale duní i ty kameny pod karimatkou.

Ve dvě se mi podezřele prohne stan. Se zděšením zjistím, že na něm leží hromada sněhu. Hromada. Oklepu to a podívám se ven. Sněhová bouře jak vyšitá. Co mě vyděsí ještě víc je, že na cestě kousek nad námi vidím několik skupin čelovek. Jsou shora dolů.

Co tu sakra v tomhle nečase dělají? To počasí trvá už minimálně dvě hodiny a oni jdou ve čtvrt na tři shora dolů? Nevypadají, že by někoho hledali. Jen sestupují. Nechápu, radši zapnu stan. Tohle počasí nebylo v žádné předpovědi.

Budím se v domluvených 5:30 a vykouknu ze stanu. Velmi rychle se shodneme, že budeme pokračovat ve stávající činnosti, tedy ležení.

Snídaně probíhá o tři hodiny později, když zrovna neprší. Konstatujeme, že ledovec se trochu víc odkryl a tygří hlavě se roztekly fousy.

Konec výhledů, padá další voda. Zalezeme zpátky do stanů a rozdělíme se o stránky z týden starých novin. To se opakuje celý den. Mlha střídá déšť. Vaříme čaj a odpočítáváme čas do večeře. Předpověď na další den je nadějná, takže bohatý program končí brzkou večerkou a budíkem na třetí.

Do stanu pořád buší dešťové kapky. V noci ještě větší masakr. Jsem ráda, že mám ten těžký, ale bytelný stan. I tak se celkem bojím, aby to z něj neudělalo hadr na podlahu. Až ráno zjistím, že to odnesla jedna kotvící šňůra.

Ortsveri

Budíky zvoní ve 3, ve 4, v 5 a v 7. Hlavní výstup se odkládá na zítra. Když se trochu vyčasí, vyrážíme aspoň na Ortsveri. Tato hora bývá popisována jako nižší, méně známý, ale technicky náročnější aklimatizační vrchol. S tím můžu souhlasit. Po krátkém nástupu se navazujeme na kraji ledovce a traverzujeme ho k prudšímu výšvihu do sedla. Jako nejlehčí jsem nominována na začátek lana a tedy i k prošlapávání stopy. O své pomalosti se přesvědčím až na zpáteční cestě, když procházím kolem křížků a koleček namalovaných hůlkou do sněhu. Ti dva prevíti za mnou prostě hráli piškvorky.

Z místa, kde ma mapách končí “značená” cesta vede k vrcholu lámavý hřeben. Takový mix přefoukaného sněhu a suti, která se rozpadá pod hrotem cepínu. Spokojíme se tedy s nižším předvrcholem a na svačinu sejdeme do závětří sedla. Pozorujeme šňůry turistů pod námi. Je celkem pozdě, ale někteří pořád míří nahoru. My se dneska budeme věnovat odpočinku před zítřejším vrcholovým dnem. 

K večeru se v rámcu internetového koutku u křížku nad chatou potkáme s partičkou bělorusů. Jeden z nich se tváří jako vůdce a celkem intenzivně kritizuje mnohé skupiny, které dorazí jeden den na chatu a druhý už valí k vrcholu. Takové zombie na pochodu. 

Cestou zpátky se zakecáme s pár členy sedmnáctičlenné české skupiny. Výprava je součástí oslavy narozenin jednoho z účastníků. Slušná párty. 

Přichází tradiční večerní smlouvání kdy bude večeře. Už je půl šesté? Ještě ne? Za jak dlouho?

Spát jdeme ještě před západem slunce. Předpověď slibuje první noc bez deště.

Budíka si dáváme na půlčtvrté : nula nula. Času na spánek je dost.

Vrcholový den, aneb vyplatilo se počkat

Budím se po třetí. Slyším kroky a na stanu se odráží záblesky z čelovek. Ale nejsou to kluci. To už proudí výpravy k ledovci. V klidu snídáme a do hodiny vyrážíme. Na ledovci už chceme mít světlo.

Máme výhodu, že spíme výš než chata a hlavně už tu jsme třetí noc. Náš předpoklad, že díky lepší aklimatizaci nebudeme jako ti zombies, vychází a pohybujeme se celkem svižně. Navíc jsme jen tři a nebrzdí nás neohrabaná logistika velkých skupin. 

Za svítání procházíme pod obávanou stěnou Khmaura, z níž často padají kameny. Vítr z ní bere oblak červeného prachu a rozprašuje ho po ledovci. Aspoň je dobře vidět vyšlapaná stopa. 

Navazujeme se a během pár minut pokračujeme ve stoupání. Jde se dobře. Aklimatizace je znát. Předcházíme karavany ověšené nejrůznějším vybavením a občas se nestačíme divit. Skutečně zajímavé modely. Standardem jsou ruská sedátka z karimatky, přivázané provázkem na zádech, mezi módní doplňky patří jumary, šrouby, boty, v kterých bychom se potili i na everestu a nechybí ani sedáky nasazené naopak. Vícečetné skupiny jsou na laně navázané i po dvou metrech. Mezi tím občas pobíhají místní sabaky. 

Míříme do sedla Pereval Kazbekskiy (4478 m), kde chytáme první sluneční paprsky. Vrchol je na dohled. Výstupová trasa tady neoficiálně překračuje hranici do Ruska. Sice jen o pár metrů, ale jsme na pár hodin jsme v politicky ne zrovna populární krajině. Na sněhu a ledu se to ale naštěstí nepozná a těch pár psíků, co se potuluje až do pěti tisíc, těm je to taky jedno. Jsme v sedle a zbývá 150 výškových metrů na vrchol. Rušíme lano, abychom se v tom závěrečném stoupání nezamotali s ostatními. V půl deváté jsme na vrcholu. Od stanu nám to trvalo čtyři hodiny. 

Kazbeg. 5054 metrů nad mořem a moře všude kolem nás. Moře hor a nekonečných výhledů. To se neokouká. Strávíme tu skoro hodinu. Směrem na západ vyčnívá bílý kužel Elbrusu. Tam třeba až někdy příště, až to politická situace dovolí….

Sestupujeme do sedla a na sluníčku si dáváme svačinu, o kterou se dělíme s černobílým pejskem. Další sestup probíhá celkem rychle a s klesající výškou dost intenzivně stoupá teplota. Spodní část ledovce se mění v břečku pokrytou kamením ze stěny Khmaura. Konečně se zouváme z maček a zbytek docházíme po kamenité cestě. U stanů jsme po poledni. Mohli bychom se sbalit a ještě to seběhnout dolů, ale není kam spěchat. Užíváme si odpoledne na sluníčku a zasloužený odpočinek u kávy. 

Do vesnice sestupujeme další den. Balíme stany a na těžko vyrážíme do dvoukilometrového klesání. U meteostanice se radeji moc nezdržujeme a pádíme dál k ledovci. Trochu nás zdrží trhlina, kterou je potřeba přeskočit. Moc se mi do toho nechce, tak nejdřív batoh s pomocí dvou gentlemanů a pak to nějak přehopkám. Mohli jsme jít o kousek vedle. Proti nám pomalu stoupají zásobovací koníci. Moc se jim po tom ledu nechce, ale nemají na výběr. 

Za těch pár dní se rozvodnil potok nad vodopádem. Kluci to skočí přes velký kámen, ale mě se to nelíbí ani bez batohu. Ale nač stahovat kalhoty, když brod kousek po proudu a stačí si ty gatě vyhrnout. Radši si namočím sandály, než tam sklouznout celá.

U chaty Deka doplníme vodu a v Café 360° se odměníme kávou na terase. Zbývá sejít kolem kostela v Gergeti a brzy odpoledne se už občerstvujeme dole ve vesnici. A protože máme dva dny rezervu, bereme stejné osvědčené ubytování s vyhlídkovou terasou a plánujeme výlety po okolí.  

Kulturně poznávací činnost na závěr

První den vyrazíme taxíkem do údolí Juta. Dva kilometry před vesnicí končí silnice sesuvem a dál se musí pěšky. Skoro se divíme, že přes to místní vesele nejedou dál. Nevadí. Klidně se projdeme. Na komando zahalených japonců tu čeká navazující doprava. Turistickým cílem je jezero Chaukhi a u něj dávno zavřený stánek s občerstvením. Bonusem je osvěžení ve vodopádu na konci údolí. 

Druhý den vyrazíme do údolí Truso. Z hlavní silnice se odbočuje u vesnic Kobi, v místě, kde vyústí rozestavěný tunel a odkud vede lanovka do Gudauri. Naše cesta vede na opačnou stranu kolem opuštěného těžebního areálu. Krokem se dohrkáme do vesničky Kvemo Okrokana a dál musíme pěšky, ikdyž po prašné silnici ještě občas něco projede. Asi po hodině cesty dorazíme ke slavnému travertinovému monumentu. Ze skal prýští horké minerální prameny a vytváří terasy a mělké bazénky s teplou vodou. Přes tuhle přírodní parádu nestydatě přejíždí džípy místních turistických agentur. O kus dál najdeme bublinkové jezero Albano. Oxid uhličitý tu vyvěrá z hlubin a na hladině to vypadá, jako by dole plavali potápěči. V bezvětří se moc nedoporučuje se tu zdržovat. Lákadlem údolí Truso je také jeho historie sahající do středověku, kdysi slavné kláštery v Abano a Ketrisi. My už ale míříme zpátky do Stepancmindy a zítra ráno do velkoměsta…

Ještě si užijeme snídani na terase a vzhůru dolu na stanoviště maršrutek. Čeká nás dvě a půl hodiny strašidelné jízdy stylem brzda-plyn. Děda má tři zuby, volant vpravo a přebytek odvahy předjíždět naprosto kdykoliv a kdekoliv, zejména před zatáčkou nebo horizontem. Ani trochu mu nevadí, že z celého osazenstva vidí nejmíň. Kdo se má na tu jeho jízdu koukat....

Jak sjíždíme, teplota konstantně stoupá. Dostaneme se až na třicítku a něco málo k tomu. Zbývá nám jedna noc ve Tbilisi, večerní procházka, celý den městské turistiky, závěrečná večeře a noční odlet. Tbilisi už celkem znám, ale stále je co objevovat a kontrasty mezi starou a novou zástavbou mě nepřestávají udivovat. Letní turistický ruch plní ulice a v centru je živo do pozdních nočních hodin. Naše ubytování má výbornou polohu a hodně divokou výzdobu. Každopádně je veselo až do samého závěru. 

Díky za výlet.