Weißseespitze Nordwand na skialpech, aneb jak jsme zakončili sezónu zavěšením pytle pár metrů pod vrcholem a strategicky si vyrobili důvod se za pár měsíců vrátit na místo činu.
Sezóna přece ještě nekončí. Je druhá polovina května, od velikonoc nebylo pořádné počasí a lyže si ještě říkají o vyvenčení. Chtělo by to někam vysoko, ať nemusíme šlapat po loukách. A ještě bychom si mohli vylézt nějakou severku.
Weißseespitze (3510 m nebo 3526 m podle zdroje). Kaunertal. Ideální lokalita. Snad bude ještě dost sněhu...
akce: 18.5. 2019, Text: Lucka
Celý týden špehujeme lyžařský areál na webkameře. Sněhu je dost, silnice suchá, vleky jedou. Tedy když je náhodou něco vidět. Většinu času zobrazuje přímý přenos jen odstíny šedi. Předpověď na víkend je tak nějak proměnlivá, ale ne úplně špatná, tak jedeme.
Klasická cesta na Mnichov, Ga-Pa, Imst, Lancedk a Kaunertal. Panoramatická silnice kolem přehrady Gepatsch Stausee je takové malé safari. Nikde nikdo a za úplňku se na pruhu trávy kolem asfaltu stahují zající a srnky, které pak zmateně prchají před kužely světla. Jedeme raději krokem.
Míjíme spodní parkoviště první lanovky Ochsenalmbahn (cca 2150 m) a pokračujeme mezi mantinely, vyfrézovanými do nekonečné bílé masy. Autem se dá dostat hodně vysoko. Horní stanice lanovky Ochsenalmbahn leží ve 2750 m. Ostrůvek asfaltu ve sněhovém království. Založíme řadu na prázdném parkovišti a steleme si v autě. Teplota tak kolem nuly a bezvětří.
Jsme dost vysoko, ráno nespěcháme. Parkoviště se plní dodávkami závodníků, co přijeli na trenink mezi brankami. Nějak nepochopili naši řadu, tak raději trochu couvneme. Po osmé se obouváme do lyží a zvolna stoupáme sjezdovkou napravo od kotvového vleku Nörderjoch I. Nad námi i pod námi se ženou mraky. Počasí i viditelnost se mění. Těsně nad vlekem málem spadnu dva metry z převěje, když difuzní světlo promění okolní sníh v beztvarou placku.
Mraky se zase trochu otevřou a my pokračujeme přímo za nosem. Severní stěna Weisseespitze je přímo nad námi. Zatím to jde na lyžích. Sněhu je dost, skoro příliš. Taková únorová konzistence. Sklon narůstá. Pořád to jde na lyžích, ikdyž trochu hůř.
Přichází první hodně prudký svah. Johny sundá lyže a poněkud unáhleně přezbrojí do maček a cepínů. Já se odmítám bořit s lyžemi na batohu. Nechávám je na nohou a hrabu se dál. Otočky už jsou celkem gymnastika. Sníh se střídavě boří a trhá pod nohama. I tak se to nakonec ukáže jako lepší volba a když se sklon zase trochu zmírní, jde se celkem dobře, Johny zapadl po stehna do sněhu, tak s vrčením zase obouvá lyže.
Sluníčko tajemně prosvětluje mraky a ve vzduchu poletují drobné vločky. Je dost teplo. Sklon zase přitvrzuje a my se, teď na lyžích lopotíme mezi dvěma pruhy skalek. Moc rychle to nejde.
Malou plošinku nad vyčnívající skalkou využíváme k odpočinku a probrání dalšího plánu. Mírnější už to nebude. Naopak. A občas vykukují skalky. Johny licituje, jestli tahat lyže nahoru, kde se pořád motá mráček a hledat návratovou normálku v bílé tmě by nemuselo dopadnout dobře. Tak nakonec zapichujeme lyže do sněhu a s cepíny v rukou si razíme cestu dál s tím, že návrat pěkně odcouváme.
Možná by to chtělo spíš ploutve. Stojím a klečím zároveň. Možná i trochu ležím. Testuji nepromokavost kalhot i bundy, kterou později odkládám, abych se neuvařila.
Nejdřív si před sebou sníh uhrabat kolenem, několikrát dupnout, postavit se na nohu a při troše štěstí se propadne míň než po koleno. A další krok. Uhrabat, udusat, ustát sklouznutí...a zase. Želvy by se mi smály. A tak to pomalu pokračuje, než přijde zpestření v podobě skalky.
Stáčím vyoranou brázdu trochu doprava a nacházím past na mamuty. Jak si tam tak dupu a odhrabávám sníh cepínem, abych věděla, do kterého šutru zapíchnu mačky, propadám se níž. To bude vysoký krok. Zapíchnout cepíny co nejdál do prašanu nad sebe a... hop. Ufff! Johnymu se do toho chce asi tak podobně jako mě, jen to hlasitěji komentuje. Jestli prý cepíny povolí, vyřídí si to s nimi dole u lanovky. Pokračujeme v hluboké orbě.
Jsme skoro nahoře, ale vlečeme se jako lenochodi. Výškoměr konečně ukazuje 3490 metrů. Za chvíli tam budeme. Už jen podejdeme tuhle skalku a ....sakra. Ale jak jí podejdeme? Navátý sníh už v tomhle sklonu prostě odmítá držet. Ani noha zabořená až po pás není dostatečná kotva. Naopak uvolňuje velké kusy té bílé nadílky, mizící v mlze. Párkrát to zkusím nějak našlápnout, ale nějak se mi nechce ty bílé hroudy následovat. Našli by mě až u vleku.
Johny zaznamenal mojí nejistotu a velí bez diskuzí na ústup, má toho plné zuby i boty (vody ze sněhu, který pustily ohrnující se nohavice). Přestávám blbnout - vlastně jsme si tu severku skoro vylezli. Tedy ještě si to musím trochu okecat, než přestanu cestou dolů vymýšlet, kudy by to šlo obejít. Skoro jsme tam byli. A aspoň máme motivaci to zkusit za rok zase. Pytel těsně pod vrcholem....
Vracíme se pro lyže. Svojí vlastní hlubokou orbou opatrně sestupujeme. Ani dolů to není žádný fofr. To až na lyžích, když frčíme, to co jsme se pracně hrabali s jazykem na vestě. Počasí nás odměnilo oknem dobré viditelnosti, tak si užíváme. Nevěřila bych, že je druhá polovina května. Takový sjezd!
Nad vlekem se přehoupneme na prázdné sjezdovky a sjíždíme k parkovišti. Tady je na trenýrky. Ale ne nadlouho. Sotva rozházíme věci na vyhřáté auto, začne sněžit. Stíhám akorát tak zalepit jednu díru v noze, Johny v zápalu boje o zasekávání maček zaútočil na hodně špičatý kámen. 1:0 pro šutr. Nepromokavé kalhoty mají tu výhodu, že za sebou člověk nenechává červené fleky ve sněhu :-)
To už ale venku chumelí jak z protržené peřiny. Předpověď na zítra je dost špatná na to, abychom zimní sezónu prohlásili za ukončenou a na chvíli dali šanci létu. S respektem z letních pneumatik raději sjíždíme panoramastrasse a na neděli plánujeme lezení na skalkách v údolí.
Video ;-)
Popis na Weisseespitze Nordwand na Bergsteigen