Pozdně podzimní Zugspitze z Ehrwaldu

Zugspitze je téměř třítisícovka. Se svými 2962 metry je nejvyšší horou Německa a čtvrtou nejvyšší horou Severních vápencových Alp. Vrchol leží v alpském masivu Wetterstein přesně na hranici mezi Německem a Rakouskem. Nejčastějšími cestami jsou Stopselzieher Klettersteig z rakouského Ehrwaldu či fotogenický nástup soutěskou Höllental z Garmische. Většina variant má v sobě kousek nějakého toho klettersteigu. Mezi ty výživnější patří náročnější přístup od Alpspitze hřebenem Jubilaumsgrat.

Název hory navádí na souvislost s vlakem, kterým se můžeme dostat skoro až na vrchol, ale správně pochází od pojmenování strmých skalních žlabů (Züge) v severní stěně s častým výskytem lavin (Lavinenzüge).

akce: 18.11. 2018, text: Lucka


Nepatří mezi mé zvyky chodit do hor sólo. Shoda okolností a příležitostí mě v listopadu přivedla do Ehrwaldu a to by bylo škoda nevyrazit. Na nejvyšší horu Německa se chystám vystoupit z Rakouské strany.

Z parkoviště pod lanovkou Wetterstein (1060 m) vyrážím ještě před rozedněním. Není to ale žádné zběsilé vstávání, je totiž listopad. Včera mám za sebou první den lyžování, ale cepín a mačky si do batohu dávám jen tak pro dobrý pocit, co kdyby náhodou.

Míjím spodní stanici lanovky a brzy se dávám doleva modrou sjezdovkou. Stébla trávy se třpytí ve svitu čelovky a křupou pod nohama. Nebe šedne a bledne, blíží se slunečný den.

Gamsalmhütte u jezírka Gamskarsee (1270 m) má dávno po sezóně. Pokračuji sjezdovkou dál na východ a přede mnou se tyčí majestátný hřeben Zugspitze.


Kotvový vlek po mé pravici končí v cca 1540 metrech, ale cesta se odpojuje o něco dřív. Pokračuji tvrdošíjně pěšinkou mezi klečí a po chvíli se na značenou napojuji. Borovičky ubývají a dostávám se do suťovéhu svahu kotle Gamskar. Místy jsem celkem ráda za hůlky.

Po štěrku stoupám asi do dvou tisíc, kde se na chvíli zastavím u opuštěné železobetonové stavby, zapuštěné do skalnatého svahu. Stádo kamzíků si ze mě vůbec nic nedělá. Cesta se vyšvihne na hřebínek přímo pod obrovským sloupem nové lanovky na vrchol Zugspitze.


Ta je zrovna mimo provoz. Sotva dostavili unikátní technickou novinku, která měla nahradit původní lanovku od Eibsee, uzavřenou na jaře 2017, rozbili si velikou gondolu při testovací jízdě. Od září tedy lanovka čeká na náhradu té nabourané. Zakloním hlavu a pohledem sleduji dráty, které končí na samotném vrcholu. Zdá se to kousek.

Znovu podcházím vysoká lana a dostávám se k zavřené Wiener-Neustädter Hütte (2230 m). Z terasy mám celou Stopselzieher Klettersteig jako na dlani. Čeká mě přejít suťový Österreichisches Schneekar a nastoupit do pěti set výškových metrů ferraty značené obtížností A/B. Pohoda. Horní polovina je trochu pocukrovaná.


Na úvod průlez skalním oknem a pěkně podél ocelových zábradlíček vzhůru. Sněhu přibývá. Nejdřív kryje jen skalní police, po kterých by se tak pohodlně stoupalo, brzy i kusy ocelového lana. Ještě, že jsem ty mačky s cepínem nenechala v autě, tam by mi byly platné jak mrtvému kabát.


Kousky ocelového lana vykukují ze sněhu tak akorát, že vím, kudy vede cesta. Antény na vrcholu se přibližují a ranní mlha nad Eibsee se rozpouští. Těsně pod vrcholovým hřebenem míjím další opuštěný betonový kolos. Tahle hora je takové permanentní staveniště.


Ve výšce 2800 m dostávám první dnešní sluneční paprsky, když se vyhoupnu na jihozápadní vrcholový hřeben. Na jeho druhé straně mám pod nohama lyžařský areál. Rolby jsou zaparkované v řadě a čekají na další letošní nadílku. Od hotelu a restaurace na Zugspitzplatt v necelých 2600 metrech vede lanovka až na samotný vrchol. Z Garmische sem skrz horu vedou koleje horského vláčku.


Čeká mě už jen pohodlně dojít po hřebínku. V tu chvíli přichází z druhé strany týpek z Rakouska. Ptá se na sestup mojí cestou. Bez maček nedoporučuji, ale nějak se mu to nezdá. Až fotky ho odradí a jde raději na vlak. Docházíme na vrchol a Rakušák se ptá: "Už jsi někdy byla na Zugspitze?" - "Ne, jsem tu poprvé" - "Tak to tě musím varovat, nebude se ti tam líbit". Z fotek vím, na co naráží. Přelézáme zábradlí obrovské terasy nesmyslně velkého komplexu budov. Hotel, stanice lanovky, restaurace. Trochu moc tu toho postavili a je tu přelidněno, ale solo cesta zasněženo ferratou byly krásná.


K pozlacenému vrcholovému křížku vede z jiné terasy pár metrů horským prostředím s patřičným varováním. Obcházím vyděšené japonce v polobotkách a užívám si výhledů na zasněžený Jubilaumsgrat, kam bych se chtěla podívat příště...


Na webu Bergsteigen je výstup popsaný od Eibsee ferratou Stopseilzieher

Přístup z Ehrwaldu (vyznačeno v mapy.cz) není o moc delší

OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer