Léto je tu, koupaliště se plní, konečně bychom mohli vyrazit na skály. Nějakou jednoduchou vícedélku, co se dá lézt v pohorkách. Grosse Bischofsmütze, nejvyšší hora hřebene Gossakamm. Nejkratší nástup je z Filzmoos, ale to ne, my si zkrátíme cestu autem a prodloužíme trek z Gosausee. Potřebujeme trochu prověřit vybavení před cestou do Asie. Takový by byl plán - zní skoro ideálně….
18.-19.6.2019; Text: Lucka
Skoro ideální plán znamená, že se rozbije ještě, než vyjedeme. Vyrazíme totiž pozdě a tím padají ambice na páteční výstup z parkoviště. Steleme si v autě a vyrážíme ráno a ještě ne nijak brzy. V batohu máme matroš do vícedélky a rádi bychom stihli i pár sportovek nad Hofpurglhutte.
V sobotu je zataženo, špičky skal se schovávají v mracích. Z parkoviště přímo pod lanovkou ke Gablonzerhütte míjíme Gasthof Gosausee. Vyhlídkam iz hráze jezera se příliš nezdržujeme, moc toho vidět není a Dachstein už vůbec ne. Hřeben Gosaukamm se táhne na jihozápad od jezera. Stoupáme na jeho severní konec, k chatě Gablonzerhutte. Rozcestník ukazuje 1,5 hodiny na 600 metrů převýšení.
Normálně pohodlná stezka lesem a mýtinami. Přes zimu se tu ale prohnal pořádný masakr a cesta probíhá ve stylu “přeskoč, přelez, hlavně si nevypíchni oko”. Lezecké ambice se pomalu zmenšují, ale zatím nemizí. Ještě pod chatou přecházíme pár sněhových polí. Sníh je tvrdý, plný jehličí a neboří se.
Přecházíme hřeben, míjíme odbočku na Grosser Donnerkogel a dáváme se doprava dolů “spodní” cestou. Krátký sestup přebruslíme po blátě a pokračujeme stezkou v nízkém lese. Občas přeskočíme padlý stromek, ale až k chatě Stuhlalm se jde celkem dobře.
Zastavíme se na polívku s plovoucím knedlíkem a chatař se přijde zvědavě vyptávat, kam míříme. “Hofpürglhütte? - tam nedojdete! Cestou je moc sněhu”. Lezecké ambice se krčí někde v koutku. No...cepíny máme, tak to aspoň zkusíme. Pohybujeme se ve výškách kolem 1500 metrů.
Přecházíme louku a scházíme do jednoho z údolíček mezi žebry hřebene, vybíhajícími na jihozápad. Na protější straně vidíme několik zatáček pěšiny a pak prudký žlab s hromadou sněhu. Tak tam to vede. Z dálky to nakonec vypadá hůř, než zblízka. Cepín, návleky přes pohorky a hrabeme se vzhůru. Sníh je měkký a stupy jdou nakopávat v pohodě i bez maček.
...tak to bychom měli. Přešli jsme tu prudkou část, tak ještě pár traverzů. Pche...nekonečně mnoho traverzů a toho sněhu…
Teprve poznáváme, proč tudy letos chodí zatím jen kamzíci. Občas dá trochu práci najít vstup do husté kleče na druhé straně sněhového pole. Postupně přecházíme další horizonty a čas běží. Na prudších traverzech se hodí cepín.
Je velmi pozdní odpoledne, když konečně vidíme chatu. Už jen jeden žlab před námi. Šel by přejít stejně, jako všechny ty předešlé, ale už jich bylo dost. Víc než morálu. Lezecké ambice se rozpustily a to i na zítra. Měníme plány obejít hřeben přes Steiglpass (to by totiž bylo moc pěkné kolečko) a zamíříme kamsi dolů, hledat místo pro stan. Přeci jen jsme tak natěžko vyrazili hlavně proto, abychom otestovali, jak jsme na tom před plánovaným trekem v Tádžických horách.
Najdeme si hřebínek kousek nad Sulzkarlhütte. Zelená tráva, luxusní vyhlídky na druhé straně údolí za Radstadtem a Schladmingem. Stavíme nový stan a vaříme na skoronovém vařiči.
Nedělní ráno nás vítá ostrým sluncem. Bude horko. Ještě, že je cestou tolik sněhu. Balíme stan a rozhodujeme se, kudy zpátky. Do sněhových traverzů se nám nechce. Alternativa je sestup až kamsi dolů na cyklostezky. Vítězí návrat stejnou cestou. Už to známe a horší než včera to nebude.
Přecházíme znovu všechna sněhová pole. Celkam to odsejpá i rychleji. Naše včerejší stopy roztály, takže místy znovu hledáme. Obávaný žlab scházíme možná snadněji, než jsme šli nahoru. Sníh odstřikuje od bot až pod sluneční brýle.
Míjíme Stuhlalm. Zahrádka přes oběd praská ve švech. Něco přes hodinu zbývá ke Gablonzerhütte. Sněhu v sedle od včerejška výrazně ubylo. Zasloužíme si štrůdl. Zbývá už jen hodinový sestup překážkovou dráhou. Ve sněhovém žlabu v severním svahu Grosser Donnerkogelu někdo ráno namaloval pár obloučků. Takhle se to má dělat. Všude je sice horké léto, ale se zablácenýma botama a rukama zalepenýma smolou si říkáme, jestli jsme nezvolili špatné vybavení :-)
ale jinak bylo krásně :-)