Krušné hory a doly

Stezka kolem Česka: Kraslice - Jáchymov

květen 2020; text Lucka

O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


Loterii bílých míst na předpovědní mapě vyhrávají tentokrát Krušné hory. Třídenní "prvomájový" víkend začínáme cestou do Kraslic. Rychlík do Sokolova nás během bleskových tří a třičtvrtě hodiny proveze podél Vltavy, Labe a panoramatem všech podkrušnohorských měst. V Sokolově přesedáme do lokálky GW train, kde se stáváme národnostní menšinou. Půlhodinka do Kraslic je už jen krátká projížďka podél řeky Svatavy. Z průchodu historického nádraží vylezeme do liduprázdného sídliště.

Za řekou podél kostela a městského úřadu stoupáme po schodech k Evangelickému kostelu. Tím pro nás Kraslice končí. Po chvíli jsme na lesní vyhlídkové stezce po Zámeckém vrchu. Za lesní kaplí stoupáme prudce doleva na hřeben Hradiště. Červená značka na stromech se v šeru ztrácí, takže to bereme direkt. Až na kopci se znovu setkáme s teď už štěrkovou cestou. Na rozcestí se dáme k Dotzauerovu altánu. Poslední zbytky denního světla jsou pryč a první kapky ve vzduchu. Mezi altán a malý lesík schováme stan a sebe do stanu. V noci přijde slibovaný déšť.


Ráno je mokro, fouká, ale už neprší. Mraky letí po obloze a místy dokonce vyleze sluníčko. Vracíme se na červenou stezku. V nejvyšším místě hřebene hledáme zříceninu Kraslického hradu Hausberg. Cesta vede podél sluje, vyhloubené ve skále, ale nad ní toho moc nezbylo, jen vyhlídka ze skal. trasa prochází kolem několika pramenů, pojmenovaných podle místních umělců. Pod dřevěnými stříškami ale najdeme jen stojatou vodu, kterou by ně ani nenapadlo ochutnávat. Kolem dřevěných loupežníků scházíme k obci Tisová. Figurky z pařezů se opírají o skálu nad cestou a hlídají turisty na stezce, zvané Loupežnická. Z rozcestí nad Tisovou je to 2,5 km po modré kolem Tisovce, na louku pod Olověným vrchem a kousek po asfaltu na vrchol.


Olověný vrch (Bleiberg) dostal podobně jako další místa v Krušných horách jméno podle toho, co tu našli. Dnes stojí na vrcholu turistická chata s šestnáctimetrovou rozhlednou a potkává se tu několik lyžařských vleků. Přímo na sever pod námi leží obec Bublava.


Scházíme sjezdovkou po kotníky v borůvčí a vesničku máme jako na dlani. Uprostřed obce trčí mezi chalupami věž nedostavěného akvaparku. Ne, že by jiné domy byly udržované. Tuhle parádu začali budovat před dvaceti lety a brzy poté pramen dotací vyschl. Vody ani tobogánu se tak nikdy nedočkali. Místo toho se kolem chátrající budovy táhly letité soudní spory a chátráním se nakazil i zbytek zadlužené obce. Do areálu se dostaneme poměrně snadno od silnice. Stihli toho dost, ale ještě hodně chybělo, když se stavba zastavila. Betonové schodiště vede několik pater do věže, kde pod dřevěným krovem vyhlížíme z rozbitých plastových oken. "Olověnou" sjezdovku máme zarámovanou tyrkysově. Oblouková díra pro tobogán je připravená a venku reziví závěsná konstrukce. V hlavní hale jsou připravené betonové bazénky pro vodní ráj. Z okrajů trčí rezavé dráty. V části šaten už je dokonce dlažba na schodech. Na vyhlídkové terase rostou břízy. Takhle to dopadá, když má někdo "velké voči".


Bublavu opouštíme po červené. Za vsí ze silnice zkratkou přes louku a les scházíme pod sjezdovku ve Stříbrné. Sedačky ještě visí na opuštěné lanovce. Kolem rozestavěného penzionu "Na prodej" vyjdeme na silnici na rozcestí Nancy. Rájeckým údolím vede rozbitá asfaltka podél Stříbrného potoka. Nalevo od cesty nelze přehlédnout památný Klen v Nancy. Jeho větve zabírají celou mýtinu poblíž zarostlých základů bývalé chalupy, u které ho kdysi vysadili. Kámen u obrovského kmene je akorát tak na svačinu. Z potůčku vedle bereme vodu.


Už se chystáme vyrazit dál, když obloha zčerná a začnou se z ní sypat kroupy. Než vytáhneme nepromokavé věci, je po dešti. Kus dál údolím je odbočka k malému altánu s bustami Goetheho a Schillera, vytesanými do žulových balvanů. Po zelené stoupáme na Špičák kolem skalního města a na chvíli si užíváme sluníčka. U Fišerova pramene beru vodu. Vypadá dobře. To už jsme skoro pod Špičákem. Traktorová cesta stoupá jen mírně a z odbočky je to kousek na vrchol širokou cestou. Na poněkud zmateném rozdvojení pokračujeme rovně. Chyba. Přichází druhá vlna krup. Tady někde má být přístešek, ale vrchol je taková placka, že se mezi hustými stromky těžko hledá. Konečně trefím tu správnou pěšinu a dobíhám k vrcholové skalce a hlavně altánu. Je to jednodušší, než se se sádrou na ruce soukat do pláštěnky. Johny dojde zabalený v igelitu a za chvíli je sluníčko. Ze žulových balvanů stoupá pára. Vyhídky rozhodně stály za výstup. Mezi stromy rozeznáváme sjezdovky na Olověném vrchu.


Scházíme a pokračujeme po lesní cestě. Na obrovské mýtině se čile pracuje a dole na křižovatce leží vysoké hromady čerstvého dřeva. Kapky vytékající smoly se lesknou na slunci. Tady to vzali ve velkém.


Opouštíme zelenou značku a dáváme se doprava lesní cestou tak, abychom do Přebuzi přišli kolem bývalého Ritterova dolu. Těsně za současnými elektrickými dráty ho poznáme podle budovy bývalé trafostanice. Díry kolem jsou pozůstatky důlní činnosti.


Už cestou po louce se nervózně ohlížíme na temný mrak, co se valí od lesa. Jdeme svižně, ale neutečeme. Před tím nejhorším se schováme pod hustými stromy právě u trafostanice. K většímu dolu Otto (důl Přebuz) to bereme zkratkou přes louku a elektrické ohradníky. Od Přebuzi vede cesta, na kterou scházíme u kraje lesa. První narazíme na zbytky lomu a betonové skelety. Na krajní budově je umístěna nenápadná tabulka s QR kódem naučné stezky Po stopách horníků. Pěšinou od druhého konce trosek dojdeme k těžní věži hlavní šachty (Hauptschaft). Pod několika patry betonového skeletu, pokrytého mechem se pod výsypkou válí hromada narůžovělého kamení.


Podél dlouhé zdi se vracíme na cestu a po ní do Přebuzi. Město s nejmenším počtem obyvatel v ČR (v roce 2019 celých 73 kusů) a kostelem v dezolátním stavu projdeme směrem na sever a pokračujeme po zelené kolem bývalé obce Rolava. V loukách rozeznáváme zbytky stavení.

Žlutá tráva už nesvítí v ostrém slunci. Obloha rychle zčernala a od Špičáku nás dojíždí další mordor. Pod lesem má být přístřešek, tak přidáváme do kroku. První kroupy schytáme za krk a před zbytkem se skryjeme pod smrkem vedle cedule se stříškou. Z nebe se sype dnes už čtvrtá dávka polystyrenu.


Mezi neprostupnými vrchovišti se skrývají pozůstatky dolu na zpracování cínových rud, bývalý důl Sauersack. Místo už není úplně neznámé. Zahrálo si v televizním seriálu a v době, kdy nesmíme cestovat ani chodit do kina, nemůžeme čekat, že bychom tu byli na státní svátek sami. Areál poznáme pole aut parkujících u cesty. Na protější straně zarůstají zbytky zajateckého tábora.

Za druhé světové války tu pracovaly stovky válečných zajatců. Areál důlního závodu je od silnice na sever. Mezi stromy prosvítá několikapatrové torzo betonového skeletu. Z něj trčí rezavé dráty a celý komplex porůstá mechem a náletovou vegetací. Z trámů kape voda. Tentokrát už se po dešti neoteplilo.


První budova je nejvyšší. Schodiště s chybějícími rameny připomínají labyrint počítačové hry. Kusy rozlámaných betonových prvků leží na zemi jako dětská skládačka. Do horních pater by se dalo dostat, ale po přejití lávky z prkna to vyžaduje jednoduchý vzpor na rukou. A já mám funkční jen jednu. O sádru se mi opírat nechce, tak si to odpustím.

V další části leží pod výsypkami hromady nezpracované rudy. Bez znalosti důlní technologie těžko rozlišíme, k čemu která budova v rámci rozsáhlého areálu sloužila. Kulatá nádrž plná vody býval kdysi krytý bazén k plavení rudy. Celý areál je volně přístupný, ale rozhodně si dáváme velký pozor, kam šlapeme. Vegetace nemilosrdně ukusuje svoje území zpět.

Už nepůjdeme daleko. Potřebujeme jen opustit rezervaci Rolavských vrchovišť a najít si sušší místo pro stan. Tráva kolem silnice se boří po kotníky. Je tu krásně, ale frišno. Na křižovatce u dědičného portálu štoly Sv. Jiří stojí dřevěný přístřešek. V noci má pořádně pršet, foukat a teplota ještě spadnout. Mezi tři stěny se akorát vejde náš stan.

Z původně téměř dvoumetrového portálu odvodňovací štoly dnes kouká průlez tak sotva na plazení a všude kolem je hluboké bláto. Ze závalu nad ním vytéká pramen, ze kterého bereme vodu.


V noci prošlo několik přeháněk, ale stan máme suchý. Dnes má spadnout dvakrát tolik vody než včera a teplotu hlásí poloviční. Asi kilometr scházíme do vesničky Jelení. Nikde ani noha, ale cedule "občerstvení" naznačuje, že v létě tu možná pár cyklistů dostane žízeň. Neznačenou asfaltkou stoupáme na hřeben Jeleního vrchu. Jdeme svižně. Ostrý studený vítr leze až pod kůži. Za sedlem se na rozcestí Jelení dáváme doleva po červené. Když náhodou chytíme signál, vidíme na radaru hodinu dopředu a v ní téměř s jistotou další vlnu krupek. Stezky vedou hustým lesem a místy je trasa nepřehledně přeznačená. K silnici do Nových Hamrů prudce klesáme. Výškové metry naženeme hned za Slatinným potokem. Tou dobou nás dojíždí barevné fleky z radaru a zase sněží. Stoupání samo o sobě je spíš potok než cesta, takže vodu shora a zdola ani nerozlišujeme.

Od Čihadla už klesáme k Horní Blatné hustými vřesovišti. Vodou nasáté drny se houpou pod nohama. Prudce scházíme k Bílému Potoku, kde doplňujeme vodu. Na chvíli opouštíme červenou značku a scházíme lesní cestou podél potoka k silnici. Skoro mineme Miluščin vodopád, malou kaskádu na žulových balvanech těsně nad silnicí.

Na asfaltu se nezdržíme dlouho. Z rozcestí Vlčí Hora to bereme zkratkou po lesácké cestě. Po přelezení několika padlých stromů se otevírá čerstvě vykácená pláň a výhled na Blatenský vrch. Jdeme na Strašidla. Ke skalnímu městu stoupáme od silnice mezi Blatnou a Potůčky. Na závěr zase rallye přes padlé stromy. Podle pověsti tu samozřejmě straší. Hádka dvou bratrů, co se nedohodli o nalezený valoun stříbra je za úplňku slyšet dodnes. Taky se tu leze. Zkouším, jestli bude sádra držet ve spáře. Nic moc.


Než dojdeme do Horní Blatné, jsme zase v igelitu. Obcházíme pusté náměstí. Horní Blatná se tak nejmenuje, protože by měly nějaký "dolní" protějšek, ale protože to bylo město hornické. Založili ho organizovaně na pravoúhlé síti. Jedno z polí je náměstí Sv. Vavřince s netypickým kostelem. Po obvodu je pár hospod s výdejovým okénkem. Necháme se nalákat cedulí "otevřeno", uličkou se protáhneme do Faustova Dvora a dobře děláme. Na místní poměry poněkud hogo-fogo. Speciálním druhům masa rozumím jak koza petrželi, ale kafe a chili-čokoládový dort musím pochválit. Akorát jsme proseděli světlou chvilku mezi přeháňkami a vyrážíme zase do deště. Netrvá dlouho. Kapuce sundáváme, ještě než cestou na Blatenský vrch dojdeme k lesu. Východně od cesty zejí dvě hluboké díry jako další ze stop po všudypřítomné důlní činnosti. První se jmenuje Vlčí jáma podle středověkého dolu Wolfgang. Těžili tu cín a když se propadl strop, zbyla desítky metrů hluboká propast. Dolů se kvůli padajícím skalám nesmí. O kus výš je jáma Ledová. Úzká průrva po cínové žíle bývalého dolu Jiří má své specifické klima, kde se sníh drží celý rok. Dokonce ho odsud dováželi na ošetření raněných po bitvě u Lipska v Napoleonských válkách.


A to už jsme skoro na Blatenském vrchu, nejvyšším bodu této etapy. Vede sem hned několik cest a je tu poměrně rušno. K oblíbeným turistickým cílům patřila hora odpradávna. Již v roce 1912 tu vybudovali rozhlednu a restauraci s hotelem. Na počest poslední rakouské císařovny ji nazvali Zitina vyhlídka. Po válce se dostala do vojenského prostoru a hotel s restaurací musely být později zbourány kvůli havarijnímu stavu. Dnes je 21 metrů vysoká rozhledna obložená dřevem. Mě osobně připomíná raketu. Zvlášť s příhradovou věží vysílače v pozadí.

Jako bychom tušili, co nás čeká, zahřejeme se dobrotami ze stánku. Nestihneme ani dojít na rozcestí žluté značky a Blatenského příkopu a je tu další přeháňka. Dnes už to ani nepočítáme, ale tahle je minimálně za dvě. Seběhneme o pár set metrů níž na rozcestí Luhy, kde je v mapě značený přístřešek. Naštěstí pořádný. Zdravíme cyklistu v kraťasech. Oblíká si větrovku a vyráží do chumelenice. Na sobě mám celý obsah batohu a vůbec mu nezávidím. Prsty, co koukají ze sádry začínají fialovět.

Radar slibuje konec toho nejhoršího v šest hodin. Vyrážíme tedy do deště a doufáme, že přejde. Krátké stoupání zpět k Blatenskému příkopu je na zahřátí málo. Pokračujeme přímo podél udržované strouhy, která od středověku přiváděla do důlních zařízení v Horní Blatné vodu z Božídarských rašelinišť. V mapě je podél toku značená naučná stezka. Dřevěné stojany cestou potkáváme, ale žádné cedule na nich nevisí. Lesem vede podél kanálu stezka po mokrých kořenech. Prý ho využívali i k plavení dřeva, ale šířka se mi moc nezdá.


Po asfaltu stoupáme na rozcestí Bludná a dál po červené značce k Červené jámě. To je největší pinka (pozůstatek po kombinaci hlubinné a povrchové těžby) u nás. Občerstvení v chaloupce z pařezů a hlíny už má zavřeno. Jsme tu sami. Večerní sluníčko je na silný ledový vítr slabé. Po loukách sejdeme do Hřebečné. Mezi borůvčím a vřesem svítí kmeny břízek. Ve večerním slunci se lesknou okna rozhledny na Plešivci.

Ve vsi se dáváme po šipkách na důl Mauricius. Prohlídková štola Kryštof je ještě zavřená. Zpět na loukách a ve studeném větru hledáme, kde složit hlavu. Je tu krásně, ale dost chladno. Další pozůstatek důlní činnosti je Schneppova Pinka. Podobně jako Červená jáma zarůstá stromy a keři. Ještě pokračujeme kus mokrou trávou, než najdeme místo u silnice. Po mrazivém májovém dni jsme rádi, že zalezeme do spacáků.


Ráno balíme mokrý stan a vyrážíme dohnat čas, který jsme zaspali. Podél tyčového značení přecházíme louku k lesu. Masivní mosty z klád přes miniaturní potůčky musí v zimě unést rolbu. Ráno v lese je temné a studené. V klidné hladině Mrtvého rybníka se odráží černá obloha. Ze tří stran ho obklopují neprostupná rašeliniště.

Pokračujeme k bývalému dolu Eduard. Prudce scházíme k omšelé biatlonové střelnici, od níž stoupáme k chátrajícím budovám sportovního areálu. Z bývalého dolu Eduard se moc nedochovalo. Scházíme sjezdovkou k Horkému rybníku. Pobořený domeček na jeho břehu stojí v místě, kde velkým spádem proudí voda z Horního rybníka a vedle ústí odvodňovací štola z dolu. Trouchnivějící výdřeva uprostřed otevřeného tunelu odrazuje od průzkumu po mokrých kolenou.

Do Jáchymova dojdeme naučnou stezkou Jáchymovské peklo. Tím peklem byly uranové doly a práce v nich. Krátkou odbočkou se zastavíme u dřevěného kříže na památku skautů donucených v dole pracovat.


Jedem z velkých dolů se jmenoval Rovnost. Vedle udržovaného domu se rozpadá budova řetízkové převlékárny. Zbytky Palečkova hradu na travnatém prostranství mezi chatami připomínají zvláštní šikanu dozorce Palečka, jež nechal vězně stavět „hrad“.

Z Nového města klesá silnice do Jáchymova. V prudké zatáčce prochází mezi dvěma věžemi hradu Freudenstein. Kolem věže štoly 1 scházíme do Jáchymova. Škoda, že je všechno zavřené. Kromě štol tu mají zajímavé muzeum.


Náměstí kolem kostela je nově opravené, na zbytku pracují. Domy podél hlavní ulice mají už své nejlepší časy za sebou a některých je dost škoda. Odjíždíme autobusem do Karlových Varů a dvou hodin čekání na vlak využíváme k procházce vylidněnými kolonádami.


MAPA

O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer