Zimní výlet na sněžnicích a se sněžnicemi na batohu krásami zasněžených Krkonoš.
V Krkonoších konečně napadlo a sezóna je v plném proudu. Šárka dává dohromady seznam zimních túr na zkoušky mezinárodního horského průvodce. Povinným tématem jsou i sněžnice - takové ty placky na boty, které nahoru nezrychlí a dolů nejedou. Protože pro mě jsou zatim lyže a hlavně lyžáky zakázaným ovocem, nabídnu se, že budu simulovat klienta. Nebude to se mnou mít jednoduché. Moje oblíbená role je zmatený pacient a klient prudič. Ale těžko na cvičišti....
V rámci nevyžádaných zásahů do itineráře výletu překopu už cestou několikrát plány. V Peci pod Sněžkou se je skialpový festival a Noc tuleních pásů, takže určitě nezaparkujeme. A taky mě přece nemůže na sněžnicích nikdo vidět :-)
Cestou ještě nabíráme další dva pacienty, abychom se té skialpinistické převahy nebáli. Aleš se Sabčou přisednou v Maršově a nakonec parkujeme v Péči podle původního plánu.
Ranní mráz ve stínu štípe do nosu, jak přicházíme probouzejícím se střediskem. Pod sjezdovkou už je dost živo. Jak se zakecáme, dojdeme až pod Javor, odkud nás vyžene předpotopní techno, z každého baru jiné. Měli jsme odbočit podél Zeleného potoka. No co, tak se ten kousek vrátíme. Aspoň byla kultura.
Na konci asfaltky předcházíme skupinku skialpinistického kurzu. Závistivě polknu. Nasazujeme sněžnice. Se systémem LIDLultra mám jednoznačně nejrychlejší depo.
Všichni čtyři šlapeme podél potoka snažíce se neničit lyžařskou stopu, do které se nevejdeme. Kachním krokem stoupáme Zeleným dolem a zasněženými stráněmi až na Richtrovy boudy. Dnes policejní objekt nabízel ještě nedávno ubytování a pojištění podobně jako ostatní krkonošské boudy. Další možnost občerstvení je až na Výrovce, jedné z nejvyšších chat u nás. Ta patří Klubu Českých turistů. Za chatou se leze na umělém ledopádu a uvnitř je totálně narváno. Lyže opřené u vchodu už není kam dávat. Sněžnice se vejdou do kouta. Fronta na polívku se táhne až na schody. To si můžeme odpustit.
Loučíme se se Sabčou a Alešem, kteří pokračují kratší variantou a vyrážíme směrem na Luční horu. Stoupáme tyčovou cestou a vítr na nás žene mrak. Chvíli nevidíme o moc víc, než pár namrzlých tyčí. Proti nám pluží po zledovatělém sněhu běžkaři i skialpinisti. Pro nás ideální povrch. Boty se neboří, sněžnice neseme na batohu, kde zůstanou už po zbytek výletu.
Vítr sílí a odhání oblačnost kamsi do údolí. Slunce pomalu klesá a stíny se protahují. Míjíme Luční boudu a před námi se tyčí naše nejvyšší hora. Úpské rašeliniště přeběhneme s větrem v zádech. Jak se blížíme do Obřího sedla, vidíme, kolik postaviček se ještě trmácí nahoru i dolů. Vítr téměř podráží nohy, ale fouká správným směrem. Nahoru se jde dobře. Jak stoupáme předháníme se se sluncem zapadajícím do mraků. Z vrcholu stíhám pár kýčovitých fotek a den je u konce. Tedy ta část, kdy svítí slunce. Náš den ještě nekončí. Zapřeme se na jedno rozevláté selfie a přichází ta pravá legrace, čili sestup směrem na Růžohorky.
Vítr nás doslova sráží na kolena. Kousek jdeme radši po čtyřech, abychom nedoletěly hlavou napřed do údolí. V řadě sestupujících a dokonce i ještě pár vystupujících turistů ručkujeme po plandajícím řetězu zábradlí. Námrazu už oklepali ti před námi.
Brzy se dostaneme do lesa a je klid. Smrky hučí ve větru a nám se jde dobře. Pod lanovkou na Růžohorky vybíhají vedoucí závodníci. Nedbaje možnosti občerstvení strhávají pásy z lyží a frčí do tmy po urolbované cestě. My jdeme výrazně pomaleji, ale jistě. Do Pece přijdeme po zelené a zbývá kousek po silnici k parkovacímu domu.
Výlet je u konce a stál za to. V závěrečném dotazníku ode mě Šárka dostává jedenáct z deseti a nás ještě čeká za odměnu večeře.
Celkem: 21,6 km
Nastoupáno: 1279 m
Celkový čas túry: 8 hodin