Stezka kolem Česka: Vranov nad Dyjí - Nová Bystřice
Z Jižní Moravy do Jižních Čech od zámku k zámku asfaltovými cestami lemovanými jabloněmi i válečným opevněním.
Září 2022, Lucka
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
Vranov nad Dyjí jsme opouštěli téměř před dvěma lety. Teď jsem sem vracím, abych pokračovala po jižní hranici dál na západ. Chystám se také překročit hranici z Moravy do Čech.
Naplánováno mám dopředu a čas na sbalení už je minimální. Ani pozdější večerní odjezd nezůstane ušetřen páteční dopravní situaci na D1 a tak navazující vlak je na místě dřív, než já ve Znojmě. Ještě mám v záloze poslední autobus. Půldruhé hodiny tedy čekám v osvětlené nádražní budově, abych v bujaré společnosti dorazila do Vranova nad Dyjí. Jediný místní bar jede vesele dál. Opouštím město po silnici kolem hradu a odbočuji po naučné stezce na vyhlídku.
V dobách dávno zašlé slávy bych odsud měla celý zámek jak na dlani, ale teď jsem v hustém lese. Zábradlí poslouží na uvázání plachty a já mám pro dnešek bydlení.
Ráno je sucho, zataženo a větrno. Naučnou stezkou se dostanu k silnici a pak lesem přes historický kamenný most zase na asfalt k Lančovu. Tahle etapa bude hodně asfaltová, takže další hodinka až je hradu Cornštejn není výjimkou. Od parkoviště se dá odbočit do lesa a vzít to přes obrannou věž a několik vyhlídek na Dyji.
Upuštěná přehrada odhaluje kamenité břehy a pramičky leží na suchu. Na hradě ještě neotevřeli, tak nahlédnu přes bránu a seběhnu zkratkou k silnici a po mostě přejdu Dyji. Obec Bítov se chlubí hned několika muzei a to hlavně pro technické nadšence. Komu by nestačily modely vláčků, najde tu i veterány Tatra.
Ke hradu je to necelé dva kilometry kolem rozhledny Rumburak. Tak je součástí soukromého rekreačního areálu a je odsud krásně vidět na protější Cornštejn. Od Bítova pak vede upravená lesní stezka, jež dříve sloužila panstvu. Hradní pramen sotva kape. Na lavičce u jezírka lásky zastavím na svačinu. Sotva zjistím, že nemůžu najít lžičku, přijdou dvě paní a obdivují domeček v leknínech uprostřed jezírka. Navrhnu, že je můžu vyfotit. Tak zapózují a během chvilky dorazí další tři kamarádky. Seřadí se jak na tělocviku a jedna po druhé podávají mobily. Pak si navzájem popřejeme šťastnou cestu a já mířím na Zblovice.
Další asfalt mě vede mezi poli až před Korolupy, kde zamířím do lesa. Silnice je napůl rozbagrovaná a z polí fičí ledový vítr. Na kraji Korolup vyhrává vesnická dechovka. Banda veselých důchodců přitáhla nástroje na dvoukoláku a vyhrává pod okny nejspíš nějaké vážené dámě z druhého patra sídlištního domku.
Do Uherčic přijdu od kamenné rozhledny a kolem obelisku. Na nádvoří zámku je pusto prázdno. Za vsí vyřeším problém s pohřešovanou lžičkou. Na hřišti probíhá soutěž ve vaření kotlíkového guláše. Sice bych jako porotce byla k ničemu, ale věnují mi jednu neekologickou plastovou a já si ve Vratěníně můžu dát oběd.
Dlouhá rovná silnice proti větru je nekonečné psycho. Vítr žene černé mraky a vypadá to, že se za chvíli roztrhnou v nějakou spoušť. Zámek v Písečném je oplocený objekt, patřící soukromé firmě. Cedule se zákazy vstupu a kamery zrovna nelákají k návštěvě. Aspoň budova nechátrá…
Do Slavonic vycházím Jemnickou branou a ocitáme se uprostřed jarmarku. Náměstí je plné stánků s dobrotami a suvenýry. Je doba burčáku, tak jednomu kelímku neodolám, Před zimou a místní kapelou se schovám v cukrárně u čaje a zákusku. Ta kombinace mě nakopne na další večerní kilometry.
Z červené odbočím k muzeu samorostů. Zahrada je volně přístupná a za ní je vidět do obory s daňky. Ti se klidně pasou ve chvilce večerního sluníčka. Pevnostní areál Slavonice začíná v místě křížení červené se silnicí. Dál pak stezka vede linií bunkrů. Kolem prvních z nich jsou zátarasy a přes den v některých provádějí. Teď už je tu mrtvo a žene se déšť. Naštěstí ho nebude moc a mám nad sebou husté koruny stromů.
Za rybníky odbočím ke hraničnímu kameni Čech a Moravy. Takový patníček u silnice a nic kolem. Spíš jako kdyby tu byl náhodou. Čekala bych tu nějakou ceduli, třeba kdo všechno se na tom podílel, jak bývá zvykem, ale nic…
Do Starého Města pod Landštejnem dojdu za tmy. Ještě vystoupám kus ke hradu, kde přečkám noc u kaple v lese. Nebe se mezitím úplně vyjasnilo. Zato ráno prší. Podle radaru to brzy přejde, tak pomalu vyrážím do mírného deště. I tak je ale příliš brzy na návštěvu hradu a to jsem zrovna kolem Landštejna už několikrát jela na kole. Tak třeba někdy příště.
Cedule lákají ke kostelu Sv. Jana Křtitele, ale v soukromém areálu je také zavřeno a kolem bordel. Ani ne metr od krajnice seberu asi tak deset hříbků, ještě než vyjdu na větrnou louku. To už jsou vidět rybníky u hlavní silnice a Klášter. Římskými číslicemi jsou tu označeny části obce, jež už spadá pod Novou Bystřici. Z dálky je vidět budova kostela Nejsvětější Trojice za Klášterský rybníkem. Pod oltářem, který bohužel za zamčenými dveřmi neuvidím, se prý stékají tři léčivé prameny. Aspoň si tedy naberu ze studánky pod kostelem a doufám, že to není voda z pár metrů vzdáleného rybníka.
Do Nové Bystřice zbývá pár kilometrů po asfaltu. Do Jindřichova Hradce odsud jezdí historická úzkokolejka. Než se na vyhlídkovou jízdu vydám, zkusím chvíli štěstí kousek od náměstí a brzy jedu do Jindřichova Hradce stopem. Podobně se mi zadaří i do Tábora a dokonce i počasí mě šetří a na déšť se koukám jen skrz stěrače. Přímým vlakem do Prahy už je to fofr. Vyšlo to nad očekávání.
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
