top of page

Třeboňskými lesy a rybníky do Nových Hradů

Z České Kanady přes rovinu rybníkářské krajiny Třeboňska až na úpatí Novohradských hor. V době, kdy listí na stromech žloutne a červená podzimem, ale léto se ještě nechce vzdát a slábnoucí paprsky slunce barví krajinu do zlata.

09/2023


Léto se chýlí ke konci a mě zbývá obejít "kousek" země na jihu Čech. I tak ho vzhledem k času musím rozdělit na dvě etapy. V sobotu odpoledne téměř vybíhám na vlak, abych o dvě hodiny později dobíhala autobus z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Mám asi tak jednu hodinu světla a k tomu jednu s čelovkou.

Vyhlídla jsem si přístřešek u Dolního Pstruhového rybníka. Trochu mě zaskočí netypická konstrukce a trámy na podlaze, ale vejdu se napříč mezi lavičky. Jen se ráno nepraštit do hlavy...

...a jasně, že se povedlo! Vodník Kebule navařil mlhu, která se na mě valí z rybníčka. Ráno už je docela chladno. Rychle snídám a vyrážím na další asfaltové putování, občas zpestřené lesní pěšinou. Obcházím Staňkovský rybník, tvarem na mapě připomínající spíš dobře rozlitou kávu. Je to nejdelší rybník u nás a za jeho protáhlým ramenem už je Rakousko. Přes cestu mi přeběhne pár srnek. Datel kousek u cesty tluče hlavou do pařezu a cupuje ho na kousky.


Další rybník, který obcházím se jmenuje Hejtman a na jeho konci městys Chlum u Třeboně. Zámeček není přístupný. Na druhém konci hráze je sámoška s nedělním provozem, takže přichází čas na svačinu. Na kraji kempu, kousek od lávky na ostrov se červená značka odpojuje a míří znovu do lesa. Dělá se letní počasí. Míjím další rybníky a občasné cyklisty se startovními čísly a brašnami na řídítkách. Účastní se závodu Bohemia Divide. Vystartovali včera ve Vyšším Brodě a čeká je přibližně 800 km na sever do Varnsdorfu. To celé bez jakékoliv podpory. Zdravím závodníka, který povídá, že je poslední a že ho bolí koleno. Tak přeji hodně sil a mířím na jih.

Přes Novou Huť a Františkov šlapu dál na jih. Potoky i studánky v lese jsou vyschlé a není kde nabrat vodu.

Nepodaří se mi doplnit dřív než dojdu k hlavní silnici od hraničního přechodu Halámky-Nagelberg. Za ní obcházím obrovskou pískovnu. Stále se zde těží a ložisko Halámky je považováno za velmi kvalitní. Neoficiálně se sem jezdí i za koupáním.


Cesta ubíhá rychle a já přemýšlím, že se mi hodí spát dál, než jsem plánovala. Budu mít rezervu na zítřejší autobus, kterým se potřebuji vrátit. Z přemýšlení mě vytrhne návštěva Krabonoše. Bývala tu obec, jež vzala za své pádem železné opony. Uvítají mě rozpadající se budovy kasáren pohraniční stráže. Za nimi procházím kolem pobořeného kostela. Německy mluvící paní pleje záhonky a zve mě na prohlídku. S pánem tu dobrovolničí už od roku 2006. Lámanou češtinou, napůl německy vypráví, jak komunisti zničili kostel a mimo jiné z něj udělali kino. Domek fary se zřítil až v roce 2008. Kostel má jedno nové okno s kulatou vitráží, prý stejnou jako ve Vatikánu. Potřeboval by ale výraznější stavební zásah a to i do statiky. I tak se tu čtyřikrát do roka konají mše a nejstarší návštěvnice prý byla z Prahy a bylo jí 102 let.


Loučím se s milými staříky a procházím Novou Vsí nad Lužnicí. Do Českých Velenic mi zbývá něco přes hodinu. Chtěla jsem spát v přístřešku u rybníka, ale jsem tu příliš brzy, tak pokračuji do Českých Velenic. Obrovské nádraží, jež má největší slávu dávno za sebou, je centrem obce. Od sousedního Gmündu dělí obec jen řeka Lužnice, kterou prochází hraniční čára.

Míjím pár průmyslových budov a za hřbitovem opouštím město. Dny se krátí a tma mě dohání brzy. Odbočuji tedy kousek od hlavní cesty a většinu štěrkové cyklostezky do Nových Hradů si nechávám na ráno. Kvůli podzimnímu suchu jsem během dne minula několik studánek bez vody a tady je vyznačený potok jen modrou čárou na mapě. Vedle cesty najdu jen stojatou kaluž, která nevypadá zrovna lákavě.

Ráno pokračuji hustými lesy až do Nových Hradů. Za hraničním přechodem se zbytky zátarasu, kousek před obcí míjím rybník a mlýn se skanzenem nazvaný Zevlův. Usedlost, jež zde stála od 14. století se před stošedesáti lety dostala do majetku rodiny Václava Zevla. Teprve v posledních několika letech je zde po velké rekonstrukci veřejně přístupné muzeum, ubytování a restaurace.


V Nových Hradech procházím kolem kláštera, zámku i středověkého Hradu, jež dominuje městu. Spousta zajímavostí se tu potkává na malém kousku země, který by stál za samostatný výlet. Pokračování trasy přes Terčino Údolí drží laťku vysoko. Historický krajinářský park je i dnes pěkně upravený a měkké podzimní světlo dělá divy. Naučnou stezku opouštím u hradu Cuknštejn a za Horní Stropnicí už před sebou vidím Kraví horu, jež bude nejvyšším bodem výletu.


Z jejích svahů shlíží na krajinu poutní kostel v Dobré vodě. Výhled z terasy je opravdu luxusní. Doplním zásoby za zázračného pramene a stoupám na Kraví Horu. Rozhlednu na vrcholu už poněkud přerostly okolní smrky, takže z plošiny hledím akorát tak do šišek.

Kamenitá stezka pokračuje přes sousední Kuní horu a klesá k silnici. Ta sice na mapě vypadá naprosto bezvýznamně, ale za tu krátkou cestu do Černého Údolí mě míjí celkem dost náklaďáků. Ještě, než dojdu k nejjižnějšímu bodu republiky, musím své putování jednou přerušit, ale mám v plánu se velmi brzy vrátit.





Commentaires


bottom of page