Šumava z Nového Údolí do Železné Rudy

Stezka kolem Česka - etapa 2

akce: květen 2020, text: Lucka


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


Přechod Šumavy začínáme v Novém Údolí. Cesta vlakem je delší než autem do Alp. Vyrážíme z Prahy brzy ráno, abychom odpoledne byli na místě. Hodinu čekání v Českých Budějovicích využijeme k předčasnému obědu v čínském bistru a v deset nastupujeme do vláčku směr jih. Už si libujeme, jak jsme, narozdíl od minula, přijeli bez výluky, když nám paní průvodčí oznámí, že posledních deset minut dvouapůlhodinové cesty pojedeme autobusem. Ten vozí i kola a uvnitř jsme snad jediní bez helmy. Na konečné se pak početné cyklopartičky hlasitě dohadují, jestli si oblíknout větrovku, nebo jít rovnou do hospody. Asfalt je ještě mokrý, ale pršet už by nemělo. Krčma i muzeum Pošumavské jižní dráhy jsou zavřené, tak vyrážíme.


Ve čtvrt na dvě stojíme u rozcestníku červené značky, které se dnes téměř nezbavíme. Kolem asfaltové cesty se střídají louky a les. Odpolední slunce vybarvilo čerstvou jarní zelenou do sytých odstínů.

Postupně procházíme zaniklými obcemi šumavského pohraničí. Příběh se opakuje. Před válkou prosperující obec, ze které po druhé světové válce vyhnali německou většinu obyvatel a po vzniku železné opony zničili, co zbylo. Dnes nacházíme základy domů, řady kamenů mezi políčky, pamětní desky a kříže.

První je Krásná Hora, jež byla známá pěstováním a zpracováním lnu. Jediná dochovaná budova sloužila pohraniční stráži a je v takovém stavu, že se raději držíme v uctivé vzdálenosti.


Po necelé hodině procházíme Dolním Cazovem. Pomník vypráví o konci bratra jednoho z převaděčů, "králů Šumavy", jehož tu v padesátém roce zastřelili. Z rozcestí vede krátká neznačená odbočka na jih k hraničnímu potoku Řasnice. Tudy vstoupili američtí osvoboditelé do Československa. Na ženijním můstku má být vidět značka US Army, ale ať koukáme sebevíc, nenajdeme ji. Každopádně po pětasedmdesáti letech bych se přes něj v autě nebála.


Zpět do současnosti nás brzy uvede hluk hlavní silnice mezi Strážným a hranicí. My však našlapujeme opatrně, aby šoupání našich podrážek o asfaltku nerušilo tetřívka v rezervaci.

Kola kamionů podcházíme tunelem a pokračujeme k Obecnímu vrchu. Volba mezi červenou a žlutou značkou padne jasně na tu náročnější. Krátký výšlap do sedla obecního vrchu nás odmění vyhlídkou na městys Strážný a protější stejnojmenný vrch se zříceninou Kunžvart. Ta ale vidět není.

Přišli jsme sem hlavně kvůli Zlaté stezce. Nejzachovalejší část středověkého úvozu je právě tady v sedle. Zarostlé koryto si ale moc našeho obdivu nezíská.

S červenou se potkáme u nouzového nocoviště. Na trávě stojí dva stany a banda u stolu zpívá. Ještě popojdeme.


Červená nás vede podél zalesněného hřebene jménem Skalnatý. Jeho součástí je i Homole a na ní keltské menhiry. Ze svahu teče několik pramenů. Ideální na doplnění vody. Blátivá lesní cesta asi připravila perné chvilky zemědělci, co tudy táhl cisternu. Ta teď parkuje s ulomeným kolem v udupané trávě pod cestou.

V místě bývalé obce Světlé Hory se les otevírá do louky s kamennými terasami. Políčka skoro jak na Machu Picchu. A ten výhled naproti do Německa!

Stoupáme přímo na Homoli. Řady kamenů v lese kolem vrcholu prozrazují, že se pěstovalo i tady. A teď ty kameny. Pohanští Obři, Slunovratové kameny, tak se říká dvěma menhirům na žulové skalce. Před dvěma a půl tisíci let pomáhaly Keltům určit slunovrat. Prý místo vyzařuje zvláštní energii...že bychom byli ignoranti?


Zpátky na lesní cestou a dál po červené. Ptáci řvou jak na lesy a nikde nikdo. Za celé odpoledne jsme potkali jednoho pěšáka a dva cyklisty. Další velké rozcestí je Žďárek. Obec, jež založili koncem osmnáctého století začala šesti domy na třech a půl kilometrech. To znamenalo dvě části obce s vlastním nářečím. Prostoru měli dost, ale úrody byly na drsné Šumavě slabé, tak se živili výrobou dřeváků. Přístřešek u cesty je akorát tak k nouzovému přenocování. Večeříme způsobně u stolu, pod nějž se po setmění složíme.


V noci přijde studená vlna. Máme na sobě úplně všechno. Takový pohodový konec května. Červeně značená cesta vede loukami blízko hranice. Dotkne se jí v místě, kde křížíme Červený potok. Nabíráme vodu a pokračujeme na Knížecí Pláně. Historii zaniklé obce se dozvídáme z informační tabule v podobě otevřené knihy. Na místě kostela stojí dřevěný kříž a erb Schwarzenbergů. Hřbitov obnovili němečtí rodáci v devadesátých letech. Mezi náhrobními kameny pobíhá chlapík se sekačkou a dokresluje pietu místa.


Tři kilometry k Bučině jdeme rozkvetlými loukami. Pasoucí se krávy koukají jak zjara. Bučina je hraniční přechod spojený s německým Finsterau. Stometrový úsek repliky železné opony stojí přímo pod hotelem Alpská vyhlídka. Vlastně skoro ze všech vyhlídek na Šumavě jsou "údajně za dobrých podmínek vidět Alpy" Skoro se to pro nás stává místní legendou. "Nemůžeš do Alp? Podívej se tam ze Šumavy"


Předpověď vyhrožuje deštěm a Modrava je ještě pár hodin. Zatím klid, tak půjdeme dál a uvidíme. Stoupáme štěrkovou magistrálou a uskakujeme spěchajícím cyklistů na baterky, jež se bez hekání blíží zezadu. U Pramene Vltavy je živo. Několik rodinek krotí své ratolesti, jež hlasitě vyjadřují nespokojenost s teplotou a vlhkostí vzduchu. Navíc tu není ani párek. Vypadá to, že z černé deky za chvíli vypadne první trakař.

Pokračujeme v protidešťovém mundůru, ale po výstupu na vyhlídku u Černé hory odkládáme vrstvy. Ono to nebude tak horké. Tedy horké určitě ne, ale snad ani mokré. Zpět na červené asfaltce zbývá osm kilometrů do Modravy, hlavně z kopce. Bývalé vodní nádrže pro plavbu dřeva připomínají mezi rašeliništi jen názvy rozcestníků.


Podél Modravského potoka se to hemží výletníky. Zkusili bychom místní pivovar, ale štosy kol pod terasou nás odradí. Penzion za řekou má volno. Bez jakéhokoliv problému dostaneme polévku na zahřátí. Za vsí je u Roklanského potoka další z nocovišť. Ještě nejsou ani tři hodiny. Průvodu s kočárky utečeme stoupáním k Tříjezerní slati. Skoro mě zarazí, že Tříjezerní je opravdu jednoduše podle tří jezírek.


Projdeme dřevěné vyhlídkové můstky a hurá na Oblík. Rovnou z rozcestí stoupáme nejdřív širokou štěrkovkou, ze které se postupně stane sotva znatelná pěšina. Z vrcholové skalky máme naprosto luxusní výhled. Poledník je na doplivnutí. Z pláně kolem rozhledny trčí mrtvé kmeny smrků, jež nevydržely nájezd kůrovce. Z dálky připomínají hřbet obrovského ježka.


Ani nemusíme sejít moc, abychom odbočili z Javoří cesty na Předěl a mírným stoupáním došli na vrchol. 1315 metrů + 37 m rozhledna, ale zavřená. Nejen proto, že je večer. Letos kvůli havarijnímu stavu neotevřela vůbec. Čeká na rekonstrukci, ale té ceduli už nenapsali, kdy to bude. Tři půlkruhové deštníky bývalé radarové věže trčí hrozivě nad prostorem. Leze večerní sluníčko a k vrcholu se valí skupinky nouzových nocležníků. Ruská rodinka připravuje grilování v místním krbu. Nás přepadne nouze až o čtyři kilometry dál. Cestou dolů nevynecháme vyhlídkovou plošinu, tři metry vysokou dřevěnou kazatelnu mezi vyvrácenými pařezy. Večerní světlo je za odměnu. To, co se ve dne neohřálo za jasné noci krásně vymrzne.


Torza stromů v barvě slonové kosti kontrastují s černým lesem v pozadí. Po štěrkové cestě od Prášil stoupají opozdilci s batohy ověšenými jak za dob zlaté horečky. Naše nohy jedou samy. Tři sta metrů výškových mínus by nám mohlo přidat aspoň jeden noční stupeň. Přístřešek za rozcestím Liščí Díry bude náš dvoustěnný domeček. Uskakujeme před obrovským červeným džípem, co valí do kopce jak o závod a zatáčí k Prášilskému jezeru. Tak uvidíme, jestli budeme mít večer návštěvu.

Po večeři odsuneme lavičku a složíme se mezi díry po pařezech. Hodinky s údajem 3°C dává Johny radši zpátky na ruku, aby nám v noci neztuhla voda na čaj.

Včera jsme ušli 40 km, tak by se nám ze čtyřdenního pochodu mohl stát třídenní. V ranním mrazíku nemáme šanci zaspat. O půl sedmé už máme batohy na zádech a stoupáme k Prášilskému jezeru. Hladina je jako zrcadlo a tak si severní svah Poledníku užíváme hned dvakrát.


Do Prášil scházíme po červené. Za řekou rozkopanou kvůli opravě mostu je nejvýše položená botanická zahrada v Čechách a ohrada s Bizony. Přežvykující páreček se naší přítomností moc nevzrušuje. Nicméně naštvat bych je nechtěla ani za elektrickým ohradníkem.

Stoupáme po zelené na Formberg. Nad vesnicí procházíme kolem bývalého kostela Sv. Prokopa. Kolem obrysu zdiva je upravený park. Zelená vede na Vysoké lávky, ale na Formbergu vymyslíme zkratku. Ušetříme asi půl kilometru a za odměnu jdeme krásným průsekem mezi drát. Přes bažinaté koryto tu někdy hodně dávno položili můstky z klád. Nejvíc se z nich dochovaly rezavé hřeby. Výběr mezi chůzí fakíra a čvachtáním po kotníky je náročný. Zkusíme oboje.


Dál silnice, žlutá a zkratka krásnou Hůreckou alejí. Kaple a torzo kostela v Hůrce je jediná památka na sklářskou osadu s velmi neklidnou historií. Dnes se můžeme kochat přes pampeliškovou louku zpod dřevěného přístřešku. Zbývá ještě nejmenší ze šumavských ledovcových jezer - Laka. Rašeliniště kolem přechází dřevěný chodníček.


Do Železné rudy zbývá 10 km. Začátek sestupu ještě docela stoupáme. Zahřátí na vrcholu asfaltové cesty odkládáme vrstvy, abychom brzy začali nadávat na první kapky. Jsme skoro dole. Vlak z Alžbětína jede ve čtvrt na tři a čtvrt na pět. Možná bychom stihli i ten první, ale přeci se nebudeme hnát, když už jsme ušetřili celý den. A navíc čteme naučnou stezku o železné oponě. Pocházíme trať a u silnice už prodávají sádrové trpaslíky. Potraviny mají zavřeno. Nevadí, dáme si něco v nádražce. Tedy jestli se tam vůbec dostaneme, na hlavní silnici je kontrola...ale stačí říct, že jdeme z čundru a maskáčovaný příslušník nás ještě doprovodí.

Šli jsme nějak svižně, ten dřívější vlak jede za minutu. "Co kdybychom ho zkusili doběhnout?", nadhodí pod kopcem Johny. No... tak mu aspoň s jazykem na vestě zamáváme. Zůstáváme u plánu A. Až na tu nádražku. Česká polovina je mrtvá. V té bavorské cinkají půllitry a my můžeme jen koukat přes červenobílou pásku. Unikátní budova společného českoněmeckého nádraží tak vypadá poněkud smutně.


Vlastně neprší zas tak moc, abychom nedošli ty tři kilometry do Rudy na něco k snědku. Cokoliv, už hlady šilhám. Penzion na kraji má otevřeno. Ale ne, půjdeme radši na kebap. Zavřeno. Tak vedle pizza. Vyžráno. Jinde mrtvo. Záchranou je dětská cukrárna, kde dostaneme hermelín, pivo a utopence. Teplo, sucho a na ze zdi se usmívá Rákosníček.

MAPA


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer